Weekly topic

Závislost i před usnutím

4. march 2017 at 19:50 | Christelle
O sociálních sítích jsem chtěla psát už dřív, ale díky tématu týdne "Před usnutím" jsem se k tomu konečně dostala, neboť
Mnoho z nás tráví svůj volný čas, možná i čas, který bych volným nenazvala, na sociálních sítích. A kdy jindy je více volného času, než v době, kdy si lehnete do postele, připojíte nabíječku ke svému mobilu a pustíte hudbu do sluchátek. Alespoň já takhle mám téměř každý večer.

Nejvíce času před usnutím trávím na Instagramu. Dřív jsem tuhle aplikaci pro sdílení fotografií používala jen pro stalkování kamarádů a různých lidí, co znám, ale čím déle na ní jsem, zjišťuji, že tam nemusím koukat jen na lidi ze svého okolí, nečekaně, ale objevuji spoustu zajímavých a talentovaných lidí, kteří si tu pozornost vážně zaslouží. Celkově je to moje asi nejpoužívanější aplikace v mobilu.

Další, co používám, stejně jako každý v téhle době je Facebook. I když v téhle době bych to spíše pojmenovala Messengerem, neboť samotnou aplikaci téměř nepoužívám, profil mi slouží čistě ke konverzování s ostatními lidmi. Ale když už mluvím o chatování, tak to probíhá po celý den, ne jen večer. ukázkový případ člověka, který je závislý na internetu.


Třetí v pořadí volím Snapchat. Nemám tu aplikaci ráda, nerada ji používám, ale stejně se každý večer podívám, jak si kdo užíval předešlý den. Možná ji nemám moc ráda z důvodu, že tam mám přidaných velmi málo lidí, které znám, v podstatě jen ty, které znám. V tomhle mi přijde Snapchat docela v nevýhodě oproti předešlým aplikacím. Každá vám nabídne návrhy lidí, které možná znáte, vy se můžete podívat na jejich profil, posoudit, zda je znáte a pak jim poslat žádost či je začít sledovat. Nene, na Snapchatu má každý svou přezdívku, žádnou profilovou přibližující fotku, tudíž vám návrhy okruh lidí nezvětší. Přesto ji mám v mobilu a používám ji. Je to hlavně kvůli tomu, že ho používá můj crush, ale shhh.

Svůj "divoký" večer ukončuji nově nainstalovaným Twitterem, který jsem si asi zamilovala. Trochu mě jen mrzí, že neznám příliš mnoho lidí, kteří ho používají a naopak, lidi neví, že ho používám i já. Nedivím se, když tam nemám ani vlastní jméno. Ale miluji psát krátké tweety, které zvěční lehkou myšlenku, chvilkový pocit anebo zážitek.

Máte ještě nějakou oblíbenou sociální síť? Co používáte nejčastěji vy? Doufám, že nejsem jediný závislák, který chvíli před spaním tráví na mobilu, přiznejte se prosím.
Pokud byste mě chtěli jakkoli poznat prostřednictvím výše zmíněných sociálních sítí, stačí kamkoliv do vyhledávače napsat @kristynaprav, měla bych se vám poté zobrazit (nebo klikněte na obrázek, ten vás rovnou přesměruje, platí jen u dvou). Ráda vám oplatím sdílení, především na Twitteru, tam postrádám nějaké to sledování. Dělám si srandu, neberte tenhle článek jako žebrání o sledování. Je to chabý pokus o aktivnost na blogu.

Chybný krok není chyba

24. january 2017 at 18:03 | Christelle
Chtěla jsem se tu rozepsat o jedné ze svých největších špatných životních rozhodnutí, jenže když jsem se začala prohrabovat myšlenkami, začalo mi pomalu docházet, že by možná bylo lehčí se rozepsat o svých rozhodnutích, které byly správné, neboť jsem nepřišla k žádnému kladnému výsledku. Aktuálně bych mohla jako jednu ze svých chyb zmínit příchod na gymnázium, jelikož už od prvního měsíce školy tu všichni brečíme. Ale upřímně nevím, jakou jinou školu bych si byla tenkrát zvolila. Teprve nedávno mi došlo, že můj život tak úplně možná beze smyslu není a že bych měla zájem i o kvalitní budoucnost, kterou už mám docela jasnou, a to jsem před rokem neměla ještě ani tušení. V podstatě jsem si nedokázala ani uvědomit, že by měl můj život pokračovat. Že budu i za deset let stále existovat.
Při tomto dumání mi došlo, že ačkoliv jsem už spoustu chyb udělala, ty největší teprve mohou přijít. Mám tím na mysli svoji velice nízkou odvahu něčemu čelit se slovy ne. Nastala chvíle, kdy začínám vidět svoji budoucnost dvěma směry a tím jedním je právě to, že skončím na drogách a můj život ztratí smysl. Vtipný na tom je jedna věc a tou je, že i když se tomu budu v duši spírat a říkat si, jak veliký hnus to je, stejně to při nejbližší nabídce přijmu. Ať je to cokoliv, nenechám se dlouho přemlouvat. To asi není úplně dobře, že?
Ale vždyť skoro každý opravdový umělec je vyfetovaný nebo ochlasta. A já chci být jednou umělcem, jednou chci, aby se lidé podívali na mé jméno a měli ho spojený s pocity, které v nich vyvolávají má díla, ať to bude bůhví jak veliký bullshit.
Těžko říct, jestli to bude špatný krok, když se nechám svést na tuhle temnou stranu. Co když byl už jen chybný krok ten, že jsem se narodila? Že jsem tu prostě jen neměla být?
Chyby člověk nemůže hledat v budoucnosti, vždyť tu si pokaždé vykreslíme podle vlastních představ, i když někdy bývá poněkud černá, alespoň u mě. Chyby se udělaly v minulosti. Ale chyby udělá každý, nehledě na to, že to jsou vždycky triviální záležitosti, které možná tak zamrzí, jako když věnujete svůj první polibek někomu, kdo si to nezaslouží, zvolíte si špatnou školu (možná tohle je už krapet větší chybička), odevzdáte své panenství v opilosti, zkusíte drogy, cokoliv. Ale to není chybný krok, ten je takový, že do toho jdete s vědomím, jaké následky vás čekají. Máte na výběr několik cest, ale jen jedna je plná netopýrů, ostrých kamenů a bláta. A tu si nakonec vyberete.
Chybný krok je jen ten poslední.

Pokud chci, můžu být kýmkoli

23. september 2016 at 10:30 | Christelle
Jak moc bych se toužila vidět cizíma očima. Přece jen, to jací jsme uvnitř většina lidí stejně nepozná, vidí nás úplně jinak, ne tak, jak bychom chtěli. A nebo ne?

Už když začneme u vzhledu. Nevím, zda jsem jediná, ale taky si říkáte u zrcadla, jak jste přitažliví, hezcí a podobně? Neříkej, že jsi nikdy neslyšel o tom, jak američtí vědci zjistili, že my lidé se v zrcadle vnímáme šestkrát krásnější, než jsme doopravdy. Pokud je to pravda a já sebe vidím o tolik hezčí, než jakou mě vidí ostatní, pane bože, omlouvám se. Omlouvám se, že lidé na mě musí koukat každý den a vidět tak ošklivý xicht jako je ten můj.
Na druhou stranu bych chtěla vidět, jak se hezcí lidé vnímají v zrcadle. Vždyť když už je někdo hezkej, tak jak může být ještě hezčí? Achjo, to je nefér. Zaplaťte mi prosím plnohodnotnou přeoperaci celého obličeje. Není to jen pro mě, ale i pro vás, abyste mě nemuseli vidět takovou, jakou nejspíš asi jsem.

Stejně se s tím nesmířím a určitě vypadám dobře jak v zrcadle tak i ve skutečnosti. Ne, opravdu ne, volám o pomoc, prosím!

Nicméně vzhled asi z větší části nezměníme, ale to, jací jsme uvnitř, už ovlivnit můžeme. Z jisté části.
Pokud máte kamarády ne jen ze třídy, ale i z okolí, což já jich moc nemám, ale i ta troška stačí pro tento příklad, tak určitě víte, že ne s každým se chováte stejně. A to je ono. Možná tvrdíte, že za to nemůžete, ale opak, si myslím, že je pravdou. Protože ostatním ukazujeme jen kousek, jen malou poličku z celé obrovské skříně, kterou jim ukázat chceme. A občas jim neukážeme to samé. Otevřeme jedny dvířka a necháme nakouknout buď jen na trička nebo na kalhoty, při štěstí ukážete té pravé osobě oboje. A nebo nemusíte ukazovat nic, protože na dveřích je zrcadlo. Tímhle přihlouplým přirovnáním chci jen říct, že to, co skrývá naše skříň vlastně nikdo doopravdy neví, kromě nás. No, někdy i včetně.

Jen tak ze srandy, zkuste se pohrabat ve své skříni. Našli jste něco, o čem jste neměli tušení, že to tam je?

Pokud chci, aby jistá osoba o mě věděla, že mám ráda basic trička, budu nosit jednobarevný nudný trika.
Pokud chci, aby o mě lidé věděli, že jsem fanda do fotbalu, budu nosit věci s logem daného klubu.
Pokud chci, abych byla známá návrhářka, budu nosit své oblečení.
Pokud chci, aby mě znali jako kosmonauta, budu nosit astronautský oblek.
Pokud chci, pro ostatní bych mohla být kýmkoli.

Co když ale to chtění přebije mou vnitřní rovnováhu a pak v podstatě ztratím identitu, protože se budu schovávat za to, co chci? Co se stane potom?
Co?

Napsáno ve hvězdách

12. august 2016 at 17:05 | Christelle
Konečně téma, o kterém jsem chtěla napsat už dlouho. No, možná i napsala, ale nepamatuji si to příliš jasně. Náhody neexistují. Místo abych to vyvrátila, chtěla bych spíše s tím souhlasit.

Nejsem astrolog, vůbec ne, ale přesto věřím v nějaký ten předepsaný osud ve hvězdách.

Podíváte se na noční oblohu posypanou zářícími tečkami, která tvoří jednotlivé příběhy. A nikdy se nezmýlí.


Už si docela vzpomínám, na ten článek, kdy jsem se nad tímhle zamýšlela. Tak to pojďme vzít z jiného konce.


Řada lidí v náhody věří. To vím z vlastní zkušenosti. Mnozí dávají za vinu neobvyklé stavy právě již zmíněným náhodám. A taky proč ne, jde to lehce vysvětlit, člověk nad tím nepřemýšlí. Prostě uklouzla, to se stává, je to jen nehoda, náhoda. Ale řekněme, když uklouzne každý rok na tom samém místě, pokaždé když ta kaluž zamrzne, dá se to vysvětlit jako jen náhoda?

Já tvrdím, že ne. Není náhoda, že člověku se stane něco náhodně. Haha, vtipná věta. Když se vám v náhodném přehrávání na youtube spustí písnička, kterou neznáte. Ale poté si ji oblíbíte, zamilujete si jí. Budete děkovat za tu náhodu, že vám youtube vybral zrovna tuhle písničku. Přitom v tom je určitý systém, takže ty písničky rozhodně nejsou náhodně generované. Představte si, že si pouštíte například svou oblíbenou zpěvačku, třeba Selenu, ne že bych ji milovala, ale, heh, má ji docela hodně lidí rádo, tak budiž, a po skončení se vám zpustí Karel Gott se svou Dělovou ránou. A aby to mělo nějaké pokračování, tak vám tam vyběhne desetihodinová Nyan Cat a pokud vydržíte a přetrpíte si půldenní mučení, bude na vás čekat úžasný cover s názvem Řízek od Pavla Řehoře, mimochodem, doporučuji pustit, tomu už bych mohla říkat náhoda. Ale takzvaně "náhodně generované" písničky, kdy vám z Rihanny přeskočí na Katy Perry, opět vtipně napsané, zatleskej mi, opravdu, není jen tak. Všude vám o náhodách lžou.


Všechno už je předem naplánovaný. Přesně jako ve hvězdách.


Bylo by tak hezké věřit tomu, že někde hluboko ve vesmíru, nebo kdekoliv jinde, kde je něco neprozkoumaného, tajemného, třeba koutek našeho mozku, co já vím, je napsaný scénář toho, co se nám kdy stane. A my se toho musíme držet, protože vlastně nic jiného pořádně neumíme. Jen hrát podle not. A někdo si ty noty musel vymyslet. Bohu bych zásluhu nepřidělovala, neboť v něj tu víru nemám, ale hvězdám, ano, to zní už lépe.

Delší dobu přemýšlím nad nějakým tím osudem, protože mi prostě "byla to náhoda" nestačí. Jako když brečíte, obrazně řečeno, protože já nebrečím, no aspoň ne pro tohle, že jo, kvůli tomu jak vás nějaká láska nechala jít. Asi to tak mělo být. Prostě vám to hvězdy nepřály.

Ok, vůbec jsem se nechtěla dostat k tomu přeceňovanému, citově vydírajícímu a až příliš zpropagovanýmu filmu. Knížce. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale… Ale. Nemám toho příliš načteno, přesto však jsem velmi náročný čtenář.


Ale to jsem trochu odbočila. A náhodou to nebylo, kdyby vás to napadlo.


I když, u těch knih bych mohla zůstat. Spousta knížek, alespoň těch young adult, má v sobě takovou tu "mimochodem" náhodu. Dívka se přistěhuje do nového města a objeví tam kluka svých snů. Při troše úprav bych touhle větou mohla vystihnout každý druhý příběh pro náctileté dívky. Ale je to opravdu náhoda, že tam toho chlapce potká? Ten chlapec tam bydlel už před ní, tudíž to, že viděl ve městě někoho nového, není nijak zvláštní. A ta dívka přijela s rodinou, jež měla nějaký důvod přijet. Takže náhoda, že se nachomýtla v blízkosti druhé polovičky, která bude tvořit přenádherný budoucí život, už není taková náhoda, chápete?


Prostě to jen měli napsaný ve hvězdách.

Trocha nostalgie nikomu neublížila

27. july 2016 at 13:35 | Christelle
Začala jsem před pár lety. Chtěla jsem si vzpomenout, ale nedokážu si vybavit, kolik mi přesně bylo. Ale tipuji, že jsem byla v šesté nebo v sedmé třídě, tudíž mi bylo asi dvanáct. No, není to tak dávno, jak jsem si mnohdy myslela. Přijde mi to jako minimálně pět let, co jsem si svůj blog zrušila, ale jsou to jen tři roky. Pokud dobře počítám, když mi tenhle rok bude šestnáct.
A jako malá, ale naprosto hustá náctiletá, jsem tam vedla články typu oblíbených obrázků, které jsem stáhla z googlu, nebo nějaké příběhy, které měly mít padesát kapitol, ale pokaždé jsem skončila u páté, možná i u šesté. Také nesmím zapomenout na náběry "esbéček" a různé pixelky.

Usměj se a zkus uvěřit v štěstí

9. july 2016 at 22:39 | Christelle
Každý má dvě strany. Řekne: "Je mi dobře, mám se fajn." Ale to může říct úplně každý. Aby předešel zbytečným otázkám, usměje se. Ne proto, že by byl šťastný. Chce tomu uvěřit. Uvnitř ho sžírá nespočet věcí, ale nechce tím nikoho otravovat. Domnívá se, že bude lepší držet své pocity v sobě, nepřidělávat ostatním problémy, vždyť každý stále něco řeší a nikdo si nestěžuje. Tak proč on by měl být výjimkou.

Bolest ti pomůže

2. july 2016 at 12:12 | Christelle
Kouká se na tu fotku v rámečku. Do očí se jí hrnou slzy, ale ona přesto mrká, aby je zahnala. Ví, že je konec, jediné, co jí trápí, jsou vzpomínky.
Už to nemohla dál vydržet. Ze svého dřevěného stolu, kde jsou vyryté skryté značky a každá má svůj význam, smetla úplně všechno. Tužky se rozsypaly, voda se rozlila. Zrcadlo se roztříštilo na miniaturní kousíčky. Podívala se do těch střípků.

Odsoudí vás dřív, aniž by vás poznali

8. june 2016 at 21:05 | Christelle
Snažila jsem si nějak představit, jak takové děti noci vypadají. Pokaždé mě to táhlo k temné stránce, o které se nikde nemluví. Taková stránka, která se před světem uzamkla, aby to nevypadalo, že je něco v nepořádku. Protože takové děti v pořádku nejsou, i když možná za to nemohou.
Odsuzovat někoho dřív, než ho jakkoli pozná, by se nemělo. Nikdy se neví, proč to dělají. Jak se k tomu ty malé děti dostaly, musí to mít těžší, než si to dokážeme představit.
Co kdyby vás také odsuzovali jen pro to, jak vypadáte?

realita nebo iluze?

12. may 2016 at 21:00 | Christelle
Zavři oči a věř.
To je to nejnaivnější, co jsem kdy slyšela.

Snění je fajn, možná je to i krásnější než realita, když si můžete vysnít krásnou budoucnost, partnera, práci. Všechno je ve snech růžové bez žádných překážek.
Všechno je OK dokud si nezačnete sny plést s realitou. Když už radši budete zavírat oči před vším, jen abyste mohli žít ve svém vysněném domě s mužem, který vám udělá snídani do postele. A pak už tomu začnete věřit. Věřit v budoucnost, kterou jste si nalajnovali ve svých snech.
O to víc bude bolet pád do reality. Uvědomit si, že nic takového se nikdy nestalo a nejspíš ani nestane. Všechno se zahalí do tmy plné mlhy, do ruda zbarveného nebe, shořelé krajiny na popel. Bude to bolestivé se smířit s krutou pravdou.
O to lepší bude místo snění a víry se dát na činy. Bude vás to hnát pro koště, kterým zametete zbytek města shořelého na popel.
Zavřít před něčím oči a věřit, že se najde někdo, kdo vám to splní. Je to omyl. Snít je snadné, příliš jednoduché na to, aby se to dalo zrealizovat. Nic nejde udělat lusknutím prstu (pokud nejste nějaký šejk) musíte pro to začít něco dělat.
Ne každý má ale tu sílu. Bojí se a radši zaleze do nějaké skulinky a bude snít o tom krásném místě, kde vše bylo zalité sluncem. Nakonec tomu začne věřit. Zapomene, že je uvězněný pod hroudou spáleného dřeva.
Nebuďte naivní. Jestli
že víte, že sny, které se vám zdají a dělají úsměv na tváři, nedokážete splnit, už třebaže jen proto, že se bojíte někoho oslovit, nesněte je. Není nic těžšího než se vzdát něčeho, co se vám líbí. Všechno je jen iluze.
Někdy i osobní život je iluze, ale o tom tenhle článek není. Tak vezmete si modrou či červenou pilulku?

Iluze o přátelství

2. may 2016 at 18:17 | Christelle
Svět, který nás obklopuje. (Téma týdne)
 
 

Advertisement