Poetic moments

Příběhy z dialogů

18. april 2017 at 20:37 | Christelle
Nedávno jsem někde narazila na takovou domácí výzvu nebo spíše nápady pro tvořivé psaní. Dlouho jsem to nechávala ladem, ale přepadla mě múza a tak jsem si ty témata pečlviě přečetla. Jelikož si už nepamatuji, odkud jsem tohle vzala, nebudu to nějak moc popisovat, ale témata tam jsou úžasná. Je jen škoda, že tyhle poetický chvilky nemám častěji.
Nejvíc mne zaujal nápad vytvoření příběhu jen z dialogů. Bez žádného okecávání, pouze přímá řeč. A já, jelikož nemám lidi, se kterými bych tyhle hluboké dialogy mohla vést, jsem to pojala tak, že jsem psala z duše. Asi jsem se blbě vyjádřila, ale doufám, že se to dalo pochopit.
Možná bych v tomhle mohla i pokračovat. Zajímavým způsobem vytvořený dialog, který možná i pomůže, především mně, že se budu moci vypovídat. K tomu stylu psaní, psala jsem pomlčky, neboť tolik uvozovek mi nepřišlo esteticky hezké.


-Jsem tady, jak sis přála.
-Ach Ashi.
-To je všechno? Já si nepřišel pro pár pohledů a rozklepaný hlas.
-Já vím. Taky pro to tu nejsi, na to máš jiný lidi, co?
-Přestaň. Nemám náladu.
-Hlavně, že na ni náladu máš, co? Hele, já ti nic vyčítat nechci. Chtěla jsem si jen rozumně promluvit.
-A proto tu jsem.
-Ano. Proto jsi přišel.
-Ano.
-Nevím jak začít, Ashi. Všechno se pokazilo, takhle to nemělo být.
-Tak to ani nikdo nechtěl, nemáš si co vyčítat, díky tobě je mi líp.
-Já vím, ale… vyčítám si to. Trpím. A bolí mě to.
-Co ti na tom tak vadí? Víš, měla sis uvědomit, co chceš, dřív než bylo pozdě, protože teď už je. Já jsem spokojenej, ona taky.
-Prosím, nemluv o ní.
-Proč bych neměl? Jsme spolu, tvoříme pár, zkus to konečně vzít v potaz.
-A ty zkus vzít v potaz, že ji nenávidím! Kdykoliv ji s tebou vidím, chce se mi křičet, řvát, brečet. Ona tam neměla být, neměla stát vedle tebe, držet se s tebou za ruku, dotýkat se tě…
-Když ne ona tak kdo jiný?
-Chceš to vědět?
-Ano.
-Proč to chceš slyšet? Ty víš, jak mě to ničí, jak si nepřeju nic jinýho, ale stejně, proč?
-Protože chci, aby sis konečně uvědomila, že to co je teď, je realita a ne hloupý sny. A cokoliv řekneš, na tom nic nezmění.
-Já to ale vím!
-V tom případě sakra nevím, o co ti jde! Chceš, abych se s ní rozešel a byl šťastnej s tebou? Sakra holka, probuď se. I kdybych s ní nebyl, tak s tebou taky ne. Vždyť jsme úplně jiný… ty to nevidíš?
-Ale nebýt jí, mohli jsme to aspoň zkusit.
-Nemohli. Asi jsi zapomněla, díky komu jsem teď šťastnej.
-Byla to chyba…
-Ale tys ji udělala z vlastní vůle, tys mě s ní seznámila, tys chtěla, abych s ní trávil čas. Tak a máš to, co jsi chtěla. Oba bychom měli být spokojení, ne?
-To mi děláš schválně, nebo prostě seš tak zabedněnej?
-Cože?
-Panebože Ashi, to fakt nevidíš, že… že…
-Že co?
-Kdyby tu nebyla ta holka, tak bych tě políbila.
-Ach. Tak štěstí, že tu je.
-Proč mi to děláš? Proč to nechceš ani zkusit? Copak jsem tak špatná?
-Měla by sis uvědomit, že my dva k sobě prostě nepatříme. Ty jsi někdo jinej, já jsem někdo jinej. Vždyť by tě to akorát se mnou zničilo, ty víš, že jo.
-To nemůžeš vědět.
-Ale já to vím! Ty potřebuješ k sobě někoho jinýho. Já pro tebe nejsem ten pravý. A přestaň s tím už, jsi hrozně povrchní.
-Povrchní? To jako vážně? Ze všech vlastností si vybereš zrovna povrchnost?
-No a ne? Proč jsem se ti začal líbit, proč jsi mě chtěla, když jsi mě ještě ani neznala?
-Jak můžeš vědět, že si se mi líbil už dřív? Není to pravda.
-Opravdu už s tímhle přestaň. Sice jsem zabedněnej, ale ne slepej.
-Tak mi sakra řekni, proč jsi tady.
-Protože jsi se mnou chtěla mluvit.
-Neměl jsi za mnou chodit.
-To už ale nemyslíš vážně, že ne?
-Ano myslím. Když jsi to celou dobu věděl, proč si mi neustále dával tu naději? Proč jsi mě nechával žít ve lži, myslet si, že by z nás mohlo být něco víc, že ke mně možná i něco cítíš?
-To nebyla lež…
-Tak mi už řekni, proč jsi přišel!
-Protože mi chybíš. Toužím po tobě jako nikdy víc. Chci tě. Ale taky chci jí, jí mám milovat, s ní mám být šťastný. A taky že jsem. Však se podívej na nás… stojíme tu ve tmě, tobě se chce brečet, mě pomalu taky. Takhle štěstí nevypadá, ne?
-Ne… ale může se to všechno změnit, spolu to štěstí potkáme!
-Pusť mě, spolu ho právě že nikdy nepotkáme. A já už spokojenej jsem, ty brzo budeš taky. Najdeš si někoho, kdo k tobě bude sedět líp než já a taky budeš šťastná.
-Já ale nikoho nechci kromě tebe. Chci tebe.
-To nepůjde. A ty to víš. Bolí mě to, ale musím odejít. Omlouvám se.
-To mě tu takhle necháš? Proto jsi přišel? Zničit mě ještě víc, než jsem byla doposud?
-Sbohem.

Černá barva

14. march 2017 at 19:55 | Christelle

V temnotě, kde každá hrana měla svůj odstín černé, jsem zahlédla záblesk. Malinké světlo, jež mě zostra udeřilo do očí. Jiskra ale trvala jen chvíli, po ní tu zbyl akorát ještě větší pocit prázdnoty. Naděje, která mi ulpěla na mysl, opět utichala do pozadí a mě pohlcovala tma. Můj známý, můj jediný přítel.
Neměla jsem sílu něco udělat. Zachránit se, vyplout z noční oblohy na rozjasněné moře. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala se pomalu sžírat těžkou mlhou kolem sebe. Mlhou tak tíživou, že jediné, co jsem cítila, byl pocit tíhy na prsou. Úzkost, která mi svírala hrdlo, přičemž jsem se nemohla pořádně ani nadechnout. Temná síla, jež mě škrtí, jež mě jednou uškrtí úplně.
Kéž by se to světýlko alespoň na jeden okamžik vrátilo. Stačila by minuta, pár sekund, kdy by mě něco jasného oslepilo a já přestala vnímat černou barvu všude kolem sebe. Kéž bych tomu dokázala nějak pomoci.

Stín

20. january 2017 at 13:28 | Christelle
Na tmavé noční obloze vidím tvůj stín. Ptáš se, jak je to možné? Jak mohu vidět ve tmě stín? A přesto ho vidím. Nenechám se odradit těmi řečmi, jen abys byl spokojený.
Zkus mě pochopit. Vyslechni mě.
a stejně to neuděláš. Říkáš, že jo, ale jen proto, abych se s tím spokojila. Sám od sebe bys to neudělal. A přesně o to tady jde.
Jsi pouhý stín bez jakékoli svobodné vůle, jsi svázaný a jdeš za ostatními. Nedokážeš se odpoutat, o tom tu mluvím. Já jsem se totiž už oprostila, já nejsem stín jako vy všichni ostatní.

Temně rudý, kalný, černý

6. january 2017 at 22:41 | Christelle
Proč?
A zase.
Nesrozumitelný šepot se náhle proměnil v křik. V křik, kde slova nejsou důležitá, jde o barvu. Proměnilo se to. Býval šedofialový, krásně sladký jako něco, po čem toužíte. Dává vám naději, vyžene z vás tu temnou modř.
Jenže, v tom je ten problém, on ztratil barvu. Je jako kalná černá voda. Je průhledná, ale jen do určitého množství. Jako když malujete s akvarely.
To není krásné.
Ale mohlo by být.
Stačilo by ho jen trochu utišit, vložit do něj kapičku z barevné růže. Stal by se z něj temně rudý hlas, který by nás probudil.
Ale teď se vás musím zeptat. Jak z temné vody udělat čirou, nedej bože zářivě žlutou?
Ach, písek se usazuje. Jenže tam i zůstane. Zůstane čekat, dokud ten hlas zase nerozchvěje své okolí a neprobudí v nás černou smršť.

|drabble| Chladné prsty

23. december 2016 at 10:48 | Christelle
Zastudilo mě to. Přesto mě mráz neodradil, tak jsem to vytrhla. Zůstalo mi to v ruce chladíc mé prsty.
Připomnělo mi to chvíle s nimi, kdy jsem se takhle cítila celá. Chladná a studená vůči ostatním. Narozdíl ode mě, led začal pomalu rozmrzávat. Drobné kapky mi stékaly po kůži až k lemu rukávu, do kterého se vsákly. Z dlouhého pahýlu mi po chvíli nezbylo nic víc, než louže v mé dlani.
Vzala jsem si další. Bylo zajímavé sledovat, jak dokážu něco rozmrazit. Šlo to pomalu, ale dokázala jsem to.
Tak jako to chci dokázat se svou myslí.

Světlo lemující naší cestu

30. september 2016 at 22:20 | Christelle

Mírné oranžové odlesky z ohně se mu vpíjely do kůže. V tom jemném světle všechny jeho drsné rysy změkly. Najednou z něho nebyl ten tajemný kluk, nýbrž nevinný chlapec. Mohla bych tady naproti němu sedět hodiny, dokud by poslední plamen nepřestal plát. A klidně i potom.

Tlumené světlo se mu odráželo v očích. Vypadalo to téměř, jako kdyby mu hořely panenky. Dokázala bych si ho představit jako rytíře, který by přes draka chrlícího oheň, dokázal vysvobodit princeznu. Kéž bych tou princeznou byla já. Možná bych se spokojila i s tím drakem. S čímkoliv.

Opět jsem odvrátila hlavu. Bylo těžké na něj nezírat, když seděl přímo přede mnou, i když vidět ho se usmívat na všechny kolem kromě mě také nebylo příjemné. Tak jsem se snažila taky kolem sebe vyzařovat úsměvnou náladu, ale asi postřehli, že se jedná jen o bublinu a pod ní se skrývá mé nevrlé já. A s tím se nikdo bavit nechce.

Zadívala jsem se do ohniště. Sice plameny už slábly, ale přesto nás dokázali všechny osvětlit. Dřevo praskalo, navodilo nám tu správnou letní atmosféru. Teplo, oheň, noc. Občas z plamenů vyšla jiskry, které se vznášely kolem nás. A čím déle v tom vzduchu plachtily, tím bělejší se stávaly. A pak si našly místo na našem oblečení a uchytily se tam jako sníh. Ale tohle nechladilo. Tohle vypálilo malou vzpomínku do našeho šatníku.

A pak tu začaly kolovat samé kelímky a flašky. Jeden jsem přijmula a další jsem poslala dál.

Nesmál se, spíš vypadal zamyšleně. Hleděl do ohně s dvěma prázdnými kelímky v ruce. Všude kolem nás probíhalo vzrušené šumění, ale já jsem to nevnímala. Oprostila jsem se od zbytečného šeptání a nechala se unášet praskáním ohně, skrz který jsem hleděla na něho. Říkala jsem si, hlavně ať to je nenápadně, ale občas se to taky nevyvede. Pomalu naklonil hlavu a všiml si mého pohledu. Nevím, jaký byl, zda zamyšlený nebo jsem nevhodně zírala, ale on ze mě nespustil oči. Slabě jsem se na něj usmála, nevěděla jsem proč. On nehnul ani brvou, přesto se mi vpíjel z očí do očí nehledě na křik, který kolem nás rozpuknul.

Chtě nechtě, odvrátila jsem zrak ke zdroji toho hluku a uviděla jen dva bláznivý chlapce, kteří se předváděli, kdo toho víc vypije. Povzdechla jsem si a opět se podívala směrem k němu. Jistěže už se na mě nedíval. Místo toho si šeptal s jednou dívkou, jež seděla vedle něj. Holčina se nejdřív trochu divila, ale pak se usmála a přitakala mu. Oba vypadali velice klidně. To se o mě říct nedalo. Celý dny jsem příliš vypjatá a začíná to být vidět i na mém obličeji. Opět jsem se odklonila a chvíli sledovala hlavní bod dnešního večera. Nechápu, co z toho ti lidi mají, ze sebe dělat blbečky. Že je to baví.

Najednou vstal. Ještě se sklonil, aby zašeptal něco dívce vedle něj a pak odcházel do tmy. Mizel z dohledu, ale když ještě byly vidět odlesky, tak se otočil. Podíval se na mě, za to bych dala ruku do ohně. Bylo to tak krátké, ale přitom jako kdyby mi chtěl tím pohledem říct celý příběh. A potom pokračoval po cestě, dokud ho mlha nepohltila.

Bylo to vyzvání, abych šla za ním? Všimla jsem si, že ty dva kelímky si vzal s sebou. Nenechal tu nic, kromě volného místa na lavičce, za kterou se skrývala pohlcující tma, ze který nešel strach, nýbrž něco naprosto jiného. Taková ta teplá tma, které se bát bylo zbytečné.

Zkusím to.

Řekla jsem svým spolusedícím, že potřebuji na záchod. Stejně si mě doteď nevšímaly, chybět jim nebudu. Ale kam mám jít? Mám se vydat stejným směrem nebo to mám obejít? Vstala jsem a bez dalších slov opustila hlouček náctiletých, kteří se neskutečně dobře bavili. Kromě mě.

Nikdo se po mě nekoukal, tak jsem se rozhodla se vydat stejným směrem jako on. Nic se neděje, když tak hledám jen záchody. No doufám, že on nešel taky jen na záchod, to by bylo víc než trapné. Určitě se podíval na mě, určitě to znamenalo víc, než jen potřeba na malou.

Světlo z ohniště zmizelo z dohledu a já tu zůstala stát na štěrkové cestě, která nebyla skoro ani vidět. Chtěla jsem si vzít mobil, že bych si posvítila na cestu. V tu chvíli ale pod cizími stopami křupla větev.

Rychle jsem se ohlédla kolem sebe, ale v té tmě jsem nebyla schopna rozeznat vlastní nohy natož něco vzdáleného pět metrů.

Mým tělem projela vlna napětí, ale i vzrušení. A trocha strachu, ale tuhle část jsem stihla uzamknout dostatečně hluboko, aby mě nezačala na povrchu sžírat. Nevěděla jsem, kde přesně stojí, ale při dalším hlubokým nádechu jsem pomalými kroky pokračovala dopředu. Šla jsem velice loudavým krokem a nastražila všechny zvukový orgány, které moje tělo vlastní.

"Nevěděl jsem, že opravdu přijdeš," ozval se čísi hlas za mnou.

Pomalu jsem se otočila. Tak to opravdu byl signál pro mě. Neskutečné. Opravdu.

V té tmě jsem ho málem porazila. Kdyby neměl svou rudou mikinu, která alespoň trochu byla při měsíčním světle vidět, svalila bych ho neohrabaně na zem. Přerývavě jsem se nadechovala. Tak blízko a sami jsme nikdy nebyli. Kousala jsem se do tváře, abych alespoň trochu zahnala hloupý úsměv, který se mi tam uhnízdil.

Bez dalších slov mě popadl za lokty a přitáhl si mě. Stihla jsem si všimnout jiskry v jeho očích, dokud mě nepolíbil. Pak se všechno rozplynulo a já vnímala jenom nás. Jeho.

Do té doby, než za ním zablikalo nějaké jasné umělé světlo. "Tak jsem tady!" zakřičel někdo mezi stromy. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Přes velice tlumené světlo a přes všechny stíny jsem nezahlédla v jeho obličeji nic, co by to vysvětlilo. Jen mnou prudce trhl z cesty. Přiložil mi svůj dlouhý ukazováček na mé rty a potichu zasyčel. Úkol zněl jasně, neprozradit se.

Odešel ode mě a vydal se k osobě, která si svou cestu osvítila baterkou. Něco tam mezi sebou mumlali, ale slova jsem rozeznat nedokázala. Pořád jsem si tiskla prsty ke svým rtům, kde ještě před chvíli byli ty jeho. Na nic jiného jsem nedokázala myslet.

"Ty tu někoho máš!" zařvala, nejspíš dívka, ale měla hlubší hlas, přes celý les. Pak ještě něco dodala a začala baterkou kroužit okolo kmenů stromů, aby asi někoho přichytila. Aby přichytila mě, jak tu jsem s ním, přitom tu měl být s ní.

Než jsem dokázala normálně přemýšlet, rozběhla jsem se do lesa. Ztratila jsem cestu, několikrát zakopla, dokud jsem neměla kolem sebe jen černou tmu. To nebylo chytré. Neznám to tady, nevidím na krok a nevím, kde to jsem.

Sedla jsem si do měkkého mechu a vyčkala asi deset minut. Žádné hlasy slyšet ani po tak dlouhé době nebyly, tak jsem se rozhodla rozsvítit si mobil a rozhlédnout se, kam jsem to vlastně utekla. Všude stromy, větvě, listí.

Popadla jsem poslední zásobu klidu, kterou jsem vlastnila a vydala se najít cestu. Netrvalo to dlouho a po chvíli bloudění jsem uslyšela volat své jméno. Bez rozmyšlení jsem se rozeběhla tím směrem, odkud se ozvalo volání.

Doběhla jsem k němu. Běžel proti mně. "Můžu ti něco říct?" řekl zadýchaně a nabídl mi objetí. Přikývla jsem neschopna slova.

Ten večer jsme se k táboru už nevrátili.

Poslední podzimní večer

19. september 2016 at 21:54 | Christelle

Ve tmě ozářené jen pár lampami, které lemovaly naší cestu, vypadalo všechno lépe. Jakoby všechna špína zmizela a nahradila ji šerá dokonalost. Jakoby neexistovaly ostré hrany, ale jen jemné stíny.

Byla jsem jako v extázi. Nejen, že jsem se oplývala nad obyčejnými domy, které vídám každý den, ale já nemohla spustit oči z něho.

Opravdu tam stál.

Oprava, opravdu šel po mém boku.

To bylo něco, co jsem si přála neskutečně dlouho. Abych byla přesná, zítra to budou tři měsíce.

Jemné světlo z okolních lamp se mu odráželo v očích. Jeho tmavě hnědých, temných, očích.

Jsem docela v pasti.

Vždyť dnešek byl tak nádherný. Konečně jsem našla někoho, koho jsem si přála mít ve svým životě už dlouho. Někoho, s kým můžu vést ty hluboké konverzace o ničem a donekonečna rozebírat hudbu, to byl můj sen, někoho takovýho potkat. Tak co víc potřebuju?

Jsem na sebe neuvěřitelně naštvaná. Poprvé jsem našla někoho, kdo za to stojí a já si stěžuju. Já ale nechci.

Došli jsme k malému parku. Od tohohle místa zbývá asi jen šest minut k vlaku a poté odjedu. A dnešek skončí.

Rychle jsem se podívala na mobil. Od té doby, co s ním chodím ven, jsem si změnila tapetu. Ne, že by se mi nelíbila, ale přišlo mi nefér tam mít "obyčejného" zpěváka. Mohl si to vyložit jakkoli. Měli jsme ještě asi hodinu čas než pojedou vlaky. Pro mě i pro něj.

"Zastav se na chvíli, počkáme tady," řekla jsem, když jsem ho chytla za ruku. Ohlédl se a v očích mu zajiskřilo. Nebo za to mohlo projíždějící auto, ale vsadila bych se, že autem to nebylo. Sedli jsme si na lavičku. Oba dva jsme ve stejnou chvíli zaklonili hlav, abychom se podívali na noční oblohu. Usmála jsem se. Hvězdy téměř nebyly vidět, umělé světlo z města je dočista přehlušilo. Alespoň tu byl klid. Lidi tu nechodili, i když tak pozdě ještě nebylo, ani auta tu tolik nejezdila. Při výdechu se nám spojily obláčky páry. S jemným úsměvem na tváři jsem zavřela oči a soustředila se jen na jeho dech. Dýchla mělce. Jako by chtěl něco říct, ale pak se pokaždé zarazil.

Vzhlédla jsem k němu. V nočním světle jeho tvář vypadala ještě víc andělsky, než na slunci. Jeho tmavé vlnité vlasy splývaly spolu s pozadím a jeho kůže vypadala ještě tmavší než obvykle. Za to oči mu zářily víc než kdy jindy.

Bylo to neskutečné ticho. Nikdo nevěděl, co má říct, nikdo nevěděl, co má udělat. A oba jsme čekali, až ten druhý udělá první krok.

Občas jsme byli úplně stejní, jako třeba nyní.

Potichu jsem si povzdechla. "Tak bychom mohli už asi jít."

"Vždyť…" Věděla jsem co chce říct, "lepší bude, když počkáme tam."

Tam jsou alespoň lidé, tam nebude divné, když nastane to, co se stalo teď. Tam budou staré babičky a bezdomovci, tam to nebude tak divné. Pomalu se zvedl a loudavým krokem se vydal směrem k zastávce. Sice nic neřekl, ale bylo mi jasné, že se mu tam nechtělo. Doběhla jsem ho.

"Hele, příště tě zvu do kina já," začala jsem o něco veseleji, ale on jen zabručel a beze slova kráčel s hlavou skloněnou. Ach jo, to jsem tomu dala. V tom mě napadlo, že by ho mohla rozveselit naše písnička. Naše, protože ta nás svedla dohromady.

Byl to takový obyčejný úkol na výtvarku. Učitel z nás chtěl udělat trochu abstraktní umělce a tak nám pustil několik písniček a my si měli vybrat tu, která se nám nejvíc zalíbila. Nikdy jsem žádnou z nich nikdy neslyšela, to byl asi účel, hádám. Nicméně jsem si vybrala takovou, která byla trochu do elektroniky, trochu do indie. Později, když jsem ji znázornila na papír, jak umělecké, měl každý hádat, co to bylo za skladbu. Dopadlo to tak, že jsme byli jen dva, co si vybrali tuhle píseň. A já poprvé za měsíc a půl měla šanci si s ním popovídat. Možná jsem vypadala trochu vlezle, ale bylo to poprvé, co jsme měli společné téma a měli čas si o tom promluvit. A nějak to pak pokračovalo dále, den za dnem jsme si pouštěli hudbu, povídali si… až se z nás stali přátelé.

Pustila jsem ji nahlas. Konečně se usmál. Začala jsem pobrukovat slova, dokud se nepřidal. A pak jsme se smáli, protože nikdo z nás je neuměl. A to jsme tu písničku znali nazpaměť. Došli jsme na nádraží a já v tu chvíli zmlkla. Na druhé straně seděla na lavičce moje bývalá asi nejlepší kamarádka. Mě si všimla taky, aby ne, když jsme tam falešně zpívali vymyšlený slova.

"Děje se něco?" zeptal se ustaraně, když viděl můj polo znechucený výraz. Němě jsem zavrtěla hlavou. Nenechám si zkazit náladu jí. Taky proč, to já tu stojím vedle nejhezčího kluka, kterýho kdy mohla vidět. Nehledě na to, že jejich třída je plná usmrkanců. Přestaň být zlá, přestaň být svině!

Otočila jsem se zády k ní a obdarovala svého kamaráda tím nejzářivějším úsměvem, který jsem uměla. A on udělal to samé. Pokaždé, když jsem ho viděla se tak usmívat, podlamovaly se mi kolena.

"Víš, že mám zítra narozeniny?" řekla jsem mu a snažila se skrýt posmutnění, které mívám z každých narozenin. Nepřestával se usmívat. "Myslel jsem si to, ale nebyl jsem si stoprocentně jistý, vždyť jsi to ani nikomu neřekla."

Ona to věděla. Šimralo mě v zátylku a nutilo mě to, abych se ohlédla. Abych zkontrolovala, že se dívá. Ale překonala jsem to. Nejsem tu s ní, ta mě ze svého seznamu přátel vyřadila už dávno, jsem tu s ním a on se právě nenápadně omlouvá, že mi nic nekoupil. To ona mi taky nikdy nic nekoupila, ale ani se nikdy neomluvila.

"měl bys mi to vynahradit," začala jsem a vyzývavě ho bouchla do ramene. Přitom jsem se nepřestala usmívat.

Vytáhl svůj mobil a pustil nahlas jednu písničku. Zezačátku jsem ji nepoznala, ale pak jsem si uvědomila, že to je ta, o které jsem prohlásila, že si ji chci nechat zahrát na svatbě. To není možný, že by si to pamatoval. "Sice jsem ti nic nekoupil, ale doufám, že tanec s mou dokonalostí ti bude stačit," řekl a nabídl se k tanci. Kdyby bylo světlo, určitě by si všiml, jak jsem zrudla.

Nesměle jsem se usmála a přijmula jeho dlaň. Mě bude jako dárek stačit, když tu se mnou bude, ať se děje cokoliv. Vložil si mobil do kapsy a přivinul si mě jednou rukou k sobě. Tak blízko jsme snad nikdy nebyli. Cítila jsem jeho dech. Naše obláčky se opět spojovali v jeden, který stoupal vzhůru k nebesům. Pomalu celou písničku jsme se tam točili bez jediného slova. Nebylo to poprvé, co jsme si takhle hleděli do očí, ale teď to bylo trochu jiné. Bylo to, jako bychom si viděli do duše a zkoumali veškeré skryté kouty, které ještě nevyplynuly na povrch.

"Tuhle část miluju," vydechla jsem, když se v písničce začaly objevovat vokály. Měla jsem pocit, jakoby odpověděl já vím, ale nebyla jsem si jistá. Písnička končila, v tom se ke mně přiblížil ještě víc až jsme se téměř dotýkaly nosy tváře. Ne! Jo! Ne! Jo! Jo! Jo!

Naivně jsem vyšpulila rty, když v tom se z jeho kapsy ozvala drsná slova a začal rap, který měl hrozně rád. Oba jsme se zasmáli, ale ruku z mého pasu nesundal. A ani já tu z jeho krku nedala pryč. "Někdo by měl přepnout ten příšernej rap," dodala jsem po chvíli, ač nechtěně, protože jsem nechtěla přerušit kouzlo toho okamžiku. Ale ten rap byl k nevydržení! Jediné, co nás odlišovalo. Rukou, kterou doposud svíral můj pas, vybral jinou písničku. A hledal docela dlouho. Na místě, kde byla jeho dlaň, mě nepříjemně studilo. Pak tam vybral klavírní skladbu, kterou jsem mu jednou zahrála v obchoďáku na klavíru.

A opět jsme se dostali do stejné polohy. Akorát jsem teď měla výhled na ni. Nevím, jak dlouho nás sledovala, ale bylo to až nepříjemné. Jakoby mě propalovala pohledem, přitom já jí nic neudělala. Ne, nenechám si zkazit náladu.

Přivinula jsem se ještě blíže k němu, ale i přesto, že jsem měla tendenci si položit hlavu n jeho rameno, neudělala jsem to. Chtěla jsem mu vidět do očí. Chtěla jsem, aby měl možnost to udělat. Přivřela jsem oči a nechala se unášet na vlnách snů a krásné hudby.

"Podívej," kývl směrem k obloze. Vzhlédla jsem a uviděla padat první vločky. Chvíli jsem je zkoumala, ale pak se vrátila k jeho očím, ty mě v tuhle chvíli zajímaly více. Ještě sledoval oblohu. Jeho tvář byla tak uvolněná, konečně se nemusel převádět, konečně mohl být svůj. A v tu chvíli, kdy se naše pohledy střetly, se ke mně naklonil.

"Vlak číslo 66024 ze směru…" přehlušilo nás hlášení. Oba jsme se koukli na hodiny. Já jsem se ještě stihla ohlédnout za ní a poslat jí výsměšný obličej. Pak jsem se otočila zpátky k němu.

A jeho pohled byl víc než čitelný.

Naklonil mne a vášnivě mě políbil.

Čekala jsem to, ale i přes tu skutečnost jsem tam pak zůstala stát jako přimrazená. A dívali jsme se na sebe.

Odkašlal si, "mimochodem, za sebou máš vlak," dodal a kývl za mě. Otočila jsem se, ani jsem nepostřehla, že už tam stojí. A pak se opět otočila k němu. A on tam stál taky.

"Pojede další," sykla jsem a přisála se na jeho ústa. Ani mi nedoslo, že už tam stojíme docela sami a nikdo nás konečně nesleduje. A mě to nevadilo, bylo mi dobře.

|drabble| Pod tlakem

7. september 2016 at 16:05 | Christelle
Udělá všechno, protože je pod tlakem.
Co když ale nebude? Začne rozmýšlet racionálně nebo to dopadne jako předtím, že se na něj vyvine tlak a opět udělá všechno, jen aby to měl z krku?
Možná to je úplně jinak. Prostě se bojí přemýšlet a udělat si vlastní názor, jelikož asi tuší, že potom by se až příliš odlišoval od ostatních. Nemá nic svého a jde jako ovce za stádem.
Copak není lepší být ta černá ovce?
Ta, která jednou uteče od stáda a najde si vlastní cestu. Ta, která si utvoří vlastní postoj k životu.
Ta, která se nebojí myšlení.


|drabble| Hlas v prázdném pokoji

25. august 2016 at 14:40 | Christelle
Stála a dívala se z okna. Už si pro ni jde. Kéž by dokázala nějak zabránit jeho hlasu, jenž se jí vloupal do mysli. Teď už bylo příliš pozdě.

Jak jsi mohla zapomenout?
Jak jsi mě mohla odepsat ze svého života?
Mně neutečeš!
Jdu si pro tebe!
Nepřipomíná ti to něco?
Podívej se na mě!
Vzpomínáš si?

Ten hlas byl všude. "Já nevím, kdo jseš!" zařvala hystericky a složila se k zemi. Stočila se do klubíčka a bradu přitiskla ke kolenům. "Nedokážu si na tebe vzpomenout, já nedokážu…" zašeptala a nechala slzy volně stékat na podlahu v prázdném pokoji.

rain, hand, and grunge image grunge, dark, and sad image dark, light, and old image

To, co nechala v lese

7. august 2016 at 16:00 | Christelle
V oblacích se zahřmělo a poté začaly k zemi dopadat lehké kapky. Obloha se zatáhla do temně šedé barvy, přes kterou ani sluneční světlo neprosáklo.
Dívka, která v tu dobu byla na lesní cestě vzhlédla. Pár kapek ji začalo stékat po obličeji, některé se jí rozprskly po brýlích. Stála uprostřed cesty jako socha. Nechala déšť po sobě stékat, jen se dívala do oblaků. Při dalším zahřměním sebou trhla. Z obličeje si stáhla své brýle, přes jejichž skla už nebylo nic vidět. Pokračovala v cestě.
Po chvíli už byla celá promočená, vlasy se jí lepily ke krku, mokré oblečení jí tížilo. Déšť neoslaboval, nýbrž přidával na síle. Dívka přidala do kroku, protože bouřka byla čím dál blíže a mezi stromy to nebylo příliš bezpečné.
Konečně její city vycházely na povrch. Celou tu cestu byla jako v transu, bez žádného svědomí, bez žádných pocitů. Jen šla jako mrtvola. Ale teď si začala uvědomovat tu absurditu. Začala se z ničeho nic klepat, ale zimou to nebylo. V létě nikdy nebývaly mrazivé bouřky. Chtěla těm pocitům zabránit, ale místo toho se jí vyplavily na povrch. Snažila se zatlačit své slzy, které se proudem řinuly z očí. Viděla rozmazaně. Částečně kvůli tomu, že neměla na sobě své brýle, ale i kvůli slzám, které se už mísily s dešťovými kapkami.
 
 

Advertisement