Personal crap

Cítit se štastně

1. november 2017 at 21:09 | Christelle
Vždycky jsem zvláštním způsobem záviděla těm, co o sobě dokázali napsat, že jsou šťastní. Ne vždycky, ale nějaké ty měsíce, nějaký ten rok ano. Přijde mi toho škoda. Upřímně, proč se v tak mladém věku lidé, děti, nechtějí cítit šťastní?
Já například ani nedokážu říct, co si pod pojmem štěstí představuji. Je to chvíle, kdy se cítím dobře, spokojeně, nemám důvod mít chmury? Dřív jsem tomuhle stavu říkala "chvilkové opojení", neboť jsem se slovem štěstí měla problémy. Ani nevím, proč o tom mluvím v minulém čase, nejde mi to říct ani dnes. Ale uniká mi důvod proč. Proč tomu tak je. Proč se tomu tak bráním.
V poslední době se cítím dobře. Spokojeně. Fajn. Až na výjimky, ale ty se objeví v každém životě i tomu nejoptimističtějšímu člověku. Když to tak vezmu, nikdy jsem na tom nebyla špatně, jen jsem vždycky dávala větší váhu věcem, momentům, které byly špatné a měly na mě negativní dopad. To hezké se skrčilo vždycky do rohu a radši neřeklo ani slovo, abych je náhodou z mé mysli definitivně nevyhodila.
Já nevím, jestli to je dnešní trend nebo jestli se všichni doopravdy cítí tak hrozně. Přitom to je z většiny případů zbytečné. Přiznejme si to, takhle by to u mladých lidí asi být nemělo.
A já se chci pokusit to změnit. Vytěsnit tu černou díru z mého nitra a začít znova jako barevný človíček s barevnou duší. Ale i když chci, mám z toho strach, mám strach, že to nedokážu, že už nedokážu přes všechno se přenést a cítit se doopravdy šťastná. Občas mám pocit, že už jsem tak docela vyhasla. A taky mám strach z toho, že už jsem se všem zapsala do hlavy taková, jaká jsem byla, ne taková, jaká chci být. Teď doopravdy, chci taková být? Šťastná.
Ono to v podstatě není tak hrozné se cítit hrozně. Při osamění člověk přijde na spoustu věcí, protože má čas jen a jen na sebe. Není důvod mít strach z pocitu smutku. Nevím, jestli to funguje, když se cítím šťastná, pokud se tak někdy cítím, ale když jsem smutná, tak jsem svým způsobem kreativní. A to beru jako plus. Já nevím, jestli je to nakonec doopravdy tak zlé, když i na neštěstí vidím pozitiva. Je to protože chci začít vidět svět pozitivně a nebo proto, že mám tyhle stavy ráda?
Při psaní jsem se sama několikrát zarazila. Opravdu chci nebo to je jenom póza opačného trendu, který teď každý tak prosazuje, tzv. selflove? Ne. Píšu to pro to, abych si uvědomila, že to není správný a že správný je se cítit dobře. Protože i když moje hlava to ví, ten vnitřek ne. Anebo nechce.
Pojďme posbírat všechny nešťastné duše a obarvit je na růžovou a zelenou a žlutou. Na modrou ne, ta je smutná.

Proč změna

12. april 2017 at 20:49 | Christelle
Přepadla vás někdy nálada, myšlenka, kdy jste chtěli něco změnit? Především sami sebe, to mám na mysli. Protože mě jo. A nemůžu se toho zbavit.
Nejlehčím způsobem jak začít se svou "změnou" bych řekla, je vizuální podoba. Spousta z nás si nechá ostříhat vlasy, začne cvičit, změní svůj šatník. Ačkoliv se o všechno z toho pokouším, nic z toho nedokáže změnit způsob jakým myslím, jakým způsobem se vypořádávám se svými problémy. Přestože toužím po něčem novém, neumím ovlivnit tok svých myšlenek, které jsou pořád stejné. A taky proč bych to měla dělat, proč bych ze sebe měla dělat něco jiného, když právě takováhle jsem měla být.
Možná prostě taková nechci být.
Je tak jednoduché si říct, že chci být jiná, že se chci změnit, ale popravdě, kolik z nás se doopravdy změnilo? Já si to říkám neustále. Při každé příležitosti, pokaždé když dostanu možnost. Když potkávám nové lidi, dostávám se do nové společnosti.
Stejně pokaždé skončím u toho samého já, na které jsem chtěla zapomenout. Kvůli kterému píšu tenhle článek. Kvůli kterému se dokážu nenávidět.
Změna vizáže není všechno. Dokud člověk nezmění své myšlení, pořád to bude on. A když se mu to podaří změnit, už to on není. V čem spočívá to vítězství?

Být sám sebou

New year new me aneb další mainstreamový článek?

13. january 2017 at 21:02 | Christelle
Sice už je po prvním dni v novém roce, ale to neznamená, když jsem to nestihla předtím, že to nemůžu napsat teď. Vždyť je pořád leden, tak se to počítá ne?
Nemám na mysli přání úspěšného nového roku, ale spíš komentování tohohle druhu článků. Nicméně na úvod bych vám chtěla sdělit něco o mém novém já. Letos jsem se rozhodla být trochu sobec a nedoprošovat se každému. Nedělat ze sebe naivku, která by se pro každého rozkrájela, ale trochu víc se uzavřít. Tak jsem začala činem, kdy jsem nikomu na tom slavném facebooku nikomu nepopřála. Hezké bylo vidět, kolika lidem se chtělo popřát nový rok mně, aniž bych jim to napsala první. Vtipný, smutný, v podstatě i milý počet byl pět. Možná šest. Ale o číslo nejde, jde o to, kdo to byl a s tím jsem do jisté míry spokojená. Potvrdila se mi domněnka, kdo jsou mí praví přátelé a se kterýma to chci táhnout i dál.
Nicméně tenhle mainstreamový článek o novém roce nedělám kvůli odstavci výše, ale kvůli věcem, obrázkům a článkům, které na toto téma vyšly. Je plno, nebo spíš bylo, jak už jsem dřív psala, je možná už trochu pozdě, vtipných a sarkastických obrázků na téma nový rok. A všechny ve stylu, že 2k16 stálo za nic, tak ať 2k17 je lepší. Anebo horší, záleželo na typu stránky, která tyto obrázky publikovala. Samozřejmě, že já jako člověk, jenž byl stále doma v menších depresích, všechno tohle označoval srdíčky, ale co mě dohnalo k myšlenkám na sebevraždu - nadsázka, prosím vás - byly články na různých blozích a podobně o tom, jak jejich 2k16 byl tím nejúžasnějším rokem všech dob.
Pokud to píšou šestnáctileté dívky tak ok, já sama mám tento věk, takže musím dát za pravdu, že za tak krátkou dobu se nedá vybrat lepší rok, než ten který právě proběhl, neboť každým rokem člověk vyzrává a vidí svět jinak. Pokud chápete. Samozřejmě, že chápete. Nicméně pokud každý přidává fotografie z xx zemí, které v ten rok navštívil, s miliony přátel, který si v ten rok vytvořil, a se spousty dalších úžasných věcí, tak mi to nepřijde jako nic jiného než vychloubání. A k tomu napsat, otázku, proč si všichni na tento rok stěžují, když byl tak úžasný.
Můj rok nebyl ani nejlepší, ale asi ani nejhorší. Jak jsem řekla, nemůžu tolik posuzovat, neboť v hlavě mám zapamatované asi jen předchozí tři roky. I když prosinec byl pro mě trochu krušnější, než bych si přála. V podstatě se to táhlo už od října až do teď, což sami můžete posoudit z mé publikované tvorby, které za tu dobu příliš není. S novým rokem bych to chtěla zase vrátit do tempa, které jsem vedla v létě již minulého roku. Akorát jsem ztratila zájem se nějak vyjadřovat k mým zážitkům a podobně, mně to nic nedá a vy jen zjistíte, že jsem extrémně nudný člověk - ne, že bych chtěla.
Nevím, čím to je, ale až příliš se poslední dobou zabývám pocity a jejich vizualizací, což mě děsí, protože barvu, kterou bych pro moji náladu zvolila za poslední měsíc je #47485B.
Jaký máte názor vůči článkům, kde každý shrnuje svůj úžasný předešlý rok? Schvalujete to, nebo vás to otravuje, či to vůbec nečtete?

Povrchní svátky a tak podobně

17. december 2016 at 15:55 | Christelle
Konečně jsem si mohla dnes oddychnout. Dokoupila jsem poslední dárky, které mi na Vánoce chyběly, a musím říct, že jsem na sebe docela pyšná. Pamatuji si minulý rok, kdy jsem ještě dvaadvacátého prosince běhala po obchoďáku naprosto zoufalá a bez nápadů. Nicméně názor na svátky klidu a míru se u mě nezměnil. Jen tak na okraj, kolik z vás už se stihlo během těchto svátků s kýmkoliv pohádat? U mě to je už téměř každoročním zvykem. Oprava, v naší rodině je to zvykem. Nervózní mamka, která se celý štědrý den snaží všechno uvařit, jen aby to do večera stihla, otravný bratr, který má neustále připomínky a do každého rýpe a impulzivní táta, který už bratrovy kecy do večera nevydrží. Plus já, která si celý den stěžuju, že si nemůžu v televizi pustit oblíbenou pohádku (protože na to já právo nikdy nemám, vždycky se musím dívat na něco, co chce někdo jiný nikoliv já, takhle to je po celý rok, tak na konci prosince už to přestávám snášet a chci taky něco podle sebe), tomu taky moc nepomůžu.
Snad nejsem jediná, kdo si myslí, že Vánoce jsou povrchní. Alespoň já je tak vnímám a každým rokem je to čím dál víc. Před Vánoci neřešíte nic jiného, než jaký dárek koupit, mnozí z nás si musí všechno pečlivě rozpočítat, abychom neskončili v bankrotu. Samozřejmě, Vánoce nejsou o dávání a dostávání dárků, nemusíte mi to připomínat, však já vím své. V rodině, teď mám na mysli jen rodiče a bratra, máme spíš skromné vánoční svátky, neboť když něco potřebujeme, pořídíme si to ihned a nečekáme na nějaký svátek, jestli chápete. Takže pod stromečkem nám nejde o to mít hromadu balícího papíru plného zbytečných krámů, ale o pár maličkostí, které dokáží udělat radost. Nicméně mezi příbuznými to je trošičku jinak. Nechci tvrdit o sobě, že jsem žárlivá, to opravdu ne, ale pokud do vás celý pětadvacátý prosinec někdo, přesněji mé sestřenice, cpe svůj seznam dárků, jež dostaly, a pořád opakují, jak moc toho bylo, že už to ani nespočítají, tak to prostě ve vás nějaké ty pocity vyvolá.
Ale tohle jsem sem psát nechtěla. Jen jsem chtěla naznačit, že pro mě ty Vánoce jsou opravdu jen o dárcích a pohádkách v televizi. Možná to je věkem, možná taky ne. Copak jsem snad jediná, co ty svátky vnímá jako povrchní a většinou nikdy jí tím zmiňovaným klidem nezalijou?
Na druhou stranu musím uznat, že bez volných dnů proležených doma v posteli bych se neobešla. Jednou za čas potřebuji dospat hodiny, které během pracovního týdne ztratím, hlavně že chodím na půlnoční premiéru nových Star Wars, tak ať se nedivím, že to nemůžu dospat, žejo.
Stejně je strašidelné, že už je půlka posledního měsíce v roce za námi. Pro mě to je vždycky emotivní, když si to uvědomím. Hlavně když si uvědomím první leden, kdy jsem si dala jistá předsevzetí a nic se opět nepovedlo. Slibuji, že na příští rok si dám splnitelná přání, abych za rok přesně v tento den mohla mít úsměv na tváři a říkat si, že tenhle rok stál fakt za to. A ne jako dnes, kdy se mi akorát chce neustále brečet. Ne doslova. Možná trochu.

Všichni jsme ovládáni

25. november 2016 at 18:20 | Christelle
Nedávno jsem si vzpomněla, že jsem se přihlásila k (S)nové výzvě, pamatuje si to ještě někdo? Já na to málem zapomněla a to ještě nemám vše splněno. Zpětně jsem se podívala, jaká témata a formy mi zbývají. Nemilé překvapení, vážně. Na vytvoření haiku nemám dostatečné znalosti, v podstatě ani nevím co to je a to jsem se dívala na xx definicí. Fotografie, ach, neberu v potaz, že nemám kvalitní foťák, ale na focení nemám žádnou inspiraci a prostor. Ikdyž mě možná něco teď napadlo, nicméně pak tu je nevyplněná kresba/malba, která mě děsí ještě víc. Jestli mi někde chybí nějaký nápad, tak určitě je to tady. A k tomu všemu jsem se mé anilinky propadly do země, neboť nikde nejsou. Zbývá mi tu úvaha a bonus v podobě recenze. Já nikdy nebyla ta, co dělala věci navíc, bonusové, dobrovolné úkoly. Ne, to nejsem já.
V tom případě na dnešní článek spadá úvaha.
Kdyby si někdo chtěl přečíst předešlé články z této výzvy, najdete je zde.


Vždycky se mi líbilo něco ovládat. Nechci říkat, někoho, protože to se mi asi ani nepovedlo, ale něco je to správný slovo. Kdo by neznal hru The Sims, že ano. Vytvoříte si svět, kde řídíte celé město, vztahy mezi obyvateli, vlastní rodinu. Z jediné postavy během několika málo hodin dokážete udělat nejnenáviděnějšího zloděje nebo nejbohatší zpěvačku v celém městě. Snad každý má tu hru rád, něčím si ji zamiloval. Ať už to jsou editory nebo flirtování s každým ve městě, každý si našel svoje. Tohle ale nemá být článek o The Sims.
Chtěla jsem tím jen vyjádřit, že každý má rád něco ovládat. Nehledě na to, co to je. Určitě dokonce znáte někoho, kdo ovládá lidi. Takový ten vyšší horší level. Protože já znám, někdy si to ani neuvědomují, prostě dělají jen to, co zrovna dělají. Ale ovládat lidi je zlý a krutý. Nicméně každý z nás je někým ovládán. Možná rodiči, možná přáteli. Kolik z nás je ale ovládáno samo sebou?
Kolik z nás nehledí na ostatní a jede si svoje?
No, to už trochu zavání sobeckostí. Přitom i nevinné gesto, kdy člověk udělá psí oči a škemrá o váš souhlas je tak trochu ovládání. Není to tak zlé a kruté, jak si asi každý představí, když se řekne něco o ovládání lidí. Přesto to vnímám jako jistý druh kontroly nad ostatními. Chceš ho donutit k něčemu, co je vhodné pro tebe. Ach, zase to vyznělo, jako kdybych mluvila o sobečtích lidech.
Možná je to tak lepší, že nás ostatní řídí. Stejně nikdy nebudeme dostatečně svobodní. Pořád tu bude nad námi stát někdo, kdo nám bude ukazovat cestu, kterou si my slepě zvolíme v domněnce, že je to naše volba. Ale je to tak lepší. Když někdo vždycky drží v ruce všechny provázky a hezky vás tahá a ovlivňuje vás.
Jen si představte, že najednou na vás nespadají žádné zákony, vaši blízcí jsou vám totálně lhostejní a nemusíte brát ohled na ostatní. Co byste dělali? Já totiž nemám tušení.

Začarovaný kruh

20. november 2016 at 18:54 | Christelle
Omlouvám se, že jsem nic v poslední době nepřidala. Není to ani tak selhání pro blog jako pro mě osobně, to mi věřte. Nějak ale nemám žádný nápady a vůbec, nevím jak se donutit k psaní. Od té doby, co už nevlastním Word na svém počítači, jsem ztratila chuť psát. Chce se mi plakat, že už nikdo není ochotný, aby to po mně četl a opravoval jak pravopisný hrubky, tak gramatiku.
Na druhou stranu jsem začala opět malovat. No, ne úplně opět, ale myslím to tak, že mě políbila múza a já z toho omamného polibku žiju už nějaký ten týden. A poprvé to myslím docela vážně. Sice asi mé jméno slavné nebude, a to by ani nešlo, kdo by chtěl ztratit pět vteřin života jen aby vyslovil mé jméno, ale abych nebyla příliš sebekritická, tak mé výtvory zlé taky nejsou. Zlatá střední cesta průměru. Achjo, zase jsem ten průměr.
Taky máte takové nálady, momenty, kdy vás něco opravdu baví a věnujete tomu až příliš času? A po nějaké době vás to omrzí a už tu činnost nemůžete ani cítit, dokud se vám po tom nezačne stýskat. A tak jste v začarovaném kruhu, ze kterého není úniku. Že to s nějaou aktivitou máte podobně? Protože já jsem na sobě vypozorovala nějaký druh koloběhu, kdy se u mě střídají dny, týdny, vyjímečně to je i nějaký ten měsíc, kdy jsem svým způsobem přivázaná k jedné ze tří činností, které pak v podstatě praktikuji každičký volný moment. Aby to dávalo smysl, mám na mysli malování, psaní a hra na klavír. Na nějakou z těchto tří věcí si zasednu a nedělám nic jiného.
Určitě to nění nic špatného, ale snad ani nejde, aby jeden člověk zvládal tohle všechno perfektně. Už jen z mého vyjadřování se slovy můžete rozpoznat, že asi nikdy nebudu mít na obálkách svých knih, pokud nějaké někdy budou, zlatavou pečeť autora bestsellerů, pokud víte, co mám na mysli.
U hraní to je podobně. I kdybych jednou někde měla koncert, tak by nikdo kromě mé mamky nepřišel, protože by stačilo vidět to šíleně dlouhé jméno a každýho by ta nálada se jít podívat přešla. Dělám si srandu, tak dlouhé to jméno není, ale kolik z vás má osm slabik ve jméně?
Sice tvrdím, že teď to malování myslím vážně, protože to nedělám kvůli svému "koloběhu" ale opravdu to myslím vážně. Je brzo tvrdit, co bych chtěla v životě jednou dělat, ale myslím, že já dosáhla toho bodu. Bod, u kterýho jsem si uvědomila, že asi až vyrostu tak nebudu na účet dostávat kapesné od rodiču ani od nějakého bohatého děduly, nýbrž z práce. A já už žiju v takovém snu, kdy si nepřipouštím jiné varianty, než že se stanu vynikající architektkou a budu navrhovat, ještě nevím co, bohatým lidem, nedejbože budoucímu manželovi, díky němuž klesne počet slabik mého jména na šest. Je fakt hezké žít v tomhle vysněném světě.
Nicméně musím si přiznat, že aby chtěl někdo mou pomoc, tak potřebuju zlepšení. Nakoupila jsem si na mě docela dost výtvarných pomůcek, hlavně moje konto z toho plakalo, zvlášť když to bylo pro dárky na Vánoce, a nádhernej blok plný čtvrtek. K tomu si neustále přehrávam v hlavě chvíli, až si někoho pozvu domů, omylem na něj vytáhnu své kresby a malby a on bude na to hledět s úžasem v očích. A já budu dělat skromnou, že nejsem tak dobrá a že to není nic extra, a on mi to bude rozmlouvat až to skončí úplně někde jinde. Haha.
Jen čekám na chvíli, kdy mě tahle náladička opustí a já zas na štětec nesáhnu měsíce. Místo toho budu sedět u počítače a psát svůj budoucí bestseller, takže vlastně nevím, zda to má nějakou nevýhodu. Možná, že když nebudu tužkou jezdit po papíře, tak nebudu ani jezdit v mnou navrženým baráku po princovi.
Nějak začínám přemýšlet zvráceně a to se mi nelíbí, takové myšlenky tu nechci.
Zkusím teď psát častěji, slibuju, mě samotnou to baví a uklidňuje. Jen už nemám nápady o čem. No, uvidíme.

Krátké vlasy nejsou špatné

1. november 2016 at 20:35 | Christelle
Za pár dní mě čeká cesta ke kadeřnici, se kterou se uvidím po šesti měsících. Když jsem její kadeřnictví naposled opouštěla, vlasy jsem měla kratší, ale ne natolik, jak bych chtěla teď. Měla jsem krátké mikádo, které bylo nesmírně pohodlné a nenáročné na úpravu, nyní moje vlasy už splývají pod ramena. Místo toho, abych měla radost, jak říkají někteří, že konečně si mohu udělat hezký vysoký drdůlek, tak už se nemohu dočkat až si to nechám zkrátit. Ale hlavou mi bloudí pár otázek, která sice jsou napsány velkými písmeny, ale za to ma šedou barvu, jež není na mé černobílé mysli pořádně vidět.
Proč si chci zkrátit vlasy? Líbí se ostatním na holkách krátké vlasy? Proč chci na sebe upozornit?
Mít krátké vlasy má spoustu výhod a navíc to je pohodlné, to musí uznat každý. Nic vám neleze do obličeje, na to já obzvláště trpím, ať si dám pěšinku doprostřed či si udělám patku, pořád mi to padá do očí. Nemusíte každý den řešit co s vlasy, jelikož na vás žádný účesy tvořit fakt nejdou. To by někdo mohl považovat jako nevýhodu, ale já se svými nešikovnýmiprsty jsem ráda, že si udělám alespoň jednoduchý culík. Když jsem ještě mívala delší vlasy, tak jsem nenáviděla, když mi vlezly do zipu u bundy. Vlastně kamkoliv, kde se zasekly, to bylo velice nepříjemné. To jsem s krátkým mikádem mohla přestat řešit, díky bohu.
Neustále teď projíždím galerie a kolekce s různými fotkami dívek s krátkými vlasy. Za tu dobu už jsem pochytila, že módním hitem je mikádo, ale těch úplně na chlup stejných fotek je neskutečně mnoho! Jak má pak člověk najít inspiraci, když vidí tucty stejných holek se stejným účesem. Asi bych mohla začít litovat, že jsem se se svým krátkým bobem tenkrát taky nepochlubila. Nicméně občas tam najdu opravdupěkné slečny, kterým krátký účes sluší. Jenom začínám mít strach, že já v tom nebudu vypadat tak elegantně a přitom žensky. Nechám se překvapit, možná to nedopadne jako fiasko. A i kdyby jo, tak do půl roku mám opět mikádo a co je šest měsíců? Vždyť to uteče tak rychle, že pár lidí ani nepostřehne mou změnu.
Jenom nechápu sama sebe, proč jsem se rozhodla do toho jít. Spoustu lidí mi radilo, abych se o to ani nepokoušela, ale když jsem k nim přišla se svým krátkým bobem, tak nakonec uvážili, že se mýlili. Ale jít "na kluka" je něco jiného, i když v plánu si vyholit půlku hlavy nemám. Možná je zatím hlubší důvod, než že je to pohodlné. Možná toužím po změně, možná toužím po něčí pozornosti, možná prostě doufám v něco nového.
Ale proč? Holkám vždycky sluší dlouhé vlasy.

Objevuji svět Střelců

30. october 2016 at 20:52 | Christelle
Jak to máte s horoskopy a se znameními celkově? Věříte na to nebo to jsou pro vás jen nesmyslné žvásty, které si vymýšlí znuděné zoufalé redaktorky v časopisech, které vlastně nemají svůj život?
Ani nevím, jak mě tohle napadlo. Já osobně těm horoskopům z časopisů nebo z pěti minut po televizních zprávách na tv Barrandov fakt nevěřím. Když mi tam řeknou něco hezkýho, tak mě akorát druhý den mrzí, že se nic nestalo, a naopak když mi popřejí něco zlého, tak už mám zkaženou náladu ihned po přečtení. A tohle přece nemá nikdo za potřebí, správně?
Nicméně, pokud někdo začne řešit znamení zvěrokruhu a různé věci k tomu spojené, na to mám nejspíš jiný názor. Po přečtení charakteristiky znamení střelce zde, jsem musela uznat, že je tam mnoho shodné s tím, co si o sobě myslím, že jsem.

"Dovedou být v okamžiku popuzení a vybuchnout, ale stejně rychle na vše zapomenou a ani v nejmenším netuší, že někomu zanechali šrám na jeho nitru."
"Udělají hned, co je zapotřebí a neuvažují, jestli se dožijí oplátky nebo alespoň vděčnosti."
"Jeví se svému okolí jako trochu povrchní, ale mají v sobě filozofického ducha, který jim dává nadhled nad malicherností a pomáhá jim i smířlivost a dobrota. Tento svůj "image" si kazí svým nekompromisním bojem za spravedlnost, kdy se neubrání prudším projevům."

Omlouvám se, pokud tyhle žvásty někoho nebaví. Nemusíte to číst, řekněmě, že stejně v tomhle článku půjde jen o mě, vlastně možná trochu i o střelce.
Na té stránce se mi líbí, že to opravdu docela sedí. Ne doslova, přece jen nejde míchat jablka s hruškami a dalšími sedmi miliardami ovoce, ale přijde mi to docela magické, že se s tím dokážu ztotožnit. Je tu někdo střelec? Taky jste se v tom našli? Nejen že v rodině jsem střelec já, ale i můj starší bratr a jestli bych měla posoudit, zda ta výše citovaná slova sedí i na něj, tak budu docela v rozpacích. I když poté, co jsem si to znova přečetla a přestala si tam zobrazovat moje já, tak jsem ho tam viděla. Možná ne tolik jako sebe, ale ano, byl tam.
Asi před půlrokem jsem to svoje znamení zkoumala. fakt mě to zajímalo, ale ihned jsem to zapomněla. Docela obdivuji svou známou, která se snaží podle povahy hádat znamení a téměř pokaždé ji to vyjde. Já sama si ani nezapamatuju charakteristiku toho svého natož dalších jedenácti.
Kromě základní charakteristiky jsem si vyhledala popis kombinace slunečního znamení + luny. Nebudu dělat chytrou, byl na to odkaz pod prvním článkem. Díky zadání datumu a času narození mi tam vyhodili lunu vodnáře. Upřímně, nemám ponětí jak tahle magie funguje a proč zrovna já mám být v luně vodnáře. Na druhou stranu je docela zábavné to číst, no, ne tak zábavné jako poučné. Dobře, možná to jsou jen další výmysly zoufalých lidí, co mají život horší než já, ale přiznat se musí, že to je alespoň zajímavé.

"Máte sklony ke zobecňování věcí a dokážete vymyslet spoustu pádných důvodů, proč je správné, abyste byli rozzlobení nebo zamilovaní nebo uražení."
"Máte v sobě cosi uměleckého, i když jste umělec spíše v úvahách než s paletou barev v ruce."
"Máte sklony se domnívat, že nikdo není tak ušlechtilý jako vy. Jste snob v ideových záležitostech a milujete sami sebe až k vyloučení druhých."

Stále jsem nenarazila na nic, co by bylo mou naprostou opozicí. Pomalu to začíná být děsivé, když si představíte, že stačí rozkliknout jednu stránku a znát datum narození k zjištění povahy cizího člověka. A to je taky důvod, proč jsem opět po půlroce zabrouzdala na tu stránku, ale pšt.
Když jsem postupovala v zkoumání svého znamení dál, došla jsem k luně. Tentokrát jsem si to počítat už nechávat nemusela, neboť už vím, že mou lunou je vodnář. Tady toho tolik nebylo, opět to vedlo k odkazům slunečního znamení. (To jsou ty předchozí úryvky)

"Můžete mít sklon vytvořit si co největší odstup od svých emocí a přirozených instinktů, ale situace, do kterých se nevědomě dostáváte, vás nutí přiznat si skutečnost."
"V partnerských vztazích můžete mít tendenci přitahovat lhostejné, nevyzpytatelné nebo nedostižné partnery."

Jestli je tu mezi námi nějaký střelec, který se zatím se vším ztotožnil, prosím tě, ozvi se mi. Ty musíš být má spřízněná duše, není možný, abych byla jediná, co to má stejně. I když až si přečtu partnerský horoskop, tak zjistím, že střelec mou spřízněnou duší být nemůže, ale i tak. Bylo by to kouzelné.
Další a asi poslední "kapitola" tohohle pátrání horoskopem je ascendent a descendent. Pro výpočet těhle divných slov je zapotřebí i město narození. Buď jde o nějakou špionáž a nebo to má hlubší význam, ale v rozměrech, v jakých se vyskytuje Česká republika, to podle mě nehraje velkou roli. Nedalo mi to, tak jsem to vážně vyzkoušela. Opravdu na tom nezáleží, dala jsem si tam naše město na severu Čech a vyšli mi blíženci, to samé mi vyšlo i když jsem zadala Košice. Takže pokud se bojíte, že jde vážně jen o špionáž, žádný strach.
Je zajímavé, že descendent vám vlastně ukáže, jaké lidi přitahujeme. Přesněji, tady je zkrácený popis:
"Vypovídá o tom, jaký druh lidí a vztahů přitahujeme. Descendent také představuje tu část naší osobnosti, kterou si sami neuvědomujeme nebo potlačujeme, ale máme tendenci vidět tyto vlastnosti u druhých, ať už jsou pozitivní nebo negativní. Ukazuje cestu, kterou se ubírat, pokud chceme hledat partnera nebo zlepšovat jakýkoli vztah s druhým člověkem."
Asi je to změnou času a tím, jak jsem unavená, ale pořád to nechápu.

"Všestrannost a přizpůsobivost jsou přednosti, ale může to vést k roztříštěnosti zájmů. Tento člověk pak někdy umí všechno, ale nic pořádně."
"Potřeba znát všechno, s čím se ztotožňujete, vás záhy donutí naučit se kopírovat způsoby, konání a názory jiných. Tím do sebe vstřebáváte množství informací - tolik, že vaše vnitřní bytost neví, co si s nimi počít. Výsledkem je, že skáčete z jedné "osobnosti" do druhé a vyhýbáte se konfrontaci se svým nitrem."
"Protože nevycházíte ze svého středu, můžete se stát závislými na druhých a soustředit svůj vnitřní potenciál na ně nebo skrze ně. Toto je jediný ascendent, který se může ztratit v druhých tak snadno, že sám sebe vidí pouze velmi povrchně."
"Jste nadmíru citliví na způsob, jakým se o vás druzí vyjadřují a jak vás vnímají. Tuto citlivost však dokážete pohotově skrývat a také se často skrýváte sami před sebou."

Druhé půlce článku jsem už přestala rozumět. Respektive přestala jsem chtít rozumět, protože to bylo trochu složitější. A už to hlavně na mě nesedělo, takže asi proto.
Ještě bych vás mohla otravovat s descnedentem (to slovo jsem napsala dneska už tolikrát, že ho nechci na nějakej ten rok zase slyšet) ale asi by to bylo zbytečné, vždyť už teď je to dlouhý článek v podstatě jen o mně.

Jenom taková otázka na závěr pro ty, co se mi chtěli podívat do duše a skončili tady na konci článku: Jak jste na tom vy a astrologie?

Mainstreamový podzim

15. october 2016 at 19:06 | Christelle
Odpovědi na otázku jaké je vaše nejoblíbenejší roční období bych rozdělila do čtyř skupin. Jak jinak, že. Většina odpoví léto, taky proč ne, nehjezčí část roku ať se nám to líbí nebo ne. žádná škola, žádné povinnosti (pokud jste jako já školou povinní) a spousta zábavy, kdo by tohle neměl rád. Ach ano, jen ti, kteří odpovědí na danou otázku jinak. A to jsou buď takoví lidé, kteří zřejmě mají tou jejich nejoblíbenejší zimou zrmzlé všechny buňky v těle, a nebo ti, kteří chtějí vypadat jako naprostí romantici, tudíž jejich odpověď bude jaro.
Pořád tu schází ještě jedna odpověď.
Podzim.
Kdo odpoví tímhle slovem? Ha, hodně lidí, až nečekaně moc. Vždyť podzim je krásný, samé barvy, babí léto, teplé svetry, Halloween a dýňové latté, kdo by tohle nemiloval? Na různých portálech se to hemží podobnýma snímkama. Teplé podkolenky, svetry a horký čaj. Cesta zapadaná listím. Slečna v barevné šále a zelené parce. Nesmíme zapomenout zahrnout i halloweenské make-up tutoriály, které se začínají opět nebezpečně objevovat na všech stránkách, které navštívíte. To mi připomnělo: Na internetu halloweenské masky, v obchodech halloweenské masky, bojím se, že až otevřu dveře, uvidím tam zase halloweenské masky. Hahaha. Zasmějte se. Prosím.
Díky bohu, že se to u nás tolik neslaví. Děkuji.
Sice to zní neskutečně pěkně a možná i víc romanticky než samotné jaro, ale vstupte do reality. Sychravé počasí, nejčastěji venku jen prší, nehledě na to šílené počasí, kdy z jednoho týdne do druhého se ochladí i o patnáct stupňů a už to výš nevleze. Z toho každý druhý posmrkává a kašle, popotahuje a kýchá. Ráno bývá neskutečná zima, pokud netopíte, kamkoliv jinam vstoupíte, všude je přetopeno. Ráno vycházíte az tmy, domů přicházíte za tmy. Škola tu bude strašit ještě víc, vy budete unavenější ještě víc. Kdo má zahradu se stromama ví, že zas taková krása spadané listí není. Kdo ji nemá, měl by si uvědomit, že z té nádhery, kterou nahrajete na svůj instagram nehorázně bolí večer záda. Svetry, ach svetry. Já svetry mám ráda, ale je tu jedna maličkost, že jsou pro mě docela drahé a proto vlastním ve své skříni jen dva, z toho ten první je mé matky. Takže to u mě asi taky nevede. Nevím jestli to je jediné, ale na co se opravdu těším je, když už bude večer, případně ráno, lampy budou lemovat moji cestu a začne sněžit. Malé vločky se budou snášet k zemi a pouliční světlo je hezky osvítí. No, možná, že když už začne sněžit, začíná zima a v zimě sněží hodně, to znamená, že bude všude břečka a ještě větší zima. Ale tu magickou chvíli si nenechám zkazit myšlenkou na odpornou zimu. Vždyť je to nejhezčí okamžik za celý podzim.
Buďme realisti, na podzim to není tak krásné jako nám popisuje tumblr, weheartit nebo youtube. K tomu všemu bych ještě přidala pár obrázků, které jsem našla na své facebookové zdi a naprosto vystihuje tohle období.
Ale pořád jsem nenapsala, kdo odpoví slovem podzim. Jak byste je popsali vy? A vůbec, jaké je vaše nejoblíbenější roční období? Nezapomeňte hlasovat v anketě pod článkem.

Když nemůžu najít téma

11. october 2016 at 20:10 | Christelle
Opravdu nemám ráda jen pár věcí. A mezi ně patří chvíle, kdy chci neskutečně moc psát, ale ani zaboha mě nenapadne o čem. A potom tu jsou chvíle, kdy nechci mluvit, nechci přemýšlet a rozhodně nechci hledat něco o čem bych tyhle aktivity dělala.
K tomu psaní, no, ty chvilky, kdy se mě zmocní kreativní nálada, nejsou příliš časté. Navíc mě odpuzuje i to, že záhadným způsobem nemám na svém počítači Word. A to býval můj nejlepší kámoš ještě nedávno. Bohužel mi odešel a já teď nedokážu pořádně něco hezkého sesmolit, k tomu je tam ještě mnoho chyb. Nojo, člověk si začne věcí vážit až po tom, co je ztratí. Budu na tebe vždy myslet. RIP.
A ta druhá věc, o které jsem se nepříliš jasně zmínila, je mluvení. Abych to rozvedla, na hodinách Angličtiny máme učitelku, která po každém z nás chce alespoň pět minut vyprávění v již zmíněném jazyce. Není to složité, to absolutně ne, ale... Ale. Naštěstí nejsem ten typ žáka, co má výbornou výslovnost, v podstatě nemám dobrou ani gramatiku a slovní zásobu, díky tomu jsem ještě zůstala nevyvolaná. A celou tu dobu, asi to bude už druhým týdnem, přemýšlím o čem by mohla ne tolik schopná holka povídat, když nemá žádné domácí mazlíčky ani zajímavé zkušenosti, výlety, vzpomínky a už vůbec nemá zájem povídat o svém oblíbeném filmu či seriálu, protože vlastně nic takového nemá. Ne, že bych nic nesledovala, to ano, ale bylo to myšleno ve smyslu, že prostě nevím, co je moje nej. Všechno je oblíbený tak maximálně na 85%. A to není hodně pro pojmenovaní jako nejlepší, nejoblíbenější nejhezčí.
Pak se mi do hlavy dostane myšlenka, že to je zbytečný to tak rozebírat. Ach, jak já bych se jí chtěla řídit, nechat to plavat, když na mě přijde řada, nebudu z toho dělat drama a něco ze sebe vysypu. A jak ráda bych byla, aby mi to bylo jedno. Ale malinký, neznatelný problém tam je, kvůli kterému se nedokážu uvolnit. Někdo mi to kazí. Někdo, ze kterýho nedokážu spustit oči a pokaždé si připadám, jako bych se roztékala. A to se mi nelíbí. Achjo.
I když jsem si to chtěla nějakým způsobem nyní vyjasnit, jaké téma bych si mohla vybrat, tak zase nic nevím. Tentokrát mi nepomohlo ani to psaní. Sice mě jedna, dvě myšlenky napadly, ale je to takové chabé proti tomu, co tam předváděli jiní spolužáci.
V poslední době jsem dokázala rozpoznat ještě jednu věc, kterou nemám příliš v lásce, a tou je žárlivost. Vždycky jsem si říkala, že já nejsem ten typ holky, co bude žárlit na kdovíjaké pitomosti. Ale já mám takový dojem, že se to ve mně už touhle emocí přelilo. Chtělo by to nějak odsát. Vlastně by chtělo odsát všechny pocity, které ve mně jsou v nepěkném množství.
Ať žijí nic neříkající krátké články.
 
 

Advertisement