October 2017

Fotografie ze staré mlíkárny

28. october 2017 at 13:02 | Christelle |  Inspiration
Asi před půlrokem jsem přidávala fotky mé maličkosti, dnes bych sem pár nových opět přidala a podělila se s nimi. Stejně jako minule mě fotila Kája. Ráda bych sem vložila její instagram, neboť má velice pěkné fotky.
Byly jsme se spolu podívat do staré mlékárny na kraji města Česká Lípa. Dnes už je to polorozpadlá budova bez jakéhokoliv využití, nicméně, jen za jedno odpoledne jsme tam spolu potkaly dohromady asi šest lidí. Taková menší atrakce pro ty, co rádi fotí a nebo pijou. Těch flašek tam všude leželo fakt nespočet.
Ráda bych sem přidala samotné fotky toho místa, ale ty nemám. Dostalo se mi do rukou jen ty se mnou, kde samotné prostředí moc nevynikne.
Celkově focení bylo na přání paní fotografky pojaté tak, aby si mohla vyfotit někoho s cigaretou. A jelikož asi nemá slečna ve svém okolí nikoho, kdo by pro ni vykouřil téměř půlku krabičky jenom kvůli pár fotkám, tak jsem přišla na řadu já.


Portréty / akvarel

26. october 2017 at 20:42 | Christelle |  Inspiration
Už jsem tu jednou, dvakrát věnovala článek zaměřený na mé kresby, malbičky. Troufám si říct, že od té doby jsem se zlepšila. A to fakt o dost. Sice ze mě žádnej profesionál asi nikdy nebude, ale těší mě, když vidím, jak se po malých krůčkách zlepšuji. Tetokrát sem vložím pár portrétů dělané akvarelem. Musím říct, že mě malovat touhle technikou baví, vlastně vždycky bavilo. Doteď používám anilinky, které jsem si koupila už v 7. třídě. Ale anilinkami se nedá moc pracovat, takže jsem se tomu začala věnovat až v poslední době, když jsem si pořídila opravdové akvarelové barvy.


Není to perfektní, ale můžu říct, že techniku začínám zvládat a chyba je spíše v předkreslení, neboť mi nejde tak úplně dokonale zachytit reálnou podobu modelek. Nicméně, já jsem hrozně sebekritický člověk, ale pokaždý, když dokončím něco akvarely, jsem spokojená. To například u akrylu nedokážu říct, v podstatě ani i u kresby.
Ale člověk se učí. Tak se učím i já. Tak bychom se mohli učit všichni. Když i takové neschopné kopyto jako já se dokáže naučit kreslit a malovat, dokážou všichni cokoliv budou chtít. tím chci říct, že pokud vám něco nejde, nepřestávejte, pokračujte. A pokud se nedokážete dostaatečně namotivovat, začněte spíše s něčím, u čeho pokrok uvidíte na první pohled. Já si zvolila malování, zlepšení vlastně vidím každým obrázkem a můžu říct, že to je jedno z mála, co mě v poslední době naplňuje.

Vzkaz mému mladšímu já

21. october 2017 at 21:01 | Christelle |  Inspiration
Nedávno jsem projížděla pinterest a spoustu motivačních citátů, rad, jak se mít víc ráda a dokázat se o sebe starat. Spousta výzev, otázek, abych se lépe poznala. Všechno jsem si uložila a stáhla. Našla jsem prázdný sešítek, diář s pevnými deskami a konečně jsem pro něj našla uplatnění. Bude to takovej můj malej deník, ale nebudu tam psát každý den o tom, co se mi stalo, kdo mi co udělal, jak se kvůli čemu cítím. Inspirovala jsem se a jako první jsem začala s třiceti otázkami, abych se lépe poznala. Přesně je to "30 otázek pro sebepoznání - deníková výzva k hledání sebe sama"
Rozhodně se o to nechci dělit, proto jsem si k tomu vyhradila zvláštní deník. Chci to mít napsané rukou. Nechci to dávat mezi lidi, protože to beru jako něco, co má být pro mě, ne pro ostatní. Avšak otázka "Co bys vzkázala svému mladšímu já?" se mi zalíbila natolik, že bych ji tu chtěla zvěčnit.

Co bys vzkázala svému mladšímu já?

Měj se ráda.
Netrap se kvůli zbytečnostem.
Žij svůj život a nenech si dát nálepky jako flákač, depkař, lesba, ošklivá, falešná, ta, co neumí být šťastná.
Nejsi totiž ani jedno.
Jsi svá.
Jsi krásná, chytrá, talentovaná, ikdyž si to nemyslíš.
Jsi.
Nenech se zničit okolním světem.
Nespadni do zbytečných depresí, protože nevíš kdo jsi, nejde ti to zrovna ve škole, myslíš si, že jsi bez kamarádů. Máš kamarády, ve škole ti to pořád jde dobře, známky neovládají tvůj život, a víš kdo jsi. Vždycky jsi to věděla, tak v sobě nehledej cizí.
Nestojí ti to za to.
Miluj se.
Miluj.
Nikdy nevíš, co se může zítra změnit, co se může stát. A budeš akorát litovat.
Dávej do každé chvíle maximum, těš se na věci, raduj se z nich.
Snaž se být šťastná.
Buď šťastná.
Nauč se to. já vím, že ty to dokážeš, ty to umíš.
Snaž se žít.

Ztracena

8. october 2017 at 18:12 | Christelle |  Weekly topic
Ztratila jsem se.
Ne, že bych nenašla cestu domů nebo že bych v nákupním centru nenašla rodiče (tohohle se bojím ještě teď), ale ztratila jsem se ve smyslu, že nevím kam dál, nevím, kde jsem, co jsem. Čím déle nad tím přemýšlím, ztrácím se ještě víc. Svět kolem ztrácí barvy a já se ztrácím spolu s ním. Jako kdyby ty barvy života odcházely i ze mě.
Čekala jsem, že to je jen chvilková fáze, hloupá nálada, která spolu s počasím se zlepší. Není to chvilková fáze, trvá to příliš dlouho, a ani to není pouhá nálada, tohle je hlubší. Pomalu ztrácím všechno kolem sebe, od přátel po vůli něco se sebou udělat, snažit se, snít. Jsem tím vším unavená.
Ačkoliv na druhou stranu, za celý svůj život konečně vím, co chci po škole dělat, dokážu si představit, co se ze mě může stát, když o to začnu bojovat. Ale zas jsem skončila u toho bojovat, chtít, věřit. Propadla jsem myšlenkám, že i kdybych chtěla, tak to stejně nedokážu. Na světě je mnohem lepších, talentovanějších, chytřejších lidí, proč bych jim měla brát tu šanci. Samozřejmě, takhle to funguje vždycky, že je někdo lepší, naopak myslet si, že není, je taky špatné. Ale závidím těm lidem to sebevědomí.
Přitom já jsem tak jednoduchej člověk. Mně by pomohla trocha lásky, která mi vždycky chyběla. Mně by stačilo, kdyby holka, pro kterou jsem schopna obětovat všechno, občas sama od sebe za mnou přišla a cenila by si mne aspoň z půlky tak jako já ji, kdyby rodiče nekoukali na mě jako na objekt, který by nejraději převychovali, protože nejsem taková jako oni, kdyby tu byl někdo, pro kterého bych něco znamenala, ne jen další v řadě, který přijde a odejde.
Cítím, že by to stejně nepomohlo tím způsobem, kterým potřebuji. To by teprve bylo chvilkové opojení, pár dní, týdnů, při štěstí měsíců, kdy bych si namlouvala štěstí a žila s brýlemi na očích. Nemůžu tvrdit, že by to tak bylo, když jsem to nikdy nezažila, jen odhaduji svou reakci.
Znám se, každým dnem se poznávám detailněji a zjišťuji, že mně se tohle líbí. Stav, kdy kolem mě lítají bezbarvé tmavé myšlenky, barvy opouští mé tělo, chuť něco dělat se snižuje. Já to vlastně chci mít. Připadám si pak víc jako já, než když jsem zalitá sluncem. Já vlastně tolik tu lásku nechci, když se mi líbí být sebedestruktivní.