Možná se vracím

17. september 2017 at 20:27 | Christelle
Je to hrozně divnej pocit.
Po tom všem co se stalo, nestalo.
Po tom všem co jsem chtěla, nechtěla.
Nebudu dramatizovat, jen mám po několika týdnech, můžeme říct i měsících opět chuť psát. Psát sem na blog. Nevím, co mě donutilo nebo naopak, co mě rozhodlo přestat, ale mám pár teorií. Buď to je proto, že jsem neměla o čem psát, jelikož se v mým životě nedělo nic zajímavýho, co bych mohla sdílet do světa, anebo proto, že jsem to málo co se mi v mém životě stalo, přestala chtít sdílet mezi lidi.
Budu upřímná, je to tak půl na půl. Psát bych mohla, vždycky se najde něco, o čem bych mohla psát, i když to nebude úplně to nejzajímavější. Psát jsem sem ale asi moc nechtěla, protože najednou o tomhle blogu vědělo nějak hodně lidí z mého okolí. Nejdřív jsem myslela, že to ví tak kolem tří, nicméně, když mi jedna osoba, se kterou jsem doopravdy mluvila až někdy kdoví kdy, řekla, že četla můj blog, a to mě ani doopravdy neznala, připomínám, tak jsem se doopravdy zarazila.
Zrušit, nezrušit?
A tak jsem vždycky rozklikla svůj blog a viděla poslední článek. Už jenom kvůli němu jsem to zrušit nemohla. Jenže tu je až moc myšlenek, který nechci sdílet s lidmi ze svého okolí.
A tak asi budu pokračovat. Chci se někam vypsat, protože jsem přišla na to, že moje malá zkažená duše se potřebuje vždycky někomu otevřít. Vlastně to vyjde nastejno, protože se svěřuju téměř každýmu na potkání, tak proč to rovnou nenapsat veřejně.
Achjo.
Tak jsem asi oficiálně zpátky? Možná. (Za chaotický článek se omlouvat nebudu, přestože jsem za něj zodpovědná)
Přeji hezký zbytek dne
Je to hrozně divnej pocit.
Po tom všem co se stalo, nestalo.
Po tom všem co jsem chtěla, nechtěla.
Nebudu dramatizovat, jen mám po několika týdnech, můžeme říct i měsících opět chuť psát. Psát sem na blog. Nevím, co mě donutilo nebo naopak, co mě rozhodlo přestat, ale mám pár teorií. Buď to je proto, že jsem neměla o čem psát, jelikož se v mým životě nedělo nic zajímavýho, co bych mohla sdílet do světa, anebo proto, že jsem to málo co se mi v mém životě stalo, přestala chtít sdílet mezi lidi.
Budu upřímná, je to tak půl na půl. Psát bych mohla, vždycky se najde něco, o čem bych mohla psát, i když to nebude úplně to nejzajímavější. Psát jsem sem ale asi moc nechtěla, protože najednou o tomhle blogu vědělo nějak hodně lidí z mého okolí. Nejdřív jsem myslela, že to ví tak kolem tří, nicméně, když mi jedna osoba, se kterou jsem doopravdy mluvila až někdy kdoví kdy, řekla, že četla můj blog, a to mě ani doopravdy neznala, připomínám, tak jsem se doopravdy zarazila.
Zrušit, nezrušit?
A tak jsem vždycky rozklikla svůj blog a viděla poslední článek. Už jenom kvůli němu jsem to zrušit nemohla. Jenže tu je až moc myšlenek, který nechci sdílet s lidmi ze svého okolí.
A tak asi budu pokračovat. Chci se někam vypsat, protože jsem přišla na to, že moje malá zkažená duše se potřebuje vždycky někomu otevřít. Vlastně to vyjde nastejno, protože se svěřuju téměř každýmu na potkání, tak proč to rovnou nenapsat veřejně.
Achjo.
Tak jsem asi oficiálně zpátky? Možná. (Za chaotický článek se omlouvat nebudu, přestože jsem za něj zodpovědná)
Přeji hezký zbytek dne
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement