November 2016

Všichni jsme ovládáni

25. november 2016 at 18:20 | Christelle |  Personal crap
Nedávno jsem si vzpomněla, že jsem se přihlásila k (S)nové výzvě, pamatuje si to ještě někdo? Já na to málem zapomněla a to ještě nemám vše splněno. Zpětně jsem se podívala, jaká témata a formy mi zbývají. Nemilé překvapení, vážně. Na vytvoření haiku nemám dostatečné znalosti, v podstatě ani nevím co to je a to jsem se dívala na xx definicí. Fotografie, ach, neberu v potaz, že nemám kvalitní foťák, ale na focení nemám žádnou inspiraci a prostor. Ikdyž mě možná něco teď napadlo, nicméně pak tu je nevyplněná kresba/malba, která mě děsí ještě víc. Jestli mi někde chybí nějaký nápad, tak určitě je to tady. A k tomu všemu jsem se mé anilinky propadly do země, neboť nikde nejsou. Zbývá mi tu úvaha a bonus v podobě recenze. Já nikdy nebyla ta, co dělala věci navíc, bonusové, dobrovolné úkoly. Ne, to nejsem já.
V tom případě na dnešní článek spadá úvaha.
Kdyby si někdo chtěl přečíst předešlé články z této výzvy, najdete je zde.


Vždycky se mi líbilo něco ovládat. Nechci říkat, někoho, protože to se mi asi ani nepovedlo, ale něco je to správný slovo. Kdo by neznal hru The Sims, že ano. Vytvoříte si svět, kde řídíte celé město, vztahy mezi obyvateli, vlastní rodinu. Z jediné postavy během několika málo hodin dokážete udělat nejnenáviděnějšího zloděje nebo nejbohatší zpěvačku v celém městě. Snad každý má tu hru rád, něčím si ji zamiloval. Ať už to jsou editory nebo flirtování s každým ve městě, každý si našel svoje. Tohle ale nemá být článek o The Sims.
Chtěla jsem tím jen vyjádřit, že každý má rád něco ovládat. Nehledě na to, co to je. Určitě dokonce znáte někoho, kdo ovládá lidi. Takový ten vyšší horší level. Protože já znám, někdy si to ani neuvědomují, prostě dělají jen to, co zrovna dělají. Ale ovládat lidi je zlý a krutý. Nicméně každý z nás je někým ovládán. Možná rodiči, možná přáteli. Kolik z nás je ale ovládáno samo sebou?
Kolik z nás nehledí na ostatní a jede si svoje?
No, to už trochu zavání sobeckostí. Přitom i nevinné gesto, kdy člověk udělá psí oči a škemrá o váš souhlas je tak trochu ovládání. Není to tak zlé a kruté, jak si asi každý představí, když se řekne něco o ovládání lidí. Přesto to vnímám jako jistý druh kontroly nad ostatními. Chceš ho donutit k něčemu, co je vhodné pro tebe. Ach, zase to vyznělo, jako kdybych mluvila o sobečtích lidech.
Možná je to tak lepší, že nás ostatní řídí. Stejně nikdy nebudeme dostatečně svobodní. Pořád tu bude nad námi stát někdo, kdo nám bude ukazovat cestu, kterou si my slepě zvolíme v domněnce, že je to naše volba. Ale je to tak lepší. Když někdo vždycky drží v ruce všechny provázky a hezky vás tahá a ovlivňuje vás.
Jen si představte, že najednou na vás nespadají žádné zákony, vaši blízcí jsou vám totálně lhostejní a nemusíte brát ohled na ostatní. Co byste dělali? Já totiž nemám tušení.

Začarovaný kruh

20. november 2016 at 18:54 | Christelle |  Personal crap
Omlouvám se, že jsem nic v poslední době nepřidala. Není to ani tak selhání pro blog jako pro mě osobně, to mi věřte. Nějak ale nemám žádný nápady a vůbec, nevím jak se donutit k psaní. Od té doby, co už nevlastním Word na svém počítači, jsem ztratila chuť psát. Chce se mi plakat, že už nikdo není ochotný, aby to po mně četl a opravoval jak pravopisný hrubky, tak gramatiku.
Na druhou stranu jsem začala opět malovat. No, ne úplně opět, ale myslím to tak, že mě políbila múza a já z toho omamného polibku žiju už nějaký ten týden. A poprvé to myslím docela vážně. Sice asi mé jméno slavné nebude, a to by ani nešlo, kdo by chtěl ztratit pět vteřin života jen aby vyslovil mé jméno, ale abych nebyla příliš sebekritická, tak mé výtvory zlé taky nejsou. Zlatá střední cesta průměru. Achjo, zase jsem ten průměr.
Taky máte takové nálady, momenty, kdy vás něco opravdu baví a věnujete tomu až příliš času? A po nějaké době vás to omrzí a už tu činnost nemůžete ani cítit, dokud se vám po tom nezačne stýskat. A tak jste v začarovaném kruhu, ze kterého není úniku. Že to s nějaou aktivitou máte podobně? Protože já jsem na sobě vypozorovala nějaký druh koloběhu, kdy se u mě střídají dny, týdny, vyjímečně to je i nějaký ten měsíc, kdy jsem svým způsobem přivázaná k jedné ze tří činností, které pak v podstatě praktikuji každičký volný moment. Aby to dávalo smysl, mám na mysli malování, psaní a hra na klavír. Na nějakou z těchto tří věcí si zasednu a nedělám nic jiného.
Určitě to nění nic špatného, ale snad ani nejde, aby jeden člověk zvládal tohle všechno perfektně. Už jen z mého vyjadřování se slovy můžete rozpoznat, že asi nikdy nebudu mít na obálkách svých knih, pokud nějaké někdy budou, zlatavou pečeť autora bestsellerů, pokud víte, co mám na mysli.
U hraní to je podobně. I kdybych jednou někde měla koncert, tak by nikdo kromě mé mamky nepřišel, protože by stačilo vidět to šíleně dlouhé jméno a každýho by ta nálada se jít podívat přešla. Dělám si srandu, tak dlouhé to jméno není, ale kolik z vás má osm slabik ve jméně?
Sice tvrdím, že teď to malování myslím vážně, protože to nedělám kvůli svému "koloběhu" ale opravdu to myslím vážně. Je brzo tvrdit, co bych chtěla v životě jednou dělat, ale myslím, že já dosáhla toho bodu. Bod, u kterýho jsem si uvědomila, že asi až vyrostu tak nebudu na účet dostávat kapesné od rodiču ani od nějakého bohatého děduly, nýbrž z práce. A já už žiju v takovém snu, kdy si nepřipouštím jiné varianty, než že se stanu vynikající architektkou a budu navrhovat, ještě nevím co, bohatým lidem, nedejbože budoucímu manželovi, díky němuž klesne počet slabik mého jména na šest. Je fakt hezké žít v tomhle vysněném světě.
Nicméně musím si přiznat, že aby chtěl někdo mou pomoc, tak potřebuju zlepšení. Nakoupila jsem si na mě docela dost výtvarných pomůcek, hlavně moje konto z toho plakalo, zvlášť když to bylo pro dárky na Vánoce, a nádhernej blok plný čtvrtek. K tomu si neustále přehrávam v hlavě chvíli, až si někoho pozvu domů, omylem na něj vytáhnu své kresby a malby a on bude na to hledět s úžasem v očích. A já budu dělat skromnou, že nejsem tak dobrá a že to není nic extra, a on mi to bude rozmlouvat až to skončí úplně někde jinde. Haha.
Jen čekám na chvíli, kdy mě tahle náladička opustí a já zas na štětec nesáhnu měsíce. Místo toho budu sedět u počítače a psát svůj budoucí bestseller, takže vlastně nevím, zda to má nějakou nevýhodu. Možná, že když nebudu tužkou jezdit po papíře, tak nebudu ani jezdit v mnou navrženým baráku po princovi.
Nějak začínám přemýšlet zvráceně a to se mi nelíbí, takové myšlenky tu nechci.
Zkusím teď psát častěji, slibuju, mě samotnou to baví a uklidňuje. Jen už nemám nápady o čem. No, uvidíme.

Krátké vlasy nejsou špatné

1. november 2016 at 20:35 | Christelle |  Personal crap
Za pár dní mě čeká cesta ke kadeřnici, se kterou se uvidím po šesti měsících. Když jsem její kadeřnictví naposled opouštěla, vlasy jsem měla kratší, ale ne natolik, jak bych chtěla teď. Měla jsem krátké mikádo, které bylo nesmírně pohodlné a nenáročné na úpravu, nyní moje vlasy už splývají pod ramena. Místo toho, abych měla radost, jak říkají někteří, že konečně si mohu udělat hezký vysoký drdůlek, tak už se nemohu dočkat až si to nechám zkrátit. Ale hlavou mi bloudí pár otázek, která sice jsou napsány velkými písmeny, ale za to ma šedou barvu, jež není na mé černobílé mysli pořádně vidět.
Proč si chci zkrátit vlasy? Líbí se ostatním na holkách krátké vlasy? Proč chci na sebe upozornit?
Mít krátké vlasy má spoustu výhod a navíc to je pohodlné, to musí uznat každý. Nic vám neleze do obličeje, na to já obzvláště trpím, ať si dám pěšinku doprostřed či si udělám patku, pořád mi to padá do očí. Nemusíte každý den řešit co s vlasy, jelikož na vás žádný účesy tvořit fakt nejdou. To by někdo mohl považovat jako nevýhodu, ale já se svými nešikovnýmiprsty jsem ráda, že si udělám alespoň jednoduchý culík. Když jsem ještě mívala delší vlasy, tak jsem nenáviděla, když mi vlezly do zipu u bundy. Vlastně kamkoliv, kde se zasekly, to bylo velice nepříjemné. To jsem s krátkým mikádem mohla přestat řešit, díky bohu.
Neustále teď projíždím galerie a kolekce s různými fotkami dívek s krátkými vlasy. Za tu dobu už jsem pochytila, že módním hitem je mikádo, ale těch úplně na chlup stejných fotek je neskutečně mnoho! Jak má pak člověk najít inspiraci, když vidí tucty stejných holek se stejným účesem. Asi bych mohla začít litovat, že jsem se se svým krátkým bobem tenkrát taky nepochlubila. Nicméně občas tam najdu opravdupěkné slečny, kterým krátký účes sluší. Jenom začínám mít strach, že já v tom nebudu vypadat tak elegantně a přitom žensky. Nechám se překvapit, možná to nedopadne jako fiasko. A i kdyby jo, tak do půl roku mám opět mikádo a co je šest měsíců? Vždyť to uteče tak rychle, že pár lidí ani nepostřehne mou změnu.
Jenom nechápu sama sebe, proč jsem se rozhodla do toho jít. Spoustu lidí mi radilo, abych se o to ani nepokoušela, ale když jsem k nim přišla se svým krátkým bobem, tak nakonec uvážili, že se mýlili. Ale jít "na kluka" je něco jiného, i když v plánu si vyholit půlku hlavy nemám. Možná je zatím hlubší důvod, než že je to pohodlné. Možná toužím po změně, možná toužím po něčí pozornosti, možná prostě doufám v něco nového.
Ale proč? Holkám vždycky sluší dlouhé vlasy.