Světlo lemující naší cestu

30. september 2016 at 22:20 | Christelle |  Poetic moments

Mírné oranžové odlesky z ohně se mu vpíjely do kůže. V tom jemném světle všechny jeho drsné rysy změkly. Najednou z něho nebyl ten tajemný kluk, nýbrž nevinný chlapec. Mohla bych tady naproti němu sedět hodiny, dokud by poslední plamen nepřestal plát. A klidně i potom.

Tlumené světlo se mu odráželo v očích. Vypadalo to téměř, jako kdyby mu hořely panenky. Dokázala bych si ho představit jako rytíře, který by přes draka chrlícího oheň, dokázal vysvobodit princeznu. Kéž bych tou princeznou byla já. Možná bych se spokojila i s tím drakem. S čímkoliv.

Opět jsem odvrátila hlavu. Bylo těžké na něj nezírat, když seděl přímo přede mnou, i když vidět ho se usmívat na všechny kolem kromě mě také nebylo příjemné. Tak jsem se snažila taky kolem sebe vyzařovat úsměvnou náladu, ale asi postřehli, že se jedná jen o bublinu a pod ní se skrývá mé nevrlé já. A s tím se nikdo bavit nechce.

Zadívala jsem se do ohniště. Sice plameny už slábly, ale přesto nás dokázali všechny osvětlit. Dřevo praskalo, navodilo nám tu správnou letní atmosféru. Teplo, oheň, noc. Občas z plamenů vyšla jiskry, které se vznášely kolem nás. A čím déle v tom vzduchu plachtily, tím bělejší se stávaly. A pak si našly místo na našem oblečení a uchytily se tam jako sníh. Ale tohle nechladilo. Tohle vypálilo malou vzpomínku do našeho šatníku.

A pak tu začaly kolovat samé kelímky a flašky. Jeden jsem přijmula a další jsem poslala dál.

Nesmál se, spíš vypadal zamyšleně. Hleděl do ohně s dvěma prázdnými kelímky v ruce. Všude kolem nás probíhalo vzrušené šumění, ale já jsem to nevnímala. Oprostila jsem se od zbytečného šeptání a nechala se unášet praskáním ohně, skrz který jsem hleděla na něho. Říkala jsem si, hlavně ať to je nenápadně, ale občas se to taky nevyvede. Pomalu naklonil hlavu a všiml si mého pohledu. Nevím, jaký byl, zda zamyšlený nebo jsem nevhodně zírala, ale on ze mě nespustil oči. Slabě jsem se na něj usmála, nevěděla jsem proč. On nehnul ani brvou, přesto se mi vpíjel z očí do očí nehledě na křik, který kolem nás rozpuknul.

Chtě nechtě, odvrátila jsem zrak ke zdroji toho hluku a uviděla jen dva bláznivý chlapce, kteří se předváděli, kdo toho víc vypije. Povzdechla jsem si a opět se podívala směrem k němu. Jistěže už se na mě nedíval. Místo toho si šeptal s jednou dívkou, jež seděla vedle něj. Holčina se nejdřív trochu divila, ale pak se usmála a přitakala mu. Oba vypadali velice klidně. To se o mě říct nedalo. Celý dny jsem příliš vypjatá a začíná to být vidět i na mém obličeji. Opět jsem se odklonila a chvíli sledovala hlavní bod dnešního večera. Nechápu, co z toho ti lidi mají, ze sebe dělat blbečky. Že je to baví.

Najednou vstal. Ještě se sklonil, aby zašeptal něco dívce vedle něj a pak odcházel do tmy. Mizel z dohledu, ale když ještě byly vidět odlesky, tak se otočil. Podíval se na mě, za to bych dala ruku do ohně. Bylo to tak krátké, ale přitom jako kdyby mi chtěl tím pohledem říct celý příběh. A potom pokračoval po cestě, dokud ho mlha nepohltila.

Bylo to vyzvání, abych šla za ním? Všimla jsem si, že ty dva kelímky si vzal s sebou. Nenechal tu nic, kromě volného místa na lavičce, za kterou se skrývala pohlcující tma, ze který nešel strach, nýbrž něco naprosto jiného. Taková ta teplá tma, které se bát bylo zbytečné.

Zkusím to.

Řekla jsem svým spolusedícím, že potřebuji na záchod. Stejně si mě doteď nevšímaly, chybět jim nebudu. Ale kam mám jít? Mám se vydat stejným směrem nebo to mám obejít? Vstala jsem a bez dalších slov opustila hlouček náctiletých, kteří se neskutečně dobře bavili. Kromě mě.

Nikdo se po mě nekoukal, tak jsem se rozhodla se vydat stejným směrem jako on. Nic se neděje, když tak hledám jen záchody. No doufám, že on nešel taky jen na záchod, to by bylo víc než trapné. Určitě se podíval na mě, určitě to znamenalo víc, než jen potřeba na malou.

Světlo z ohniště zmizelo z dohledu a já tu zůstala stát na štěrkové cestě, která nebyla skoro ani vidět. Chtěla jsem si vzít mobil, že bych si posvítila na cestu. V tu chvíli ale pod cizími stopami křupla větev.

Rychle jsem se ohlédla kolem sebe, ale v té tmě jsem nebyla schopna rozeznat vlastní nohy natož něco vzdáleného pět metrů.

Mým tělem projela vlna napětí, ale i vzrušení. A trocha strachu, ale tuhle část jsem stihla uzamknout dostatečně hluboko, aby mě nezačala na povrchu sžírat. Nevěděla jsem, kde přesně stojí, ale při dalším hlubokým nádechu jsem pomalými kroky pokračovala dopředu. Šla jsem velice loudavým krokem a nastražila všechny zvukový orgány, které moje tělo vlastní.

"Nevěděl jsem, že opravdu přijdeš," ozval se čísi hlas za mnou.

Pomalu jsem se otočila. Tak to opravdu byl signál pro mě. Neskutečné. Opravdu.

V té tmě jsem ho málem porazila. Kdyby neměl svou rudou mikinu, která alespoň trochu byla při měsíčním světle vidět, svalila bych ho neohrabaně na zem. Přerývavě jsem se nadechovala. Tak blízko a sami jsme nikdy nebyli. Kousala jsem se do tváře, abych alespoň trochu zahnala hloupý úsměv, který se mi tam uhnízdil.

Bez dalších slov mě popadl za lokty a přitáhl si mě. Stihla jsem si všimnout jiskry v jeho očích, dokud mě nepolíbil. Pak se všechno rozplynulo a já vnímala jenom nás. Jeho.

Do té doby, než za ním zablikalo nějaké jasné umělé světlo. "Tak jsem tady!" zakřičel někdo mezi stromy. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Přes velice tlumené světlo a přes všechny stíny jsem nezahlédla v jeho obličeji nic, co by to vysvětlilo. Jen mnou prudce trhl z cesty. Přiložil mi svůj dlouhý ukazováček na mé rty a potichu zasyčel. Úkol zněl jasně, neprozradit se.

Odešel ode mě a vydal se k osobě, která si svou cestu osvítila baterkou. Něco tam mezi sebou mumlali, ale slova jsem rozeznat nedokázala. Pořád jsem si tiskla prsty ke svým rtům, kde ještě před chvíli byli ty jeho. Na nic jiného jsem nedokázala myslet.

"Ty tu někoho máš!" zařvala, nejspíš dívka, ale měla hlubší hlas, přes celý les. Pak ještě něco dodala a začala baterkou kroužit okolo kmenů stromů, aby asi někoho přichytila. Aby přichytila mě, jak tu jsem s ním, přitom tu měl být s ní.

Než jsem dokázala normálně přemýšlet, rozběhla jsem se do lesa. Ztratila jsem cestu, několikrát zakopla, dokud jsem neměla kolem sebe jen černou tmu. To nebylo chytré. Neznám to tady, nevidím na krok a nevím, kde to jsem.

Sedla jsem si do měkkého mechu a vyčkala asi deset minut. Žádné hlasy slyšet ani po tak dlouhé době nebyly, tak jsem se rozhodla rozsvítit si mobil a rozhlédnout se, kam jsem to vlastně utekla. Všude stromy, větvě, listí.

Popadla jsem poslední zásobu klidu, kterou jsem vlastnila a vydala se najít cestu. Netrvalo to dlouho a po chvíli bloudění jsem uslyšela volat své jméno. Bez rozmyšlení jsem se rozeběhla tím směrem, odkud se ozvalo volání.

Doběhla jsem k němu. Běžel proti mně. "Můžu ti něco říct?" řekl zadýchaně a nabídl mi objetí. Přikývla jsem neschopna slova.

Ten večer jsme se k táboru už nevrátili.

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 stuprum stuprum | Web | 1. october 2016 at 1:53 | React

Tys celou tu dobu vnímala sovu? Mají jiskřičky v očích a klovou znamenitě!

A co bylo dřív? Vejce nebo pták? :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement