Poslední podzimní večer

19. september 2016 at 21:54 | Christelle |  Poetic moments

Ve tmě ozářené jen pár lampami, které lemovaly naší cestu, vypadalo všechno lépe. Jakoby všechna špína zmizela a nahradila ji šerá dokonalost. Jakoby neexistovaly ostré hrany, ale jen jemné stíny.

Byla jsem jako v extázi. Nejen, že jsem se oplývala nad obyčejnými domy, které vídám každý den, ale já nemohla spustit oči z něho.

Opravdu tam stál.

Oprava, opravdu šel po mém boku.

To bylo něco, co jsem si přála neskutečně dlouho. Abych byla přesná, zítra to budou tři měsíce.

Jemné světlo z okolních lamp se mu odráželo v očích. Jeho tmavě hnědých, temných, očích.

Jsem docela v pasti.

Vždyť dnešek byl tak nádherný. Konečně jsem našla někoho, koho jsem si přála mít ve svým životě už dlouho. Někoho, s kým můžu vést ty hluboké konverzace o ničem a donekonečna rozebírat hudbu, to byl můj sen, někoho takovýho potkat. Tak co víc potřebuju?

Jsem na sebe neuvěřitelně naštvaná. Poprvé jsem našla někoho, kdo za to stojí a já si stěžuju. Já ale nechci.

Došli jsme k malému parku. Od tohohle místa zbývá asi jen šest minut k vlaku a poté odjedu. A dnešek skončí.

Rychle jsem se podívala na mobil. Od té doby, co s ním chodím ven, jsem si změnila tapetu. Ne, že by se mi nelíbila, ale přišlo mi nefér tam mít "obyčejného" zpěváka. Mohl si to vyložit jakkoli. Měli jsme ještě asi hodinu čas než pojedou vlaky. Pro mě i pro něj.

"Zastav se na chvíli, počkáme tady," řekla jsem, když jsem ho chytla za ruku. Ohlédl se a v očích mu zajiskřilo. Nebo za to mohlo projíždějící auto, ale vsadila bych se, že autem to nebylo. Sedli jsme si na lavičku. Oba dva jsme ve stejnou chvíli zaklonili hlav, abychom se podívali na noční oblohu. Usmála jsem se. Hvězdy téměř nebyly vidět, umělé světlo z města je dočista přehlušilo. Alespoň tu byl klid. Lidi tu nechodili, i když tak pozdě ještě nebylo, ani auta tu tolik nejezdila. Při výdechu se nám spojily obláčky páry. S jemným úsměvem na tváři jsem zavřela oči a soustředila se jen na jeho dech. Dýchla mělce. Jako by chtěl něco říct, ale pak se pokaždé zarazil.

Vzhlédla jsem k němu. V nočním světle jeho tvář vypadala ještě víc andělsky, než na slunci. Jeho tmavé vlnité vlasy splývaly spolu s pozadím a jeho kůže vypadala ještě tmavší než obvykle. Za to oči mu zářily víc než kdy jindy.

Bylo to neskutečné ticho. Nikdo nevěděl, co má říct, nikdo nevěděl, co má udělat. A oba jsme čekali, až ten druhý udělá první krok.

Občas jsme byli úplně stejní, jako třeba nyní.

Potichu jsem si povzdechla. "Tak bychom mohli už asi jít."

"Vždyť…" Věděla jsem co chce říct, "lepší bude, když počkáme tam."

Tam jsou alespoň lidé, tam nebude divné, když nastane to, co se stalo teď. Tam budou staré babičky a bezdomovci, tam to nebude tak divné. Pomalu se zvedl a loudavým krokem se vydal směrem k zastávce. Sice nic neřekl, ale bylo mi jasné, že se mu tam nechtělo. Doběhla jsem ho.

"Hele, příště tě zvu do kina já," začala jsem o něco veseleji, ale on jen zabručel a beze slova kráčel s hlavou skloněnou. Ach jo, to jsem tomu dala. V tom mě napadlo, že by ho mohla rozveselit naše písnička. Naše, protože ta nás svedla dohromady.

Byl to takový obyčejný úkol na výtvarku. Učitel z nás chtěl udělat trochu abstraktní umělce a tak nám pustil několik písniček a my si měli vybrat tu, která se nám nejvíc zalíbila. Nikdy jsem žádnou z nich nikdy neslyšela, to byl asi účel, hádám. Nicméně jsem si vybrala takovou, která byla trochu do elektroniky, trochu do indie. Později, když jsem ji znázornila na papír, jak umělecké, měl každý hádat, co to bylo za skladbu. Dopadlo to tak, že jsme byli jen dva, co si vybrali tuhle píseň. A já poprvé za měsíc a půl měla šanci si s ním popovídat. Možná jsem vypadala trochu vlezle, ale bylo to poprvé, co jsme měli společné téma a měli čas si o tom promluvit. A nějak to pak pokračovalo dále, den za dnem jsme si pouštěli hudbu, povídali si… až se z nás stali přátelé.

Pustila jsem ji nahlas. Konečně se usmál. Začala jsem pobrukovat slova, dokud se nepřidal. A pak jsme se smáli, protože nikdo z nás je neuměl. A to jsme tu písničku znali nazpaměť. Došli jsme na nádraží a já v tu chvíli zmlkla. Na druhé straně seděla na lavičce moje bývalá asi nejlepší kamarádka. Mě si všimla taky, aby ne, když jsme tam falešně zpívali vymyšlený slova.

"Děje se něco?" zeptal se ustaraně, když viděl můj polo znechucený výraz. Němě jsem zavrtěla hlavou. Nenechám si zkazit náladu jí. Taky proč, to já tu stojím vedle nejhezčího kluka, kterýho kdy mohla vidět. Nehledě na to, že jejich třída je plná usmrkanců. Přestaň být zlá, přestaň být svině!

Otočila jsem se zády k ní a obdarovala svého kamaráda tím nejzářivějším úsměvem, který jsem uměla. A on udělal to samé. Pokaždé, když jsem ho viděla se tak usmívat, podlamovaly se mi kolena.

"Víš, že mám zítra narozeniny?" řekla jsem mu a snažila se skrýt posmutnění, které mívám z každých narozenin. Nepřestával se usmívat. "Myslel jsem si to, ale nebyl jsem si stoprocentně jistý, vždyť jsi to ani nikomu neřekla."

Ona to věděla. Šimralo mě v zátylku a nutilo mě to, abych se ohlédla. Abych zkontrolovala, že se dívá. Ale překonala jsem to. Nejsem tu s ní, ta mě ze svého seznamu přátel vyřadila už dávno, jsem tu s ním a on se právě nenápadně omlouvá, že mi nic nekoupil. To ona mi taky nikdy nic nekoupila, ale ani se nikdy neomluvila.

"měl bys mi to vynahradit," začala jsem a vyzývavě ho bouchla do ramene. Přitom jsem se nepřestala usmívat.

Vytáhl svůj mobil a pustil nahlas jednu písničku. Zezačátku jsem ji nepoznala, ale pak jsem si uvědomila, že to je ta, o které jsem prohlásila, že si ji chci nechat zahrát na svatbě. To není možný, že by si to pamatoval. "Sice jsem ti nic nekoupil, ale doufám, že tanec s mou dokonalostí ti bude stačit," řekl a nabídl se k tanci. Kdyby bylo světlo, určitě by si všiml, jak jsem zrudla.

Nesměle jsem se usmála a přijmula jeho dlaň. Mě bude jako dárek stačit, když tu se mnou bude, ať se děje cokoliv. Vložil si mobil do kapsy a přivinul si mě jednou rukou k sobě. Tak blízko jsme snad nikdy nebyli. Cítila jsem jeho dech. Naše obláčky se opět spojovali v jeden, který stoupal vzhůru k nebesům. Pomalu celou písničku jsme se tam točili bez jediného slova. Nebylo to poprvé, co jsme si takhle hleděli do očí, ale teď to bylo trochu jiné. Bylo to, jako bychom si viděli do duše a zkoumali veškeré skryté kouty, které ještě nevyplynuly na povrch.

"Tuhle část miluju," vydechla jsem, když se v písničce začaly objevovat vokály. Měla jsem pocit, jakoby odpověděl já vím, ale nebyla jsem si jistá. Písnička končila, v tom se ke mně přiblížil ještě víc až jsme se téměř dotýkaly nosy tváře. Ne! Jo! Ne! Jo! Jo! Jo!

Naivně jsem vyšpulila rty, když v tom se z jeho kapsy ozvala drsná slova a začal rap, který měl hrozně rád. Oba jsme se zasmáli, ale ruku z mého pasu nesundal. A ani já tu z jeho krku nedala pryč. "Někdo by měl přepnout ten příšernej rap," dodala jsem po chvíli, ač nechtěně, protože jsem nechtěla přerušit kouzlo toho okamžiku. Ale ten rap byl k nevydržení! Jediné, co nás odlišovalo. Rukou, kterou doposud svíral můj pas, vybral jinou písničku. A hledal docela dlouho. Na místě, kde byla jeho dlaň, mě nepříjemně studilo. Pak tam vybral klavírní skladbu, kterou jsem mu jednou zahrála v obchoďáku na klavíru.

A opět jsme se dostali do stejné polohy. Akorát jsem teď měla výhled na ni. Nevím, jak dlouho nás sledovala, ale bylo to až nepříjemné. Jakoby mě propalovala pohledem, přitom já jí nic neudělala. Ne, nenechám si zkazit náladu.

Přivinula jsem se ještě blíže k němu, ale i přesto, že jsem měla tendenci si položit hlavu n jeho rameno, neudělala jsem to. Chtěla jsem mu vidět do očí. Chtěla jsem, aby měl možnost to udělat. Přivřela jsem oči a nechala se unášet na vlnách snů a krásné hudby.

"Podívej," kývl směrem k obloze. Vzhlédla jsem a uviděla padat první vločky. Chvíli jsem je zkoumala, ale pak se vrátila k jeho očím, ty mě v tuhle chvíli zajímaly více. Ještě sledoval oblohu. Jeho tvář byla tak uvolněná, konečně se nemusel převádět, konečně mohl být svůj. A v tu chvíli, kdy se naše pohledy střetly, se ke mně naklonil.

"Vlak číslo 66024 ze směru…" přehlušilo nás hlášení. Oba jsme se koukli na hodiny. Já jsem se ještě stihla ohlédnout za ní a poslat jí výsměšný obličej. Pak jsem se otočila zpátky k němu.

A jeho pohled byl víc než čitelný.

Naklonil mne a vášnivě mě políbil.

Čekala jsem to, ale i přes tu skutečnost jsem tam pak zůstala stát jako přimrazená. A dívali jsme se na sebe.

Odkašlal si, "mimochodem, za sebou máš vlak," dodal a kývl za mě. Otočila jsem se, ani jsem nepostřehla, že už tam stojí. A pak se opět otočila k němu. A on tam stál taky.

"Pojede další," sykla jsem a přisála se na jeho ústa. Ani mi nedoslo, že už tam stojíme docela sami a nikdo nás konečně nesleduje. A mě to nevadilo, bylo mi dobře.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Fredy Fredy | Web | 20. september 2016 at 9:50 | React

zajímavé :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement