September 2016

Světlo lemující naší cestu

30. september 2016 at 22:20 | Christelle |  Poetic moments

Mírné oranžové odlesky z ohně se mu vpíjely do kůže. V tom jemném světle všechny jeho drsné rysy změkly. Najednou z něho nebyl ten tajemný kluk, nýbrž nevinný chlapec. Mohla bych tady naproti němu sedět hodiny, dokud by poslední plamen nepřestal plát. A klidně i potom.

Tlumené světlo se mu odráželo v očích. Vypadalo to téměř, jako kdyby mu hořely panenky. Dokázala bych si ho představit jako rytíře, který by přes draka chrlícího oheň, dokázal vysvobodit princeznu. Kéž bych tou princeznou byla já. Možná bych se spokojila i s tím drakem. S čímkoliv.

Opět jsem odvrátila hlavu. Bylo těžké na něj nezírat, když seděl přímo přede mnou, i když vidět ho se usmívat na všechny kolem kromě mě také nebylo příjemné. Tak jsem se snažila taky kolem sebe vyzařovat úsměvnou náladu, ale asi postřehli, že se jedná jen o bublinu a pod ní se skrývá mé nevrlé já. A s tím se nikdo bavit nechce.

Zadívala jsem se do ohniště. Sice plameny už slábly, ale přesto nás dokázali všechny osvětlit. Dřevo praskalo, navodilo nám tu správnou letní atmosféru. Teplo, oheň, noc. Občas z plamenů vyšla jiskry, které se vznášely kolem nás. A čím déle v tom vzduchu plachtily, tím bělejší se stávaly. A pak si našly místo na našem oblečení a uchytily se tam jako sníh. Ale tohle nechladilo. Tohle vypálilo malou vzpomínku do našeho šatníku.

A pak tu začaly kolovat samé kelímky a flašky. Jeden jsem přijmula a další jsem poslala dál.

Nesmál se, spíš vypadal zamyšleně. Hleděl do ohně s dvěma prázdnými kelímky v ruce. Všude kolem nás probíhalo vzrušené šumění, ale já jsem to nevnímala. Oprostila jsem se od zbytečného šeptání a nechala se unášet praskáním ohně, skrz který jsem hleděla na něho. Říkala jsem si, hlavně ať to je nenápadně, ale občas se to taky nevyvede. Pomalu naklonil hlavu a všiml si mého pohledu. Nevím, jaký byl, zda zamyšlený nebo jsem nevhodně zírala, ale on ze mě nespustil oči. Slabě jsem se na něj usmála, nevěděla jsem proč. On nehnul ani brvou, přesto se mi vpíjel z očí do očí nehledě na křik, který kolem nás rozpuknul.

Chtě nechtě, odvrátila jsem zrak ke zdroji toho hluku a uviděla jen dva bláznivý chlapce, kteří se předváděli, kdo toho víc vypije. Povzdechla jsem si a opět se podívala směrem k němu. Jistěže už se na mě nedíval. Místo toho si šeptal s jednou dívkou, jež seděla vedle něj. Holčina se nejdřív trochu divila, ale pak se usmála a přitakala mu. Oba vypadali velice klidně. To se o mě říct nedalo. Celý dny jsem příliš vypjatá a začíná to být vidět i na mém obličeji. Opět jsem se odklonila a chvíli sledovala hlavní bod dnešního večera. Nechápu, co z toho ti lidi mají, ze sebe dělat blbečky. Že je to baví.

Najednou vstal. Ještě se sklonil, aby zašeptal něco dívce vedle něj a pak odcházel do tmy. Mizel z dohledu, ale když ještě byly vidět odlesky, tak se otočil. Podíval se na mě, za to bych dala ruku do ohně. Bylo to tak krátké, ale přitom jako kdyby mi chtěl tím pohledem říct celý příběh. A potom pokračoval po cestě, dokud ho mlha nepohltila.

Bylo to vyzvání, abych šla za ním? Všimla jsem si, že ty dva kelímky si vzal s sebou. Nenechal tu nic, kromě volného místa na lavičce, za kterou se skrývala pohlcující tma, ze který nešel strach, nýbrž něco naprosto jiného. Taková ta teplá tma, které se bát bylo zbytečné.

Zkusím to.

Řekla jsem svým spolusedícím, že potřebuji na záchod. Stejně si mě doteď nevšímaly, chybět jim nebudu. Ale kam mám jít? Mám se vydat stejným směrem nebo to mám obejít? Vstala jsem a bez dalších slov opustila hlouček náctiletých, kteří se neskutečně dobře bavili. Kromě mě.

Nikdo se po mě nekoukal, tak jsem se rozhodla se vydat stejným směrem jako on. Nic se neděje, když tak hledám jen záchody. No doufám, že on nešel taky jen na záchod, to by bylo víc než trapné. Určitě se podíval na mě, určitě to znamenalo víc, než jen potřeba na malou.

Světlo z ohniště zmizelo z dohledu a já tu zůstala stát na štěrkové cestě, která nebyla skoro ani vidět. Chtěla jsem si vzít mobil, že bych si posvítila na cestu. V tu chvíli ale pod cizími stopami křupla větev.

Rychle jsem se ohlédla kolem sebe, ale v té tmě jsem nebyla schopna rozeznat vlastní nohy natož něco vzdáleného pět metrů.

Mým tělem projela vlna napětí, ale i vzrušení. A trocha strachu, ale tuhle část jsem stihla uzamknout dostatečně hluboko, aby mě nezačala na povrchu sžírat. Nevěděla jsem, kde přesně stojí, ale při dalším hlubokým nádechu jsem pomalými kroky pokračovala dopředu. Šla jsem velice loudavým krokem a nastražila všechny zvukový orgány, které moje tělo vlastní.

"Nevěděl jsem, že opravdu přijdeš," ozval se čísi hlas za mnou.

Pomalu jsem se otočila. Tak to opravdu byl signál pro mě. Neskutečné. Opravdu.

V té tmě jsem ho málem porazila. Kdyby neměl svou rudou mikinu, která alespoň trochu byla při měsíčním světle vidět, svalila bych ho neohrabaně na zem. Přerývavě jsem se nadechovala. Tak blízko a sami jsme nikdy nebyli. Kousala jsem se do tváře, abych alespoň trochu zahnala hloupý úsměv, který se mi tam uhnízdil.

Bez dalších slov mě popadl za lokty a přitáhl si mě. Stihla jsem si všimnout jiskry v jeho očích, dokud mě nepolíbil. Pak se všechno rozplynulo a já vnímala jenom nás. Jeho.

Do té doby, než za ním zablikalo nějaké jasné umělé světlo. "Tak jsem tady!" zakřičel někdo mezi stromy. Nevěřícně jsem se na něj podívala. Přes velice tlumené světlo a přes všechny stíny jsem nezahlédla v jeho obličeji nic, co by to vysvětlilo. Jen mnou prudce trhl z cesty. Přiložil mi svůj dlouhý ukazováček na mé rty a potichu zasyčel. Úkol zněl jasně, neprozradit se.

Odešel ode mě a vydal se k osobě, která si svou cestu osvítila baterkou. Něco tam mezi sebou mumlali, ale slova jsem rozeznat nedokázala. Pořád jsem si tiskla prsty ke svým rtům, kde ještě před chvíli byli ty jeho. Na nic jiného jsem nedokázala myslet.

"Ty tu někoho máš!" zařvala, nejspíš dívka, ale měla hlubší hlas, přes celý les. Pak ještě něco dodala a začala baterkou kroužit okolo kmenů stromů, aby asi někoho přichytila. Aby přichytila mě, jak tu jsem s ním, přitom tu měl být s ní.

Než jsem dokázala normálně přemýšlet, rozběhla jsem se do lesa. Ztratila jsem cestu, několikrát zakopla, dokud jsem neměla kolem sebe jen černou tmu. To nebylo chytré. Neznám to tady, nevidím na krok a nevím, kde to jsem.

Sedla jsem si do měkkého mechu a vyčkala asi deset minut. Žádné hlasy slyšet ani po tak dlouhé době nebyly, tak jsem se rozhodla rozsvítit si mobil a rozhlédnout se, kam jsem to vlastně utekla. Všude stromy, větvě, listí.

Popadla jsem poslední zásobu klidu, kterou jsem vlastnila a vydala se najít cestu. Netrvalo to dlouho a po chvíli bloudění jsem uslyšela volat své jméno. Bez rozmyšlení jsem se rozeběhla tím směrem, odkud se ozvalo volání.

Doběhla jsem k němu. Běžel proti mně. "Můžu ti něco říct?" řekl zadýchaně a nabídl mi objetí. Přikývla jsem neschopna slova.

Ten večer jsme se k táboru už nevrátili.


Nechci být tuctová, nechci být průměr

26. september 2016 at 21:00 | Christelle |  Personal crap
Přemýšleli jste někdy o svých snech a cílech?
Nemyslím jen takový, že budeme mít všichni zdravé děti, krásné manžele a manželky a spoustu peněz. Myslím takový ten sen, cíl, který chcete dosáhnout ve svém nitru. To, co chcete dosáhnout, abyste mohli na smrtelné posteli umřít s úsměvem.
Trochu morbidní, to přiznávám.
Mohla bych sem napsat, jak jsem na takovou myšlenku přišla. Docela to je krátký příběh. Nějdřív vám ale musím sdělit, že mívám takový divný chvilky, kdy si pro sebe mluvím anglicky, ne proto že bych měla nějaké rodinné příslučníky z Anglie, ale prostě se jen snažím mluvit. Protože já konverzovat neumím, natož v cizím jazyce, který neumím jak by smet.
Takže, abych pokračovala, zrovna jsem vedla imaginární konverzaci v cizím jazyku a dostala jsem se k tématu, už ani nevím jak, co chci dokázat.
A pak jsem se sama dokázala skoro dohnat k pláči. Ne tak docela, ale skoro.
Nevím, jestli to má takhle většina lidí nebo všichni nebo jen pár lidí. Zda jsem v pouhém zamýšlení vyjímečná nebo jestli jsem zase tuctová. Spíš takhle, chtěla bych být vyjímečná. V čemkoli vynikat, nezáleží, co to bude. Prostě být v něčem natolik dobrá, že si každý pod tím pojmem, v čem budu nejlepší, představí mě. Chápete, ne?
Moje velice inteligentní povaha prostě touží po úspěchu, po úctě, po uznání. Být v něčem lepší než ostatní, nebýt jen hloupý průměr zalezlý v koutě. A čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že na něco takového už jsem asi stará. Začít se něčemu věnovat na plné pecky. Nebo jak se to říká.

Hraju na klavír, ale nikdy nebudu natolik dobrá, protože za tu dobu, co hraji já, už spousta lidí umí zahrát úplné divy.

Mám docela ráda matematiku, ale nikdy nebudu natolik dobrá, že jako jediná dokážu spočítat nejsložitější příklad ever. Buď to nezvládnu jako ostatní anebo nebudu jediná, kdo to zvládne.

Baví mě psaní, ale nikdy nebudu natolik schopná, abych dokázala vydat knihu. Což je můj tajný sen, ale k tomu mám ještě daleko.


Nevím, proč mě to tak žere, vždyť tu bude pokaždé někdo, kdo bude lepší než já. Vždycky.
No, tohle mi možná vadí. Já bych si opravdu jedno přála být v něčem lepší než ostatní. Vynikat. Možná to zní hloupě, ale chtěla bych zažít, jaké to je být nejlepší. Být na prvním místě. Být v něčem opravdu dobrá.
A nemusí to být pro všechny, ale mě by stačilo, kdybych byla dobrá aspoň pro jednu osobu. Pro jednoho člověka, který mě ocení, který...
Crybaby.

Pokud chci, můžu být kýmkoli

23. september 2016 at 10:30 | Christelle |  Weekly topic
Jak moc bych se toužila vidět cizíma očima. Přece jen, to jací jsme uvnitř většina lidí stejně nepozná, vidí nás úplně jinak, ne tak, jak bychom chtěli. A nebo ne?

Už když začneme u vzhledu. Nevím, zda jsem jediná, ale taky si říkáte u zrcadla, jak jste přitažliví, hezcí a podobně? Neříkej, že jsi nikdy neslyšel o tom, jak američtí vědci zjistili, že my lidé se v zrcadle vnímáme šestkrát krásnější, než jsme doopravdy. Pokud je to pravda a já sebe vidím o tolik hezčí, než jakou mě vidí ostatní, pane bože, omlouvám se. Omlouvám se, že lidé na mě musí koukat každý den a vidět tak ošklivý xicht jako je ten můj.
Na druhou stranu bych chtěla vidět, jak se hezcí lidé vnímají v zrcadle. Vždyť když už je někdo hezkej, tak jak může být ještě hezčí? Achjo, to je nefér. Zaplaťte mi prosím plnohodnotnou přeoperaci celého obličeje. Není to jen pro mě, ale i pro vás, abyste mě nemuseli vidět takovou, jakou nejspíš asi jsem.

Stejně se s tím nesmířím a určitě vypadám dobře jak v zrcadle tak i ve skutečnosti. Ne, opravdu ne, volám o pomoc, prosím!

Nicméně vzhled asi z větší části nezměníme, ale to, jací jsme uvnitř, už ovlivnit můžeme. Z jisté části.
Pokud máte kamarády ne jen ze třídy, ale i z okolí, což já jich moc nemám, ale i ta troška stačí pro tento příklad, tak určitě víte, že ne s každým se chováte stejně. A to je ono. Možná tvrdíte, že za to nemůžete, ale opak, si myslím, že je pravdou. Protože ostatním ukazujeme jen kousek, jen malou poličku z celé obrovské skříně, kterou jim ukázat chceme. A občas jim neukážeme to samé. Otevřeme jedny dvířka a necháme nakouknout buď jen na trička nebo na kalhoty, při štěstí ukážete té pravé osobě oboje. A nebo nemusíte ukazovat nic, protože na dveřích je zrcadlo. Tímhle přihlouplým přirovnáním chci jen říct, že to, co skrývá naše skříň vlastně nikdo doopravdy neví, kromě nás. No, někdy i včetně.

Jen tak ze srandy, zkuste se pohrabat ve své skříni. Našli jste něco, o čem jste neměli tušení, že to tam je?

Pokud chci, aby jistá osoba o mě věděla, že mám ráda basic trička, budu nosit jednobarevný nudný trika.
Pokud chci, aby o mě lidé věděli, že jsem fanda do fotbalu, budu nosit věci s logem daného klubu.
Pokud chci, abych byla známá návrhářka, budu nosit své oblečení.
Pokud chci, aby mě znali jako kosmonauta, budu nosit astronautský oblek.
Pokud chci, pro ostatní bych mohla být kýmkoli.

Co když ale to chtění přebije mou vnitřní rovnováhu a pak v podstatě ztratím identitu, protože se budu schovávat za to, co chci? Co se stane potom?
Co?

Vysněný manžel a ti, co by stáli za hřích

21. september 2016 at 3:20 | Christelle |  Personal crap

Nedávno mě napadlo, jaké zaměření jsem tomuhle blogu dala. Chtěla jsem napsat článek, ale nebyla jsem si jistá, zda mám publikovat nějaké mé dílo nebo si jen vylít srdíčko. Nicméně, v tomhle článku budu zase psát o sobě.
Hned na začátku při vytvoření jsem si dala kategorii deníček, kterou mám i zvolenou v autorským klubu, přestože jsem chtěla publikovat svoje výtvory. Ale jak se to vezme, no, nejsem nějaký velký a zkušený pisálek, moje dílka jsou brak (už dokonce vím, že brak není tak úplně urážka, ale já to stejně beru jako podřadnou literaturu) a postrádají smysl. To jste se mohli dočíst i v tomhle "novým" článku, povídce, co já vím, co to je. I když v tom byl trochu malý rozdíl.
Já se chci při psaní hlavně zaměřovat na atmosféru, pocity, ne na postavy. Děj je samozřejmě také důležitý, ale pokud si to odmyslíte, chci aby ve vás zůstal nějaký pocit. No a to se mi při psaní předešlého příběhu nepovedlo. A důvod je mi jasný, já se nesnažila navodit atmosféru, ale já se snažila dát svůj sen, přání, touhu do vět. A je vidět, že jsem nemyslela na stylistiku, ale na sebe. Heh.

Nicméně, asi jsem si to slovo zamilovala, chci ho používat pořád, tak mě když tak omluvte, nechci aby tenhle článek byl o ničem. Tak jsem se rozhodla, že vám dám vědět o svých crushech.

Aneb crush by se dal přeložit jako idol. To slovo měli rádi v redakci Brava, pokud vzpomínáte.

Tenhle článek jsem plánovala už déle, ale vždycky jsem to odložila, protože jsem nechtěla dávat do tohohle blogu tak přihlouplou věc. Potkala jsem jednu dívku, teď už spolužačku, která má skoro stejný vkus jako já. Ach, to bylo příjemné někomu říct o svém miláškovi. Občas jsem měla choutky říct něco nevhodnýho, ale přece jen ji ještě neznám příliš dlouho.

Občas si vážně připadám jako nadržený čuník. To spojení jsem toužila použít už dlouho.


Zayn Malik - ten se na top místě drží už pár let, achjo

Dylan o'Brien - díky němu jsem poznala jeden supr čupr séroš, kde těch hezounů je fakt spousta

Leonardo DiCaprio - žív v devadesátkách tak mým jediným snem je, no, vy víte

Austin Butler - snad jediný blonďák, ze kterého se mi podlamují kolena

Ashton Irwin - kudrnatý vlasy, co víc dodat




Je jich trochu víc, než jsem sem napsala. Poslední dobou docela přemýšlím, jaký typ kluků se mi líbí. Samozřejmě je to proto, že jsem aktuálně zakoukaná do někoho ze školy. No, já mám jasno, jen se mi to nechce říkat nahlas. Většina vyjmenovaných do mé charakteristiky kluka snů nezapadá. Není třeba se divit, nikdy jsem se nerada přichycovala jen k jedné variantě. Pokaždé je lepší mít otevřená vrátka.

Pokud jste teda celí nedočkaví, až řeknu, jak si představuju mého přítele snů, tak tady je vaše chvíle. Pokud si to třeba čte potenciální manžel.

Trochu se to vyvrací s článkem o své orientaci, ale who cares.

Určitě by měl být vysoký nebo alespoň o půl hlavy vyšší než já, protože boty na podpatku fakt mám ráda a nechci nadosmrti chodit v botaskách. I když to po většinu času dělám.
Na čem docela ujíždím jsou muži se snědou pletí. Ne černá, ne bílá jako průhledný papír. Takové přirozené opálení. Ach, vypadá to tak cizokrajně, přitom tak neodolatelně. Žejo. (naší početnou menšinu neberu v ohled, aby nedošlo k omylu)
Když už tu máme zmíněnou snědou pleť, nesmím zapomenout na tmavé, černé vlasy. Zvlášť pokud se vlní. Ne afro, bože. Když už, tak jen na světle hnědých vlasech. Nemyslím někoho konkrétního, vůbec ne.
K černým vlasům by si asi normální holka přimyslela modré oči. Haha, já si prosím tmavé. Ať tam nic zbytečně nezáří (kromě zubů) tmavá je dobrá.Tmavé oči jsou tajemné a tajemnost je sexy.
Ale abych tu nevypadala příliš povrchně, musím z povinnosti napsat, jaký by měl být uvnitř. Již odkazovaný článek vám ukáže, že já s chlapci neměla ještě žádnou tu zkušenost. Proto jsem tak naladěná na určitou dokonalost.
Musí být chytrý. Rozhodně. Teď jsem si vzpomněla na spolužáka, který má také tmavé, ale mastné vlasy, poďobaný obličej a sbírá kartičky Pokémon. Typický šprt, ten aby mi nechyběl ve třídě náhodou. A pak je mi asi už všechno docela volný. Ještě aby měl stejný smysl pro humor a byl taky malý nadržený čuník, ať se někdo mým uchylným vtipům občas zasměje. Pak by mohl být přemýšlivý, abych mohla s někým vést hloubavé konverzace. A podobný hudební vkus, i když mít rád to samé co já, to by musel být trochu divnej. Vždyť já mám ráda všechno. (mohla bych udělat článek zase na písničky, docela jsem na to zapomněla)
Pokud si to čte někdo, kdo se v tom vidí a nedejbože o mě ví i ve skutečnosti, prosím, nedávej to najevo. Nechtěla jsem být nijak konkrétní. Vlastně ani nejsem.
I'm so confused. A nikdo to neví, chjo.


To by mohlo být všechno. Asi jo. Jsem zase z toho vyšťavená, při té škole mě to hrozně vysává a nemám na nic čas. Nebo spíš sílu, to je to správné slovo. Čas by se našel, ale chuť se do toho pustit mi chybí. Snad se to změní, ale realita, že každý den přijedu nejdřív v půl čtvrté je vyčerpávající už jen na pohled.

Poslední podzimní večer

19. september 2016 at 21:54 | Christelle |  Poetic moments

Ve tmě ozářené jen pár lampami, které lemovaly naší cestu, vypadalo všechno lépe. Jakoby všechna špína zmizela a nahradila ji šerá dokonalost. Jakoby neexistovaly ostré hrany, ale jen jemné stíny.

Byla jsem jako v extázi. Nejen, že jsem se oplývala nad obyčejnými domy, které vídám každý den, ale já nemohla spustit oči z něho.

Opravdu tam stál.

Oprava, opravdu šel po mém boku.

To bylo něco, co jsem si přála neskutečně dlouho. Abych byla přesná, zítra to budou tři měsíce.

Jemné světlo z okolních lamp se mu odráželo v očích. Jeho tmavě hnědých, temných, očích.

Jsem docela v pasti.

Vždyť dnešek byl tak nádherný. Konečně jsem našla někoho, koho jsem si přála mít ve svým životě už dlouho. Někoho, s kým můžu vést ty hluboké konverzace o ničem a donekonečna rozebírat hudbu, to byl můj sen, někoho takovýho potkat. Tak co víc potřebuju?

Jsem na sebe neuvěřitelně naštvaná. Poprvé jsem našla někoho, kdo za to stojí a já si stěžuju. Já ale nechci.

Došli jsme k malému parku. Od tohohle místa zbývá asi jen šest minut k vlaku a poté odjedu. A dnešek skončí.

Rychle jsem se podívala na mobil. Od té doby, co s ním chodím ven, jsem si změnila tapetu. Ne, že by se mi nelíbila, ale přišlo mi nefér tam mít "obyčejného" zpěváka. Mohl si to vyložit jakkoli. Měli jsme ještě asi hodinu čas než pojedou vlaky. Pro mě i pro něj.

"Zastav se na chvíli, počkáme tady," řekla jsem, když jsem ho chytla za ruku. Ohlédl se a v očích mu zajiskřilo. Nebo za to mohlo projíždějící auto, ale vsadila bych se, že autem to nebylo. Sedli jsme si na lavičku. Oba dva jsme ve stejnou chvíli zaklonili hlav, abychom se podívali na noční oblohu. Usmála jsem se. Hvězdy téměř nebyly vidět, umělé světlo z města je dočista přehlušilo. Alespoň tu byl klid. Lidi tu nechodili, i když tak pozdě ještě nebylo, ani auta tu tolik nejezdila. Při výdechu se nám spojily obláčky páry. S jemným úsměvem na tváři jsem zavřela oči a soustředila se jen na jeho dech. Dýchla mělce. Jako by chtěl něco říct, ale pak se pokaždé zarazil.

Vzhlédla jsem k němu. V nočním světle jeho tvář vypadala ještě víc andělsky, než na slunci. Jeho tmavé vlnité vlasy splývaly spolu s pozadím a jeho kůže vypadala ještě tmavší než obvykle. Za to oči mu zářily víc než kdy jindy.

Bylo to neskutečné ticho. Nikdo nevěděl, co má říct, nikdo nevěděl, co má udělat. A oba jsme čekali, až ten druhý udělá první krok.

Občas jsme byli úplně stejní, jako třeba nyní.

Potichu jsem si povzdechla. "Tak bychom mohli už asi jít."

"Vždyť…" Věděla jsem co chce říct, "lepší bude, když počkáme tam."

Tam jsou alespoň lidé, tam nebude divné, když nastane to, co se stalo teď. Tam budou staré babičky a bezdomovci, tam to nebude tak divné. Pomalu se zvedl a loudavým krokem se vydal směrem k zastávce. Sice nic neřekl, ale bylo mi jasné, že se mu tam nechtělo. Doběhla jsem ho.

"Hele, příště tě zvu do kina já," začala jsem o něco veseleji, ale on jen zabručel a beze slova kráčel s hlavou skloněnou. Ach jo, to jsem tomu dala. V tom mě napadlo, že by ho mohla rozveselit naše písnička. Naše, protože ta nás svedla dohromady.

Byl to takový obyčejný úkol na výtvarku. Učitel z nás chtěl udělat trochu abstraktní umělce a tak nám pustil několik písniček a my si měli vybrat tu, která se nám nejvíc zalíbila. Nikdy jsem žádnou z nich nikdy neslyšela, to byl asi účel, hádám. Nicméně jsem si vybrala takovou, která byla trochu do elektroniky, trochu do indie. Později, když jsem ji znázornila na papír, jak umělecké, měl každý hádat, co to bylo za skladbu. Dopadlo to tak, že jsme byli jen dva, co si vybrali tuhle píseň. A já poprvé za měsíc a půl měla šanci si s ním popovídat. Možná jsem vypadala trochu vlezle, ale bylo to poprvé, co jsme měli společné téma a měli čas si o tom promluvit. A nějak to pak pokračovalo dále, den za dnem jsme si pouštěli hudbu, povídali si… až se z nás stali přátelé.

Pustila jsem ji nahlas. Konečně se usmál. Začala jsem pobrukovat slova, dokud se nepřidal. A pak jsme se smáli, protože nikdo z nás je neuměl. A to jsme tu písničku znali nazpaměť. Došli jsme na nádraží a já v tu chvíli zmlkla. Na druhé straně seděla na lavičce moje bývalá asi nejlepší kamarádka. Mě si všimla taky, aby ne, když jsme tam falešně zpívali vymyšlený slova.

"Děje se něco?" zeptal se ustaraně, když viděl můj polo znechucený výraz. Němě jsem zavrtěla hlavou. Nenechám si zkazit náladu jí. Taky proč, to já tu stojím vedle nejhezčího kluka, kterýho kdy mohla vidět. Nehledě na to, že jejich třída je plná usmrkanců. Přestaň být zlá, přestaň být svině!

Otočila jsem se zády k ní a obdarovala svého kamaráda tím nejzářivějším úsměvem, který jsem uměla. A on udělal to samé. Pokaždé, když jsem ho viděla se tak usmívat, podlamovaly se mi kolena.

"Víš, že mám zítra narozeniny?" řekla jsem mu a snažila se skrýt posmutnění, které mívám z každých narozenin. Nepřestával se usmívat. "Myslel jsem si to, ale nebyl jsem si stoprocentně jistý, vždyť jsi to ani nikomu neřekla."

Ona to věděla. Šimralo mě v zátylku a nutilo mě to, abych se ohlédla. Abych zkontrolovala, že se dívá. Ale překonala jsem to. Nejsem tu s ní, ta mě ze svého seznamu přátel vyřadila už dávno, jsem tu s ním a on se právě nenápadně omlouvá, že mi nic nekoupil. To ona mi taky nikdy nic nekoupila, ale ani se nikdy neomluvila.

"měl bys mi to vynahradit," začala jsem a vyzývavě ho bouchla do ramene. Přitom jsem se nepřestala usmívat.

Vytáhl svůj mobil a pustil nahlas jednu písničku. Zezačátku jsem ji nepoznala, ale pak jsem si uvědomila, že to je ta, o které jsem prohlásila, že si ji chci nechat zahrát na svatbě. To není možný, že by si to pamatoval. "Sice jsem ti nic nekoupil, ale doufám, že tanec s mou dokonalostí ti bude stačit," řekl a nabídl se k tanci. Kdyby bylo světlo, určitě by si všiml, jak jsem zrudla.

Nesměle jsem se usmála a přijmula jeho dlaň. Mě bude jako dárek stačit, když tu se mnou bude, ať se děje cokoliv. Vložil si mobil do kapsy a přivinul si mě jednou rukou k sobě. Tak blízko jsme snad nikdy nebyli. Cítila jsem jeho dech. Naše obláčky se opět spojovali v jeden, který stoupal vzhůru k nebesům. Pomalu celou písničku jsme se tam točili bez jediného slova. Nebylo to poprvé, co jsme si takhle hleděli do očí, ale teď to bylo trochu jiné. Bylo to, jako bychom si viděli do duše a zkoumali veškeré skryté kouty, které ještě nevyplynuly na povrch.

"Tuhle část miluju," vydechla jsem, když se v písničce začaly objevovat vokály. Měla jsem pocit, jakoby odpověděl já vím, ale nebyla jsem si jistá. Písnička končila, v tom se ke mně přiblížil ještě víc až jsme se téměř dotýkaly nosy tváře. Ne! Jo! Ne! Jo! Jo! Jo!

Naivně jsem vyšpulila rty, když v tom se z jeho kapsy ozvala drsná slova a začal rap, který měl hrozně rád. Oba jsme se zasmáli, ale ruku z mého pasu nesundal. A ani já tu z jeho krku nedala pryč. "Někdo by měl přepnout ten příšernej rap," dodala jsem po chvíli, ač nechtěně, protože jsem nechtěla přerušit kouzlo toho okamžiku. Ale ten rap byl k nevydržení! Jediné, co nás odlišovalo. Rukou, kterou doposud svíral můj pas, vybral jinou písničku. A hledal docela dlouho. Na místě, kde byla jeho dlaň, mě nepříjemně studilo. Pak tam vybral klavírní skladbu, kterou jsem mu jednou zahrála v obchoďáku na klavíru.

A opět jsme se dostali do stejné polohy. Akorát jsem teď měla výhled na ni. Nevím, jak dlouho nás sledovala, ale bylo to až nepříjemné. Jakoby mě propalovala pohledem, přitom já jí nic neudělala. Ne, nenechám si zkazit náladu.

Přivinula jsem se ještě blíže k němu, ale i přesto, že jsem měla tendenci si položit hlavu n jeho rameno, neudělala jsem to. Chtěla jsem mu vidět do očí. Chtěla jsem, aby měl možnost to udělat. Přivřela jsem oči a nechala se unášet na vlnách snů a krásné hudby.

"Podívej," kývl směrem k obloze. Vzhlédla jsem a uviděla padat první vločky. Chvíli jsem je zkoumala, ale pak se vrátila k jeho očím, ty mě v tuhle chvíli zajímaly více. Ještě sledoval oblohu. Jeho tvář byla tak uvolněná, konečně se nemusel převádět, konečně mohl být svůj. A v tu chvíli, kdy se naše pohledy střetly, se ke mně naklonil.

"Vlak číslo 66024 ze směru…" přehlušilo nás hlášení. Oba jsme se koukli na hodiny. Já jsem se ještě stihla ohlédnout za ní a poslat jí výsměšný obličej. Pak jsem se otočila zpátky k němu.

A jeho pohled byl víc než čitelný.

Naklonil mne a vášnivě mě políbil.

Čekala jsem to, ale i přes tu skutečnost jsem tam pak zůstala stát jako přimrazená. A dívali jsme se na sebe.

Odkašlal si, "mimochodem, za sebou máš vlak," dodal a kývl za mě. Otočila jsem se, ani jsem nepostřehla, že už tam stojí. A pak se opět otočila k němu. A on tam stál taky.

"Pojede další," sykla jsem a přisála se na jeho ústa. Ani mi nedoslo, že už tam stojíme docela sami a nikdo nás konečně nesleduje. A mě to nevadilo, bylo mi dobře.

Nenávidím mouchy a chci prázdniny

13. september 2016 at 18:22 | Christelle |  Personal crap
Docela mě mrzí, že od doby, kdy začala škola, nepřidávám tolik článků, kolik bych si přála. Nevím, zda je to nedostatkem času anebo prostě nemám múzu. Nicméně jsem chtěla napsat něco o mém novém začátku na nové škole. I když tyhle kecy většinou nejsou příliš zajímavé pro ostatní, tak se to pokusím rychle shrnout.
Již od začátku druhého školního dne jsem v lavici nebyla sama, z čehož jsem měla radost. Samotnou mě i teď udivuje, že tam už někoho mám. Nechci říct přímo kamaráda, ale blíží se to k tomu. A to je pro mě úspěch. Po tak krátké době jsem se představovala jako ta, která se s nikým nebaví a je pořád zticha. Ale vida, úspěch!

Neskutečně nenávidím mouchy! Nevím, co tu pořád u mě v pokoji hledají, ale nic tu není! Neskutečně mě rozčiluje to bzučení a neustálé narážení do zdí, které se pak rozléhá po celém pokoji. Za tyhle krátký dva odstavce jsem stihla už rozplácnout čtyři. Mimochodem, bylo to učebnicí na Němčinu. Lol.

Zatím si pořád nemůžu zvyknout, že už prostě nikdy nenastoupím na autobus do města mé bývalé školy. A že nikdy už nebudu ve třídě s těma rozhádanýma holkama a s neviditelnou troškou chlapecké duše.
No, v té současné není o moc víc cítit tu drsnější stránku, protože je zase obrovská převaha holek. Ale to už jsem psala sem. Na můj vkus je tam až příliš mnoho blonďáků, ale i tak se tam najdou dvě pěkné tváře. A samozřejmě tam nechybí takový ten chlapec, který mývá na školách přezdívky typu šprt, třídní panic a tak dále. Až děsivě moc toho umí, ale i přesto to není něco převratného. Haha, že to říkám zrovna já.
Dohajzlu, další podělaná moucha!
Víc asi tu třídu rozebírat nebudu. Zas tolik lidí tam neznám, osobnosti vůbec, tak nemám o čem povídat.

Další pro mě zajímavé informace shrnuté v bodech (prostě to jen potřebuji někomu sdělit, chápejte):
  • Na škole máme v rámci informatiky psaní všemi deseti na počítači. Ach, jak mě to baví! Už dřív jsem s tím chtěla začít, ale teprve nyní, když je na mě vyvíjen jakýsi tlak, tak jsem schopna se to učit. Tenhle článek pořád píšu stylem a la ukazováčky doplněné jedním prostředníčkem, ale nevadí.

  • Máme příšernou učitelku matematiky. Někoho tak nepříjemného jsem dlouho neměla. A to přitom každému přišla na první pohled velice sympatická! Ble, tfuj, mě teda ani od pohledu nepřijde jako báječná učitelka. Ale už si pamatuje mé jméno, asi vycítila jistý potenciál. Nebo ji jen vadí, jak na ni pohrdavě koukám.

  • Jistá, teď už asi bývalá, kamarádka mě již od začátku školního roku ignoruje. Teda, asi aby se neřeklo, tak mě letmo pozdraví. A já ji, také aby se neřeklo. Ale prosím vás, zkuste mi někdo vysvětlit, proč holka, která na základce se bavila výhradně jen se mnou a hrála si na kdovíjak nejlepší kamarádku, se nyní nechce ani bavit a vyhýbá se mi, jak jen se dá? Nehledě na to, že jsem do toho vztahu investovala na rozdíl od ní docela hodně.

  • Asi jsem klesla na úroveň, kdy mě uspokojují knížky ze žánru young adult. Během jednoho týdne jsem stihla přečíst všechny díly od Selekce a byla jsem z toho odvařená jako pětileté dítě, které vidělo Shreka. Opět já. Připadala jsem si u toho jako idiot, vždyť mě to rozbrečelo a zároveň nabylo tak optimistickou energií až se mi chce z toho brečet znova. Achjoo, kam jsem to spadla.
Tohle by mohlo být zas na chvíli asi všechno. Snažím se, ale opravdu nemám nápady na psaní. Fakt ne. A když už mě něco ťukne do té mé duté hlavy, tak je to jen v jedenáct večer, kdy už jsem tak vyčerpaná, že se dokážu tak akorát převalit v posteli a usnout.
Nicméně doufám, že nelitujete času stráveného nad tímhle přihloupým článkem.

PS: možná už budu i více přidávat své vlastní fotky, neboť zítra si jdu pro nový mobil. Ale nevím, o kolik lepší bude než ten, co mám nyní. Na posledních pár hodin…
PPS: taky vás mučí se rozloučit s nějakou elektronikou? To je jako říct sbohem psovi, kterého jsem nikdy neměla. Ničí mi to srdce.
PPPS: taky když začnete psát něco PS, tak nemůžete přestat a psali byste další PPPPPPS dokud by se daly P spočítat?

|drabble| Pod tlakem

7. september 2016 at 16:05 | Christelle |  Poetic moments
Udělá všechno, protože je pod tlakem.
Co když ale nebude? Začne rozmýšlet racionálně nebo to dopadne jako předtím, že se na něj vyvine tlak a opět udělá všechno, jen aby to měl z krku?
Možná to je úplně jinak. Prostě se bojí přemýšlet a udělat si vlastní názor, jelikož asi tuší, že potom by se až příliš odlišoval od ostatních. Nemá nic svého a jde jako ovce za stádem.
Copak není lepší být ta černá ovce?
Ta, která jednou uteče od stáda a najde si vlastní cestu. Ta, která si utvoří vlastní postoj k životu.
Ta, která se nebojí myšlení.



Polemizování nad orientací

2. september 2016 at 21:10 | Christelle |  Personal crap
Každý si představuje nějakou budoucnost. Včetně mě, i když já si tu svou vykresluju na svůj věk až příliš pohádkově. Ale občas mě přepadne taková chvilka, kdy začnu myslet možná až příliš opravdově. Reálně. No, prostě tak, jak by to skutečně mohlo jednou dopadnout.
O tom, že jsem v komunikaci velice špatná, už jsem psala. Ale o té myšlence, kterou vám za chvíli sdělím, jsem ještě nikomu nikdy neřekla. Ani nemám komu. Po tom, co se děje s mojí "BFF" ze základky už ani nikomu věřit nechci. Ale o tom se rozepíšu v jiném článku, i když bych jí tolik pozornosti věnovat nechtěla. Prostě jsem vůči ní a vůbec vůči všem nějak zahořkla.

Ale teď chci konečně přejít k hlavní náplni tohohle článku.

Už od malička jsem vyrůstala v dívčím kolektivu. Ať si vzpomenu zatím na jakoukoli etapu mého krátkého života, všude byly převážně jen dívky. Začala bych od svého útlého dětství, kdy mojí největší kamarádkou byla má sestřenice. Přestože mám bratra a dokonce dva bratrance, mé vztahy k nim zůstaly velice chladné na nějaké kamarádění. Pokud rozumíte. S bráchou to je fajn, ale pět let rozdíl je vidět.
Ve školce to bylo poprvé - a skoro naposled - jiné. Sice jsem tam kvůli jisté věci, mhm věci, nebyla dostatečně dlouho jako ostatní batolata. Ale i přes to jsem tam teda pár kamarádu opačného pohlaví měla, div ne, že to nebyli ti největší kamarádi ze všech, který jsem tenkrát mohla mít. Znáte to, kamarádství ze školky, jak silné pouto to asi musí být. Mimochodem, ani s jedním se dnes už nestýkám a vsadila bych se, že kdybych je potkala, tak bych je nepoznala.
Pak se tu objevila má první základka, kde poměr dívek a chlapců byl téměř vyrovnaný. No, stejně jsem byla jen v hloučku holek, kterým v té době přišli kluci trapní a nechutní. I když samozřejmě nějaká výjimka, která stála za hřích, tam byla. A byl to chlapec, abyste věděli, jelikož se článek schyluje na druhou stranu.
V té škole jsem byla dva roky a poté se přemístila do jiné, kde učila maminka. Byla to menší škola, kde nás ve třídě "plných" malých třeťáčků bylo jen asi deset. A z toho dva chlapci, kteří stejně byli divní. A taky že pořád divný jsou i do nynějška. V o rok mladším ročníku jsem si tenkrát našla kamaráda. To bylo naposled, kdy jsem mohla nějakého chlapce považovat za dobrého kamaráda.
Do páté třídy jsem šla opět jinam. Já asi musím nosit smůlu nebo co, prostě mi to není souzeno, ale v té třídě bylo necelých dvacet dívek a asi jen sedm chlapců. Ono to v té třídě bylo stejně divné, neboť až do devátého ročníku byly utvořeny skupiny, kdy kluci tvořili jednu a dívky asi tři, čtyři. Samozřejmě se to nikdy nesmělo pomíchat.
Taky třikrát jsem byla na táboře, kde jsem si povídala zase jen s dívkami. Neznala jsem je tam a těžko se seznamuji, takže jsem byla ráda i za chatku, na které jsem spala, že se se mnou bavila. A o tom, proč za mnou asi opačné pohlaví neběhá se bavit nemusíme. Ten, kdo to ještě nepochopil, má asi pěknou postavu, hezké rysy, krásné vlasy, milou povahu. Já jen těžko můžu ne jeden z vyjmenovaných bodů přitakat.

Dřív jsem si to asi nijak neuvědomovala, ale tohle na mě mělo šílený vliv. Ať chci či ne si to přiznat, nedokážu se normálně bavit s opačným pohlavím. Prostě to nejde. Nevím jak s nimi mluvit, nevím o čem si povídat, nevím jak se chovat.
A to je veliký hendikep pro někoho, kdo si sní o princi. Nebo aspoň o tomhle hezounovi. Neodsuzujte mne jen kvůli němu, prosím.
Momentálně se docela dobře kamarádím s jednou slečnou, která je, jak to říct hezky, ale ne formálně, na stejné pohlaví. Od té doby mi mou hlavu napadá otázka, zda ji nebudu následovat. Dlouho jsem si to nijak nepřiznávala, také to bylo jen z hecu na táboru, nic víc, ale poprvé jsem někoho políbila. Shodou náhod to byla dívka. Nic to pro mě neznamenalo, ale kdybych to někomu takhle podala, ono se to ani jinak podat nedá, asi by každého napadlo to samé.

Vždycky se mi muži líbili. Od svých školních let jsem neustále měla své idoly. Jak z plakátu, tak z ulic, z chodeb ve škole. Vždycky někdo byl. Však mě to minulý rok, opravdu už tomu bude rok panebože, totálně vyvedlo z míry.
Takže teď se nám nabízí otázka proč jsem svůj první polibek věnovala dívce a ne chlapci, když tvrdím, jaká jsem hetero?
Protože, nesnáším začínat odpovědí tímhle slovem, ale budiž, už prostě nevěřím, že se s nějakým chlapcem sblížím natolik, abych tohle udělala. Moje já mi to nedovolí. I když bych chtěla, fakt. Vždyť mi i několik "frajerů" napsalo, nebo se ke mně chovali kdovíjak mile. Ale já to v té chvíli buď nepochopím, anebo pochopit nechci. A to je veliký problém, dámy a pánové. To je problém nadměrných velikostí pokud se chci jednou vdát za muže.


Takže mou opravdovou odpovědí na celý tenhle článek je takový, že asi budu teplá. Dokážu si sebe představit, jak bych nějakou dívku mohla mít víc než ráda. Opravdu si to dokážu představit a jednou to i zkusit. Ale muž je prostě muž, alespoň v jistém případě, a ten se nahradit nedá. Bohužel bohudík s dívkami se mi vždycky líp navazovalo přátelství a můžu s nimi mluvit, aniž bych dlouze přemýšlela, co vlastně řeknu. Cítím se s nimi uvolněně a nemusím se pořád kontrolovat, kdežto s muži se cítím velice nekomfortně.
Možná se to časem změní, ale má víra v to už není příliš veliká, zvlášť když jsem se dostala do nové třídy, kde nejen že se všichni znají, takže nikdo se nechce bavit s černou ovcí, ale opět je to holčičí kolektiv tvořen ze sedmi chlapců a dvaadvaceti dívek.
Mé sny o princovi, který pro mě koupí celý pohádkový les, kde bude nejen perníková chaloupka plná perníku nebo obří plantáže jisté zelené rostlinky, pomalu mizí a nahrazuje ho život, kde mě homofobní rodiče pošlou z domova pryč, aniž by pochopili, že to má docela jiný důvod.