LongStory: Spoutaná V.

29. may 2016 at 12:00 | Christelle |  Poetic moments
Vítám tě,
dnes už tu je pátý závěrečný díl. Když si zpětně čtu, o čem ten příběh je, dochází mi, jak moc špatný má děj. Abych se vám přiznala, musím vám říct, že nikdy jsem neměla opravdový vztah, takže tyhle emoce pořádně neovládám, proto se může zdát, že to je vše vycucané z prstu. Doufám, že trochu přivřete očka a aspoň trochu se vám to líbit bude. No, pokud se to nelíbí, nedá se nic dělat. Užijte si poslední část a napište mi do komentáře vaše pocity.



"Po té noci, co jsi mě vyhnala do toho deště, jsem tam ještě seděl hodinu po tom, co jsi odběhla. Nikdy by mě nenapadlo, jak hluboký cit k tobě jsem choval, uvědomil jsem si zpětně, že jsem opravdu špatně jednal. Tohle mě mrzí, ale nic víc. Co bylo, bylo," vypustil z úst a mě se do očí hrnuly slzy. Narostl mi v krku ohromný knedlík, nedokázala jsem ze sebe vydat jakoukoli hlásku, přes slzy bylo vše rozmazané.
"Co bude teď, bude jiné, to ti slibuji," zašeptal. Z mých očí se rozlily slzy a já jen viděla, jak se ke mně nahýbá. Tohle jsem nechtěla, nemělo to být tak jednoduché, neměla jsem dostat to, co jsem chtěla.
Před koncem našeho vztahu to občas vřelo. Naše nejhorší hádka se stala u nás doma. Rodiče ho neměli rádi, ale on je taky ne. Měli jsme mít poklidnou rodinou večeři, uvařila jsem. Udělala jsem lososa, připravila brambory, opravdu jsem se snažila, aby vše bylo dokonalé. Taky to tak chvíli vypadalo. Dokud mu matka nezačala vyčítat, že kvůli němu jsem uzavřená, tichá a smutná. To bylo poprvé, kdy jsem si sama sobě připustila, že už to tak dál nepůjde. Bránil se, ale chtěl být pořád slušný. Matka si servítky nebrala, pořádně se do něj položila. Na mě zbylo, abych se přiklonila na stranu jeho nebo na stranu rodiny. Udělala jsem hloupost, ale já od toho utekla. Nechala jsem ho u nás doma s rodinou, která ho neměla ráda, a já odběhla, daleko.
Přitiskla jsem mu prst na rty. Nesouhlasně jsem vrtěla hlavou. "Vždyť jsi před chvílí řekla, že mě pořád chceš," vydal ze sebe naštvaně, nechápal to, nedivila jsem se mu, protože já to taky nechápala. Sice jsem mu to řekla, ale já nikdy nebyla zastáncem vztahů, které se rozešly a poté se zase daly dohromady. Když už existoval nějaký důvod, proč nechtěli být spolu a nedokázali se přes to přenést, nechápu, jak si to po delší době dokážou odpustit.
Nechci s ním být, i když nechci, tak věřím, že by to bylo stejné jako minule. Nikdy neuměl plnit sliby, proč by se to mělo měnit. "Chci tě jako tebe samotného," začala jsem, hledala jsem ta správná slova, "ale nechci znova do nějakého vztahu, žádné závazky, nic takového nehledám."
Jeho oči potemněly. Vypadal rozzlobeně, ale i křehce, jako by se měl každou chvíli zbortit a rozsypat na malé kousky. Prohrábl si vlasy a něco si zamumlal. "To jsi opravdu přišla mi říct tohle? Nevím, jestli jsi někdy taky koukala kolem sebe, ale já mám taky city! Jestli je tohle, co ti leží na srdci, tak vypadni!" zařval, až i oheň v krbu zaplápolal. Překvapilo mě to, celá jeho reakce. Chtěla jsem mu to jakkoli vysvětlit, omluvit se, že jsem to tak nemyslela, ale já řekla pravdu. To, co jsem chtěla říct, jsem řekla. Vzhlédla jsem mu do obličeje. Byl plný bolesti.
Pomalu jsem ze sebe shodila pytlík s ledem a nechala z ramen sklouznout jeho mikinu. Beze slova jsem se zvedla a s pokulháváním se vydala ven. Než jsem vyšla, podívala jsem se na něj. Vypadal zdrceně, koukal do ohně a dlaně měl přitisknuté k tváři. Neohlédl se. Otevřela jsem dveře a vypadla odtamtud.
Přepadly mě výčitky svědomí. Proč jsem to udělala? Všechno, co jsem si kdy přála, bylo ho získat. Teď jsem ho odkopla, hrála jsem si s ním jako s hadrem. Nemělo to takhle dopadnout. Zastavila jsem se. Mohla jsem se ještě vrátit, dát všechno do pořádku, nikdy mu už neublížit. Opravdu jsem to chtěla udělat nebo to bylo jen kvůli němu? ¨
Otočila jsem se. Chtěla jsem vidět jeho dům, ještě aspoň jednou. Stál ve dveřích. Zdrcený, opřený o rám dveří na mě koukal. Udělala jsem první krok k němu. Stál bez hnutí a všechno pozoroval. Rozhodla jsem se k němu dojít. Každým krokem mě provrtával pohledem hlouběji a hlouběji. Blížila jsem se ke schodům, v tu chvíli zavrtěl hlavou. Zastavila jsem se.
"Už se sem nikdy nevracej, nechci tě tu vidět. Prostě běž," řekl chladně, bez jakéhokoli náznaku, všechno jedním monotónním tónem. Otočil se a zabouchl dveřmi. Nechal mě tam stát. Teprve teď jsem si uvědomila, že to byla hloupost, začala jsem toho litovat.
Do očí se mi nahrnuly slzy a já s během utíkala pryč. Přesně jako tenkrát, ale předtím ještě pršelo. Viděla jsem první záblesky slunce. Byl čas odejít odtud.
Vzala jsem zbytek své hrdosti a použila ji jako záchranný žebřík z jámy, ve které jsem zůstala trčet tak hrozně dlouho. Lezla jsem opatrně, každý krok pečlivě rozmýšlela, ale nakonec jsem vylezla a mohla se nadýchat čerstvého vzduchu. Aby to všechno bylo kompletní, zasypala jsem tu díru. Zasypala jsem jí společně s tou nachovou růží, která mě tam držela jako připoutaná.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement