LongStory: Spoutaná IV.

22. may 2016 at 12:00 | Christelle |  Poetic moments
Vítej,
Už je tu čtvrtý předsposlední dílek z příběhu nesoucí název Spoutaná. Pokud chceš začít číst od začátku, předešlé kapitoly najdeš v rubrice Chvíle psaní, kam budu vkládat všechno ohledně tvůrčího psaní. Jestli jsi nezapoměl, co se v minulých dílech stalo, můžeš si je taktéž připomenout. Užij si čtení a případně mi dej vědět, jak se ti má tvorba líbí.



Nevěděla jsem, co říct. Povzdechla jsem si. Bylo to příliš mnoho emocí na mě, nikdy nevydržím, když ke mně připluje tahle obrovská vlna nesoucí příval smutku, ale i štěstí. "ten led už roztál," dostala jsem ze sebe. Bylo vidět, jak se přemáhá, chtěl něco udělat, ale rozmyslel si to. Jiskra v jeho očích pohasla. "Dojdu pro další." Zvedl se z pohovky a odběhl do kuchyně. Rázem jsem ucítila jeho vůni. Byla to specifická vůně, ale za celou dobu jsem jí nedokázala nikam přiřadit. Možná trochu po mátě smíšená s deodorantem, možná to byla borovice, mohly to být i nějaké květiny. Nedokážu tu vůni popsat, jen vím, že jakmile ji ucítím, spadnu do té jámy, která se s každým dopadem prohlubuje.
Strašně mě překvapilo, když mě políbil poprvé. Jeho dech byl cítit po vodce, která kolovala u táboráku, ale jeho rty byly měkké. Nabídl mi, abych zůstala u něj. Několikrát mě přemlouval, ale já to odmítla. Měla jsem strach, že cokoliv, co udělal, bylo jen kvůli alkoholu v jeho krvi. Nechci, aby něčeho litoval a abych něčeho litovala já. Řekl, že mi tu mikinu nechá, protože bydlím daleko. Už jsem odcházela, v tom na mě křikl, že nechce, abych byla nemocná, že potřebuje se mnou trávit víc času. Hrozně se u toho smál, tak jsem nevěřila, že do následující den splní.
Vrátil se s novým pytlíkem a sklenicí vody. Podal mi ji a já se napila. Mezitím mi opět dal chladit led na kotník. Nevěděla jsem co dál. Bylo to divné, nezvyklé, ale líbilo se mi to.
Seděl mlčky vedle mě. Chtěla jsem něco říct, neboť to ticho začalo být nepříjemné, ale zároveň jsem nevěděla, co mám říct. Měla jsem snad začít s tím: "Omlouvám se, že jsem se ti vloupala na pozemek, ale chci ti říct, že tě fakt moc miluji?" nebo mu jen poděkovat za tu knihu a odejít? Ani jedno nešlo.
Naštěstí jsem nemusela říct nic, začal sám. "Řekneš mi, proč jsi přišla?" zeptal se. Zpanikařila jsem. "Potřebuju tu knížku, kvůli referátu," dodala jsem rychle. Zakroutil hlavou, věděli jsme oba, že to je pitomost. Bylo jasné, jakou další otázku položí, tak jsem ho předběhla.
"Je toho poslední dobou na mě moc, nevím, co mám dělat. Připadám si hrozně ztracená, možná jsem tě jen potřebovala vidět, nevím proč, myslela jsem si, že to bude jako za starých časů, že prostě přijdeš, obejmeš mě a všechno se rozplyne a bude zalité růžovou." Celou dobu jsem koukala do ohně. Jediné dvě věci, do kterých bych se mohla dívat pořád a nepřestalo mě to bavit. Oheň a jeho šedé oči.
Byl napnutý, hledal slova, asi jsem ho překvapila. "Víš, že to růžové nikdy nebylo," řekl a konečně si upravil vlasy tak, aby na mě viděl oběma očima. Povzdechla jsem si, měl pravdu.
"Já jen s tebou byla šťastná."
Ta slova se mu nezamlouvala. "Ty společné chvíle… znamenaly pro mě hrozně moc, nevím, co se pokazilo, ale jsem rozhodnutá to napravit. Chci tě zpátky," při poslední větě se mi zlomil hlas. Chtělo se mi brečet, řvát, mlátit, to všechno najednou, ale nejvíc jsem chtěla vědět, co udělá on.
Uvolnil se. "Jestli si dobře pamatuji, chtěla ses rozejít právě ty," řekl chladně. Celou dobu se na mě díval. Přestalo mi to být příjemné.
Přála jsem si, aby změkl. Jako máslo, které roztaje a pak se dá krásně rozmazávat. Ale v našem vztahu jsem to máslo byla já, se kterou se snadno manipulovalo, proto jsem od něj odešla.
Pršelo, čekala jsem před bránou jeho domu, nechtěla jsem, abych zase změnila názor, mělo to být definitivní. Zavolala jsem mu. Čekala jsem před tou branou jen v tričku, v ruce jsem měla jeho mikinu, kterou jsem si už nikdy nehodlala opět obléct. Vlasy jsem měla slepené do pramenů, všechno se na mě lepilo. Říkala jsem si, že to přežiju, všechno bude lepší, než aby si se mnou zahrával. Přišel, v tu dobu měl auto v opravně, nemohl za mnou dojet, jako to dělával. Byl taky celý promočený, ale více překvapený, nevěděl, co jsem se mu chystala říct. Vidět jeho zmatený pohled a zplihlé mokré vlasy přilepené ke krku ve mně vytvořilo hrozně špatný pocit. Stále dokola jsem si opakovala, co zlého jsem si kvůli němu vytrpěla. Pak jsem mu to celé řekla. Rozzlobeně jsem po něm hodila jeho mikinu a s očima zalitýma slzami jsem se rozběhla domů. Ještě jsem se pak v dálce ohlédla a viděla, jak seděl na zemi jako hromádka neštěstí a v rukou tiskl tu mikinu. Nikdy mě nenapadlo, že to bude snášet hůř jak já.
"Já vím, ale zpětně jsem toho hrozně litovala, kéž bych to nikdy neřekla," odpověděla jsem mu, ale vnitřně jsem věděla, že ty slova byla všechno, jen ne lež.
"Nevím, proč bych ti měl něco odpouštět, sama si pořád myslíš, žes udělala správně, říct mi tenkrát tamto," řekl bez citů, stále jen koukal před sebe. Zase měl pravdu. Možná jsem si to všechno jen vymyslela, přece jen, nemohl se mnou dělat, co chtěl. Možná to špatné jsem já.
Odtrhla jsem zrak od země a otočila se přímo na něj, abych mu mohla vidět do obličeje. "Bylo to špatné, ale v tu chvíli jsem to tak prostě měla, cítila jsem, že něco je špatně. Nevěděla jsem co, tak jsem to svedla na tohle. Strašně moc jsem se přemáhala, abych ti to řekla, málem jsem to nedokázala. Brala jsem jako osobní úspěch se postavit čelem k problému, sám víš, že já na tohle stavěná nejsem."
Odmlčela jsem se a dívala se mu do tváře. Koutek rtů se mu škubal, ale všechno ostatní zůstalo nehnuté. Zamyslela jsem se, chtěla jsem, abychom byli opět spolu, nebo jsem chtěla, aby se všechno mezi námi konečně vyříkalo a byl opravdový konec?
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement