LongStory: Spoutaná II.

8. may 2016 at 12:00 |  Poetic moments
Vítám tě,
pokud se ti zalíbil úvod do krátké povídky, kterou jsem byla nucena rozkouskovat, tak můžeš být šťastný, neboť tu je část druhá. Budu ráda za jakýkoliv komentář k mému psaní. Další kapitolu očekávej příští týden, snad už bude o něco zajímavější.



"Je tady někdo?" ozval se hlas muže, jenž vystoupil z auta. Ztuhla jsem. Nedýchala jsem. Čekal na odpověď, ale já mu ji nehodlala dát. Skrčila jsem se ještě víc. "Vylez," vyřkl, hlas měl rozčilený, ale slyšela jsem i stopu nejistoty. Stáhla jsem se ještě víc ke keři. Nedýchala jsem, jen jsem kontrolovala, jestli odešel.
"Já vím, že jsi tady," pokračoval, nehodlal se vzdát, na to je příliš tvrdohlavý. Uslyšela jsem kroky, někam šel. Zdálo se, že odchází. Pomalu jsem se nadechla a hodlala se otočit. Omylem jsem si stoupla na malou větvičku, která pod mojí váhou křupla. Zatajil se mi dech a jemu očividně taky. Zastavil se a rozhlížel se po okolí. Mohl vidět jen měsícem osvětlené stromy a keře.
Neviděla jsem ho. Skrz keř jsem chtěla zahlédnout jeho stín, cokoliv, co by mi připomnělo jeho podobu, jeho samotného. Nebylo vidět nic, jen auto, které stálo na místě. Povzdechla jsem si. Z polosedu jsem dopadla na zem. Rukama, celýma od bláta, jak jsem se snažila se udržet, jsem si utrhla kousek z košile a zavázala si ránu na noze. Trhnutí bylo trochu hlasité.
"Jsi to ty," uslyšela jsem ho syknout vedle sebe. Vzhlédla jsem a viděla ho, jak tam stojí jen v tričku s klíčem od auta v ruce. Chvíli na mě tupě zíral. Stál jako přimražený. V zmatku jsem si chtěla uhladit vlasy a zanesla si bahno do nich. Oklepal se a klekl si ke mně. "Co tady děláš? Proč jsi přišla?" zeptal se a při druhé otázce se na mě podíval podezíravě, skoro nedůvěřivě. Jako kdyby zapomněl, kdo já jsem. Natáhl ke mně ruku, ale já ji odstrčila a stoupla si. Byl to hrozně hloupý nápad tohle udělat. Musela jsem odejít.
Koukal se na mě. Prohlížel mou tvář, jako kdyby ji viděl poprvé. Mlčky jsem se mu dívala do očí. Byly tak hluboké, dokázala jsem se v nich ztratit na hodiny, dny, roky. Dokázaly mě vždy zhypnotizovat a já nebyla schopna slova. Vyschlo mi v krku, zamotala se mi hlava. Kdybych nebyla nohama pevně na zemi, řekla bych, že jsem dostala závrať, ale věděla jsem, že to je z jeho přítomnosti. Celá rozklepaná jsem se hodlala aspoň něco vysvětlit.
"Chtěla jsem ti říct…" začala jsem pomalu a snažila se o jistý tón. Nešlo to, v půlce věty se mi zlomil hlas a já se se slzami v očích zhroutila do bahna pode mnou. Nedokázala jsem to, zase jsem zklamala.
Odhrnul mi vlasy z očí a pohladil mě bříšky prstů po tváři. To bylo příliš. Ty dotyky, už to nebyly ty samé jako na začátku. Podívala jsem se mu do tváře. Přes slzy jsem skoro nic neviděla, ale jeho temné šedé oči se snažily pochopit. Přece jsem se mu vloupala na pozemek, a když mě tu našel, rozbrečela jsem se. Zhluboka jsem se nadechla. Setřela si prsty slzy a řekla první věc, která mě napadla. "Vrátíš mi tu knihu?"
Nechápavě na mě vykulil oči. V nich se odrážely tisíce hvězd z nebe. Vlasy, které mu padaly do obličeje, se mu leskly od měsíčního svitu. Vypadal nádherně, bylo to u něho zvykem. Musela jsem přestat o něm takhle snít. Nic se nezmění, akorát mě to zničí.
Kývl. Nic jiného, jen kývl hlavou a prošel kolem mě. Šla jsem za ním. Myslela jsem, že půjde do auta, ale šel na cestu přímo k jeho domu. Cestu rámovaly desítky stromů. Ptáci ještě spali, bylo slyšet jen praskání štěrku pod nohama.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement