Fair play

21. february 2018 at 20:05 | Christelle |  Poetic moments
Že já bych to s tim blogem myslela vážně a chtěla ho znova rozjet? To by bylo hezké. Jen abych ještě měla o čem psát. Tak vám dávám další kousek, který jsem vytvořila. Pořád se na to nedokážu podívat objektivně a zhodnotit, jestli to je špatný nebo to ujde, je to docela těžké, když u toho myslíte na někoho konkrétního. Achjo.

Fair play


Je mi teplo
šíleně to ve mně vře
pomalu se mi slzy vypařují
z mé mokré tváře

kde právě teď jsi
abys mi je utřela svými prsty

touláš se někde po městě
se svými přáteli
vyprávíš jim naše příběhy
chodíš na místa, kde jsme jen my dvě byly

já je mám v sobě pevně uzamčený
dostat se k nim je marný

přemýšlíš o mně někdy?
tohle mě zajímá, fakt
jestli bys třeba pro mě
vyfotila alespoň jeden svůj akt

nic od tebe asi nedostanu
to rychlejc zvědavostí zestárnu

mám ještě jednu otázku
zavolala bys mi někdy sama od sebe?
přijela bys někdy za mnou?
šla bys se mnou dnes večer do postele?

tak to jedna otázka nebyla prej
ale ty taky nehraješ moc fair play
 

vysvětlění a kousek poezie

19. february 2018 at 17:29 | Christelle |  Poetic moments
To je doba, co jsem se naposled sem ozvala.
Neměla jsem nějakou potřebu sem psát. Snad rozumíte, tím si prochází snad každý.
Ale ne každý se sem vrátí!
Dělám si legraci.
Ráda bych sem něco přidávala, ale jsem po většinu času příliš líná.
Teď se spíš věnuju sama sobě, svému sebepoznání a tak.
Hodně teď kreslím a maluji a píšu. Začínám mít deprese, že se nezvládnu připravit na talentovky na vejšku, ačkoliv jsem teprve ve druháku.
Ale i tak. Poprvý si uvědomuju, že se na nějakou školu dostat vlastně fakt nemusím.
Nehrotím to.
Mezitím si kreslím a maluji a píšu.
A o tom bude i tenhle článek, přidávám vám sem jednu básničku. Mojí.
Mimochodem pamatuje si někdo na článek o mojí "vlastní" knížce?
Nakonec jsem si ji vytvořila.
Jestli to někoho zajímalo, mám to v pdf, takže se můžeme domluvit a já to uploadnu do nějakého cloudu. Co já vím.
Užijte si tuhle básničku.
Snad se ještě uvidíme.

Hra

zahrajeme si hru
ty se budeš smát a mě
se dotýkat
ty mě budeš hřát a já tě budu
svlíkat

vytáhla jsem si žolíka
jenže ty eso
co takhle kdybych mohla podvádět
a vidět alespoň jednou tvý
prso

jaký to má pravidla
tahle hloupá hra
míchat a hrát si
s kartami
dejchat a dostat se mi
do hlavy

tohle se mi nelíbí
zjednodušme to pár tahy
mojí věží
hrát šachy mi nikdy nešlo, ale řeknu ti
jedno
kdybys byla teď v posteli, zahrála bych si
všechno

Moje vlastní kniha

27. december 2017 at 16:32 | Christelle |  Personal crap
Ještě než tenhle rok skončí, chtěl bych napsat nějaký článek, který by byl o trochu optimističtější než ten poslední. Abych byla upřímná, už se necítím tak špatně jako právě tehdy. Nebudu tvrdit, že se věci změnily, je to všechno stále stejné, ale já jsem se chtěla aspoň ke konci roku cítit trochu spokojeně.
Nicméně, měla jsem spoustu času na přemýšlení. Nedávno jsem potkala pár lidí, někteří zajímaví, jiní méně, a dozvěděla jsem se, že mnoho z nich píše nebo si již vydalo knížku. Nebudu lhát, lehce jsem jim záviděla. Vydat vlastní knížku byl můj malý tajný sen, jenže jsem nikdy neměla dost odhodlání a hlavně vytrvalosti, abych nějaký román někdy vůbec dopsala. A že nápadů jsem vždycky měla spoustu.
Když jsem ale viděla, kolik mých vrstevníků je tak blízko anebo už tohohle snu dosáhli, motivovalo mě to také něco vytvořit.
Po několika minutách, hodinách brouzdání na internetu a hledání, jak to vlastně s vydáváním knih funguje, jsem posmutněla a chtěla to vzdát. Asi největším problémem jsou finance. A lidé, kteří by o to měli zájem. Tak jsem tuhle ideu stopla a hledala alternativní způsob, jak to udělat. Chci něco doopravdy vytvořit, něco svého, něco hmotného, něco opravdového. A hlavně za co nejmenší náklady.
A tak jsem "vymyslela" koncept putovní knihy, aneb kdy já udělám jeden jediný originální výtisk, který bude putovat po světě.
Nebudu to tak idealizovat, jednoduše si stránky vytisknu u sebe doma, vytvořím si obálku atd. Menší DIY si z toho udělám.
Až budu vlastnit kompletně svou vlastní knihu se vším všudy, budu ji moct půjčit všem, kteří o to budou mít zájem. Jako nápad mi to přijde skvělý, realizace toho nebude složitá, jen, upřímně, bojím se to někomu svěřit. Nechat ji létat ve světě mezi lidmi. Uvidíme, zatím vím, že to ukážu nejspíš jen třem lidem.
A o čem ta má kniha vlastně bude?
Bude to menší sbírka poezie. Mé snahy o poezii. Krátké verše, ve kterých jsem se mohla dočista celá vypsat. Už jsem to jednou pojmenovala jako "Bolestivě nekvalitní bolestná poezie" Zatím mám ve wordu připraveno 60 stránek, na kterých se objevuje pouze necelé dva tisíce slov. Jen pro představu.
Ale aby tam nebyla jen nezáživné verše z mého života, doplním stránky o jedinečné ilustrace. Proto každá básnička bude vytisknuta na tvrdý papír s vyšší gramáží, abych tam mohla do toho malovat.
Pokud vás při tomhle napadla kniha Mléko a med, ze které je teď celosvětový boom, tak ne, nechci to kopírovat. Možná to tak bude vypadat, ale já tu knížku ani nikdy v životě nedržela v ruce. Je to čistě z mé hlavy jakákoliv podobnost je čistě náhodná. Nemám potřebu kopírovat, když to vlastně ani doopravdy vydat nechci.
A abych se těmto řečem mohla vyhnout, bude má knížka obsahovat i fotografie mé maličkosti, které to doplní o vizuální pocity (to zní směšně).
Po dlouhé době mám radost z něčeho, co dělám, že konečně dělám něco, co má smysl. A celá tím teď žiju. Nemůžu se dočkat, až budu v rukou držet něco tak velkého, jako je moje vlastní kniha.
 


vzdávám to

4. december 2017 at 20:14 | Christelle
Vzdávám to
nejen snahu udržet si něco, na co nemám, ale prostě všechno
ta hrstka věcí, co mě tady těší a uspokojuje, stejně nebude nikdy nikomu dost dobrá
já nebudu nikdy dost dobrá
nechci se snažit, když v tom nevidím perspektivu

ale dlouho jsem se ani nechtěla vzdát
jenže čím rychleji ten čas plyne, tím rychleji ztrácím motivaci
není to dobrý, není, já vím

nejsem ničím zajímavá, nevynikám
proč se snažit o opak, když na to nemám
upadnu v zapomnění, kterýho se nejvíc bojím
upadnu v zapomnění jako každý druhý, třetí, čtvrtý
a upadnu v zapomnění jako první
protože nejsem něco víc, někdo
jsem nikdo v téhle společnosti
zbytečný nic na tomhle světě
nikdy jsem si nemyslela, že bych zrovna já mohla něco převrátit a zapsat se do učebnic, to ne
pro mě je mým světem ta špetka osobností, která se objevuje v mém životě
a pro ně jsem to nic
a pro sebe jsem to selhání
končím s děláním něčeho, co by mě mohlo odlišit, co by mě mohlo dělat zajímavou, jinou
nejsem a nebudu

nejsem a nebudu ani tady

Koho je škoda

17. november 2017 at 14:01 | Christelle |  Poetic moments
Co znamená láska, city k někomu, zamilovanost?
Jde právě o tohle v našem životě, jde o to někoho milovat?
Proč nás společnost nutí někoho milovat.
Kdyby na nás společnost nijak netlačila, nechala nám vlastní myšlení, názory, nic a nikoho by neovlivňovala a my bychom mohli být sami sebou, milovali bychom? Jistěže ano. Ale bylo by to mnohem vzácnější, bylo by to cennější, než když nás po světě obklopují miliony a miliony věcí, textů, obrazů plné lásky. A všichni ji chtějí.
Všichni chtějí zažít ten pocit výjimečnosti, kdy si člověk myslí, že našel někoho, pro koho se narodil.
Není škoda někoho takového hledat v každém?
Není škoda, že společnost po nás chce někoho takového najít co nejdříve?
Je škoda těch, kteří to hledání vzdali příliš brzo.
A je škoda těch, co si myslí, že pro ně nikdo takový není.
Je škoda mě nebo jsem jen nepochopila poselství společnosti?

Listopadový playlist

6. november 2017 at 19:55 | Christelle |  Inspiration
Šílená nostalgie mnou právě prochází a já se vracím k článkům, které jsem už jednou psala, ke konceptům, které jsem nikdy nijak nezrealizovala. Několikrát už jsem psala články s odkazy na písně, které jsem v tu dobu poslouchala a přišlo mi to jako dobrý nápad, pokud tam nebudu dávat nejnovější skladby ze světových hitparád, které každý zná, nebo alespoň jednou slyšel. A jelikož už jsem dlouho nic takového nezveřejnila (toť kvůli mé menší pauze), mám hlavu a přehrávač plný pro mě nových písní.
Upřímně, nevím kde začít. Všechno, co teď poslouchám se do jednoho článku nevejde a ani nechci. Ale kvůli tomu, že se to má vztahovat k měsíci podzim, nebudu vybírat nic elektro ani techno, ale spíše indie a celkově klidnější písně. Nicméně, nebudu to zdržovat a vložím vám sem má oblíbená hudební videa za měsíc listopad.


Silversun Pickups - Dots and Dashes (Enough Already)

Pale Waves - Television Romance

Cigarettes After Sex - Nothing's Gonna Hurt You Baby

The Neighbourhood - Sadderdaze

Hayley Kiyoko - Feelings

The Hunna - She's Casual

Znáte některou z písniček? Dá se to poslouchat, nebo to není zrovna váš šálek kávy? Já osobně každou z uvedeních písní mám opravdu ráda a jsem schopna je poslouchat pořád dokola. Ale každý má jiný vkus, to já nikomu neberu. Nicméně, pokud se vám některá zalíbila, jsem ráda, že jsem vám to mohla pomoct najít.

Cítit se štastně

1. november 2017 at 21:09 | Christelle |  Personal crap
Vždycky jsem zvláštním způsobem záviděla těm, co o sobě dokázali napsat, že jsou šťastní. Ne vždycky, ale nějaké ty měsíce, nějaký ten rok ano. Přijde mi toho škoda. Upřímně, proč se v tak mladém věku lidé, děti, nechtějí cítit šťastní?
Já například ani nedokážu říct, co si pod pojmem štěstí představuji. Je to chvíle, kdy se cítím dobře, spokojeně, nemám důvod mít chmury? Dřív jsem tomuhle stavu říkala "chvilkové opojení", neboť jsem se slovem štěstí měla problémy. Ani nevím, proč o tom mluvím v minulém čase, nejde mi to říct ani dnes. Ale uniká mi důvod proč. Proč tomu tak je. Proč se tomu tak bráním.
V poslední době se cítím dobře. Spokojeně. Fajn. Až na výjimky, ale ty se objeví v každém životě i tomu nejoptimističtějšímu člověku. Když to tak vezmu, nikdy jsem na tom nebyla špatně, jen jsem vždycky dávala větší váhu věcem, momentům, které byly špatné a měly na mě negativní dopad. To hezké se skrčilo vždycky do rohu a radši neřeklo ani slovo, abych je náhodou z mé mysli definitivně nevyhodila.
Já nevím, jestli to je dnešní trend nebo jestli se všichni doopravdy cítí tak hrozně. Přitom to je z většiny případů zbytečné. Přiznejme si to, takhle by to u mladých lidí asi být nemělo.
A já se chci pokusit to změnit. Vytěsnit tu černou díru z mého nitra a začít znova jako barevný človíček s barevnou duší. Ale i když chci, mám z toho strach, mám strach, že to nedokážu, že už nedokážu přes všechno se přenést a cítit se doopravdy šťastná. Občas mám pocit, že už jsem tak docela vyhasla. A taky mám strach z toho, že už jsem se všem zapsala do hlavy taková, jaká jsem byla, ne taková, jaká chci být. Teď doopravdy, chci taková být? Šťastná.
Ono to v podstatě není tak hrozné se cítit hrozně. Při osamění člověk přijde na spoustu věcí, protože má čas jen a jen na sebe. Není důvod mít strach z pocitu smutku. Nevím, jestli to funguje, když se cítím šťastná, pokud se tak někdy cítím, ale když jsem smutná, tak jsem svým způsobem kreativní. A to beru jako plus. Já nevím, jestli je to nakonec doopravdy tak zlé, když i na neštěstí vidím pozitiva. Je to protože chci začít vidět svět pozitivně a nebo proto, že mám tyhle stavy ráda?
Při psaní jsem se sama několikrát zarazila. Opravdu chci nebo to je jenom póza opačného trendu, který teď každý tak prosazuje, tzv. selflove? Ne. Píšu to pro to, abych si uvědomila, že to není správný a že správný je se cítit dobře. Protože i když moje hlava to ví, ten vnitřek ne. Anebo nechce.
Pojďme posbírat všechny nešťastné duše a obarvit je na růžovou a zelenou a žlutou. Na modrou ne, ta je smutná.

Fotografie ze staré mlíkárny

28. october 2017 at 13:02 | Christelle |  Inspiration
Asi před půlrokem jsem přidávala fotky mé maličkosti, dnes bych sem pár nových opět přidala a podělila se s nimi. Stejně jako minule mě fotila Kája. Ráda bych sem vložila její instagram, neboť má velice pěkné fotky.
Byly jsme se spolu podívat do staré mlékárny na kraji města Česká Lípa. Dnes už je to polorozpadlá budova bez jakéhokoliv využití, nicméně, jen za jedno odpoledne jsme tam spolu potkaly dohromady asi šest lidí. Taková menší atrakce pro ty, co rádi fotí a nebo pijou. Těch flašek tam všude leželo fakt nespočet.
Ráda bych sem přidala samotné fotky toho místa, ale ty nemám. Dostalo se mi do rukou jen ty se mnou, kde samotné prostředí moc nevynikne.
Celkově focení bylo na přání paní fotografky pojaté tak, aby si mohla vyfotit někoho s cigaretou. A jelikož asi nemá slečna ve svém okolí nikoho, kdo by pro ni vykouřil téměř půlku krabičky jenom kvůli pár fotkám, tak jsem přišla na řadu já.


Portréty / akvarel

26. october 2017 at 20:42 | Christelle |  Inspiration
Už jsem tu jednou, dvakrát věnovala článek zaměřený na mé kresby, malbičky. Troufám si říct, že od té doby jsem se zlepšila. A to fakt o dost. Sice ze mě žádnej profesionál asi nikdy nebude, ale těší mě, když vidím, jak se po malých krůčkách zlepšuji. Tetokrát sem vložím pár portrétů dělané akvarelem. Musím říct, že mě malovat touhle technikou baví, vlastně vždycky bavilo. Doteď používám anilinky, které jsem si koupila už v 7. třídě. Ale anilinkami se nedá moc pracovat, takže jsem se tomu začala věnovat až v poslední době, když jsem si pořídila opravdové akvarelové barvy.


Není to perfektní, ale můžu říct, že techniku začínám zvládat a chyba je spíše v předkreslení, neboť mi nejde tak úplně dokonale zachytit reálnou podobu modelek. Nicméně, já jsem hrozně sebekritický člověk, ale pokaždý, když dokončím něco akvarely, jsem spokojená. To například u akrylu nedokážu říct, v podstatě ani i u kresby.
Ale člověk se učí. Tak se učím i já. Tak bychom se mohli učit všichni. Když i takové neschopné kopyto jako já se dokáže naučit kreslit a malovat, dokážou všichni cokoliv budou chtít. tím chci říct, že pokud vám něco nejde, nepřestávejte, pokračujte. A pokud se nedokážete dostaatečně namotivovat, začněte spíše s něčím, u čeho pokrok uvidíte na první pohled. Já si zvolila malování, zlepšení vlastně vidím každým obrázkem a můžu říct, že to je jedno z mála, co mě v poslední době naplňuje.

Vzkaz mému mladšímu já

21. october 2017 at 21:01 | Christelle |  Inspiration
Nedávno jsem projížděla pinterest a spoustu motivačních citátů, rad, jak se mít víc ráda a dokázat se o sebe starat. Spousta výzev, otázek, abych se lépe poznala. Všechno jsem si uložila a stáhla. Našla jsem prázdný sešítek, diář s pevnými deskami a konečně jsem pro něj našla uplatnění. Bude to takovej můj malej deník, ale nebudu tam psát každý den o tom, co se mi stalo, kdo mi co udělal, jak se kvůli čemu cítím. Inspirovala jsem se a jako první jsem začala s třiceti otázkami, abych se lépe poznala. Přesně je to "30 otázek pro sebepoznání - deníková výzva k hledání sebe sama"
Rozhodně se o to nechci dělit, proto jsem si k tomu vyhradila zvláštní deník. Chci to mít napsané rukou. Nechci to dávat mezi lidi, protože to beru jako něco, co má být pro mě, ne pro ostatní. Avšak otázka "Co bys vzkázala svému mladšímu já?" se mi zalíbila natolik, že bych ji tu chtěla zvěčnit.

Co bys vzkázala svému mladšímu já?

Měj se ráda.
Netrap se kvůli zbytečnostem.
Žij svůj život a nenech si dát nálepky jako flákač, depkař, lesba, ošklivá, falešná, ta, co neumí být šťastná.
Nejsi totiž ani jedno.
Jsi svá.
Jsi krásná, chytrá, talentovaná, ikdyž si to nemyslíš.
Jsi.
Nenech se zničit okolním světem.
Nespadni do zbytečných depresí, protože nevíš kdo jsi, nejde ti to zrovna ve škole, myslíš si, že jsi bez kamarádů. Máš kamarády, ve škole ti to pořád jde dobře, známky neovládají tvůj život, a víš kdo jsi. Vždycky jsi to věděla, tak v sobě nehledej cizí.
Nestojí ti to za to.
Miluj se.
Miluj.
Nikdy nevíš, co se může zítra změnit, co se může stát. A budeš akorát litovat.
Dávej do každé chvíle maximum, těš se na věci, raduj se z nich.
Snaž se být šťastná.
Buď šťastná.
Nauč se to. já vím, že ty to dokážeš, ty to umíš.
Snaž se žít.

Ztracena

8. october 2017 at 18:12 | Christelle |  Weekly topic
Ztratila jsem se.
Ne, že bych nenašla cestu domů nebo že bych v nákupním centru nenašla rodiče (tohohle se bojím ještě teď), ale ztratila jsem se ve smyslu, že nevím kam dál, nevím, kde jsem, co jsem. Čím déle nad tím přemýšlím, ztrácím se ještě víc. Svět kolem ztrácí barvy a já se ztrácím spolu s ním. Jako kdyby ty barvy života odcházely i ze mě.
Čekala jsem, že to je jen chvilková fáze, hloupá nálada, která spolu s počasím se zlepší. Není to chvilková fáze, trvá to příliš dlouho, a ani to není pouhá nálada, tohle je hlubší. Pomalu ztrácím všechno kolem sebe, od přátel po vůli něco se sebou udělat, snažit se, snít. Jsem tím vším unavená.
Ačkoliv na druhou stranu, za celý svůj život konečně vím, co chci po škole dělat, dokážu si představit, co se ze mě může stát, když o to začnu bojovat. Ale zas jsem skončila u toho bojovat, chtít, věřit. Propadla jsem myšlenkám, že i kdybych chtěla, tak to stejně nedokážu. Na světě je mnohem lepších, talentovanějších, chytřejších lidí, proč bych jim měla brát tu šanci. Samozřejmě, takhle to funguje vždycky, že je někdo lepší, naopak myslet si, že není, je taky špatné. Ale závidím těm lidem to sebevědomí.
Přitom já jsem tak jednoduchej člověk. Mně by pomohla trocha lásky, která mi vždycky chyběla. Mně by stačilo, kdyby holka, pro kterou jsem schopna obětovat všechno, občas sama od sebe za mnou přišla a cenila by si mne aspoň z půlky tak jako já ji, kdyby rodiče nekoukali na mě jako na objekt, který by nejraději převychovali, protože nejsem taková jako oni, kdyby tu byl někdo, pro kterého bych něco znamenala, ne jen další v řadě, který přijde a odejde.
Cítím, že by to stejně nepomohlo tím způsobem, kterým potřebuji. To by teprve bylo chvilkové opojení, pár dní, týdnů, při štěstí měsíců, kdy bych si namlouvala štěstí a žila s brýlemi na očích. Nemůžu tvrdit, že by to tak bylo, když jsem to nikdy nezažila, jen odhaduji svou reakci.
Znám se, každým dnem se poznávám detailněji a zjišťuji, že mně se tohle líbí. Stav, kdy kolem mě lítají bezbarvé tmavé myšlenky, barvy opouští mé tělo, chuť něco dělat se snižuje. Já to vlastně chci mít. Připadám si pak víc jako já, než když jsem zalitá sluncem. Já vlastně tolik tu lásku nechci, když se mi líbí být sebedestruktivní.

Možná se vracím

17. september 2017 at 20:27 | Christelle
Je to hrozně divnej pocit.
Po tom všem co se stalo, nestalo.
Po tom všem co jsem chtěla, nechtěla.
Nebudu dramatizovat, jen mám po několika týdnech, můžeme říct i měsících opět chuť psát. Psát sem na blog. Nevím, co mě donutilo nebo naopak, co mě rozhodlo přestat, ale mám pár teorií. Buď to je proto, že jsem neměla o čem psát, jelikož se v mým životě nedělo nic zajímavýho, co bych mohla sdílet do světa, anebo proto, že jsem to málo co se mi v mém životě stalo, přestala chtít sdílet mezi lidi.
Budu upřímná, je to tak půl na půl. Psát bych mohla, vždycky se najde něco, o čem bych mohla psát, i když to nebude úplně to nejzajímavější. Psát jsem sem ale asi moc nechtěla, protože najednou o tomhle blogu vědělo nějak hodně lidí z mého okolí. Nejdřív jsem myslela, že to ví tak kolem tří, nicméně, když mi jedna osoba, se kterou jsem doopravdy mluvila až někdy kdoví kdy, řekla, že četla můj blog, a to mě ani doopravdy neznala, připomínám, tak jsem se doopravdy zarazila.
Zrušit, nezrušit?
A tak jsem vždycky rozklikla svůj blog a viděla poslední článek. Už jenom kvůli němu jsem to zrušit nemohla. Jenže tu je až moc myšlenek, který nechci sdílet s lidmi ze svého okolí.
A tak asi budu pokračovat. Chci se někam vypsat, protože jsem přišla na to, že moje malá zkažená duše se potřebuje vždycky někomu otevřít. Vlastně to vyjde nastejno, protože se svěřuju téměř každýmu na potkání, tak proč to rovnou nenapsat veřejně.
Achjo.
Tak jsem asi oficiálně zpátky? Možná. (Za chaotický článek se omlouvat nebudu, přestože jsem za něj zodpovědná)
Přeji hezký zbytek dne
Je to hrozně divnej pocit.
Po tom všem co se stalo, nestalo.
Po tom všem co jsem chtěla, nechtěla.
Nebudu dramatizovat, jen mám po několika týdnech, můžeme říct i měsících opět chuť psát. Psát sem na blog. Nevím, co mě donutilo nebo naopak, co mě rozhodlo přestat, ale mám pár teorií. Buď to je proto, že jsem neměla o čem psát, jelikož se v mým životě nedělo nic zajímavýho, co bych mohla sdílet do světa, anebo proto, že jsem to málo co se mi v mém životě stalo, přestala chtít sdílet mezi lidi.
Budu upřímná, je to tak půl na půl. Psát bych mohla, vždycky se najde něco, o čem bych mohla psát, i když to nebude úplně to nejzajímavější. Psát jsem sem ale asi moc nechtěla, protože najednou o tomhle blogu vědělo nějak hodně lidí z mého okolí. Nejdřív jsem myslela, že to ví tak kolem tří, nicméně, když mi jedna osoba, se kterou jsem doopravdy mluvila až někdy kdoví kdy, řekla, že četla můj blog, a to mě ani doopravdy neznala, připomínám, tak jsem se doopravdy zarazila.
Zrušit, nezrušit?
A tak jsem vždycky rozklikla svůj blog a viděla poslední článek. Už jenom kvůli němu jsem to zrušit nemohla. Jenže tu je až moc myšlenek, který nechci sdílet s lidmi ze svého okolí.
A tak asi budu pokračovat. Chci se někam vypsat, protože jsem přišla na to, že moje malá zkažená duše se potřebuje vždycky někomu otevřít. Vlastně to vyjde nastejno, protože se svěřuju téměř každýmu na potkání, tak proč to rovnou nenapsat veřejně.
Achjo.
Tak jsem asi oficiálně zpátky? Možná. (Za chaotický článek se omlouvat nebudu, přestože jsem za něj zodpovědná)
Přeji hezký zbytek dne

Where to go next