Jeden rok na internetu

30. april 2017 at 0:01 | Christelle
Jeden rok
365 dní
Tak takhle je dnes starý můj blog. Musím uznat, že jsem před rokem nepočítala s tím, že tenhle článek budu psát. Jsem člověk, který u ničeho nevydrží dlouho, tudíž tohle je pro mne výhra.
V jednom článku už jsem psala, proč jsem si opět blog založila, takže to psát znova asi nemusím. Ale můžu napsat, že jsem opravdu ráda, že ho mám, ačkoliv článků moc nepřibývá.
To ale neznamená, že s tím chci skončit. Dosáhla jsem bodu, kdy můj blog není jen bezcená adresa, na kterou chodím sama a chci toho využívat.
Dneškem bych chtěla poděkovat svému blogu, že tu se mnou je, ačkoliv to za poslední měsíce není tolik vidět, jak už jsem zmiňovala.
Tenhle článek nebude nést žádné poselství ani nebude mít nikterak veliký význam. Jen bych tím chtěla vyjádřit svůj dík lidem, kteří na můj blog občas zavítají.
Jsem opravdu ráda, že někdo takový tu je a nepíšu si to pro sebe. Vytváří to ve mně pocit, že možná nejsem tak bezcenná a možná mám i budoucnost. Těžko říct.
Přestanu s pesimistickými řečmi a radši vás pozvu na nějaký drink k oslavování. Však to jsou narozeniny jako ostatní, možná jen trochu bezvýznamnější, ale jak pro koho. Pro mě to znamená pomalu víc jak ty moje. Takže na zdraví!



Schválně, jestli za rok tu bude podobný článek nebo to vzdám úplně.
 

Příběhy z dialogů

18. april 2017 at 20:37 | Christelle |  Poetic moments
Nedávno jsem někde narazila na takovou domácí výzvu nebo spíše nápady pro tvořivé psaní. Dlouho jsem to nechávala ladem, ale přepadla mě múza a tak jsem si ty témata pečlviě přečetla. Jelikož si už nepamatuji, odkud jsem tohle vzala, nebudu to nějak moc popisovat, ale témata tam jsou úžasná. Je jen škoda, že tyhle poetický chvilky nemám častěji.
Nejvíc mne zaujal nápad vytvoření příběhu jen z dialogů. Bez žádného okecávání, pouze přímá řeč. A já, jelikož nemám lidi, se kterými bych tyhle hluboké dialogy mohla vést, jsem to pojala tak, že jsem psala z duše. Asi jsem se blbě vyjádřila, ale doufám, že se to dalo pochopit.
Možná bych v tomhle mohla i pokračovat. Zajímavým způsobem vytvořený dialog, který možná i pomůže, především mně, že se budu moci vypovídat. K tomu stylu psaní, psala jsem pomlčky, neboť tolik uvozovek mi nepřišlo esteticky hezké.


-Jsem tady, jak sis přála.
-Ach Ashi.
-To je všechno? Já si nepřišel pro pár pohledů a rozklepaný hlas.
-Já vím. Taky pro to tu nejsi, na to máš jiný lidi, co?
-Přestaň. Nemám náladu.
-Hlavně, že na ni náladu máš, co? Hele, já ti nic vyčítat nechci. Chtěla jsem si jen rozumně promluvit.
-A proto tu jsem.
-Ano. Proto jsi přišel.
-Ano.
-Nevím jak začít, Ashi. Všechno se pokazilo, takhle to nemělo být.
-Tak to ani nikdo nechtěl, nemáš si co vyčítat, díky tobě je mi líp.
-Já vím, ale… vyčítám si to. Trpím. A bolí mě to.
-Co ti na tom tak vadí? Víš, měla sis uvědomit, co chceš, dřív než bylo pozdě, protože teď už je. Já jsem spokojenej, ona taky.
-Prosím, nemluv o ní.
-Proč bych neměl? Jsme spolu, tvoříme pár, zkus to konečně vzít v potaz.
-A ty zkus vzít v potaz, že ji nenávidím! Kdykoliv ji s tebou vidím, chce se mi křičet, řvát, brečet. Ona tam neměla být, neměla stát vedle tebe, držet se s tebou za ruku, dotýkat se tě…
-Když ne ona tak kdo jiný?
-Chceš to vědět?
-Ano.
-Proč to chceš slyšet? Ty víš, jak mě to ničí, jak si nepřeju nic jinýho, ale stejně, proč?
-Protože chci, aby sis konečně uvědomila, že to co je teď, je realita a ne hloupý sny. A cokoliv řekneš, na tom nic nezmění.
-Já to ale vím!
-V tom případě sakra nevím, o co ti jde! Chceš, abych se s ní rozešel a byl šťastnej s tebou? Sakra holka, probuď se. I kdybych s ní nebyl, tak s tebou taky ne. Vždyť jsme úplně jiný… ty to nevidíš?
-Ale nebýt jí, mohli jsme to aspoň zkusit.
-Nemohli. Asi jsi zapomněla, díky komu jsem teď šťastnej.
-Byla to chyba…
-Ale tys ji udělala z vlastní vůle, tys mě s ní seznámila, tys chtěla, abych s ní trávil čas. Tak a máš to, co jsi chtěla. Oba bychom měli být spokojení, ne?
-To mi děláš schválně, nebo prostě seš tak zabedněnej?
-Cože?
-Panebože Ashi, to fakt nevidíš, že… že…
-Že co?
-Kdyby tu nebyla ta holka, tak bych tě políbila.
-Ach. Tak štěstí, že tu je.
-Proč mi to děláš? Proč to nechceš ani zkusit? Copak jsem tak špatná?
-Měla by sis uvědomit, že my dva k sobě prostě nepatříme. Ty jsi někdo jinej, já jsem někdo jinej. Vždyť by tě to akorát se mnou zničilo, ty víš, že jo.
-To nemůžeš vědět.
-Ale já to vím! Ty potřebuješ k sobě někoho jinýho. Já pro tebe nejsem ten pravý. A přestaň s tím už, jsi hrozně povrchní.
-Povrchní? To jako vážně? Ze všech vlastností si vybereš zrovna povrchnost?
-No a ne? Proč jsem se ti začal líbit, proč jsi mě chtěla, když jsi mě ještě ani neznala?
-Jak můžeš vědět, že si se mi líbil už dřív? Není to pravda.
-Opravdu už s tímhle přestaň. Sice jsem zabedněnej, ale ne slepej.
-Tak mi sakra řekni, proč jsi tady.
-Protože jsi se mnou chtěla mluvit.
-Neměl jsi za mnou chodit.
-To už ale nemyslíš vážně, že ne?
-Ano myslím. Když jsi to celou dobu věděl, proč si mi neustále dával tu naději? Proč jsi mě nechával žít ve lži, myslet si, že by z nás mohlo být něco víc, že ke mně možná i něco cítíš?
-To nebyla lež…
-Tak mi už řekni, proč jsi přišel!
-Protože mi chybíš. Toužím po tobě jako nikdy víc. Chci tě. Ale taky chci jí, jí mám milovat, s ní mám být šťastný. A taky že jsem. Však se podívej na nás… stojíme tu ve tmě, tobě se chce brečet, mě pomalu taky. Takhle štěstí nevypadá, ne?
-Ne… ale může se to všechno změnit, spolu to štěstí potkáme!
-Pusť mě, spolu ho právě že nikdy nepotkáme. A já už spokojenej jsem, ty brzo budeš taky. Najdeš si někoho, kdo k tobě bude sedět líp než já a taky budeš šťastná.
-Já ale nikoho nechci kromě tebe. Chci tebe.
-To nepůjde. A ty to víš. Bolí mě to, ale musím odejít. Omlouvám se.
-To mě tu takhle necháš? Proto jsi přišel? Zničit mě ještě víc, než jsem byla doposud?
-Sbohem.

Akrylové obrazy

13. april 2017 at 20:20 | Christelle |  Inspiration
Nedávno jsem přišla na to, že v Jysku mívají plátna. Už napnutá, zašepsovaná, připravena přímo k malbě. Sice to není úplně nejlevnější, vyplatilo by se mi pár kousků objednat z internetu, jenže to ztrácí kouzlo. Přece jen, když jdete ze školy domů a máte možnost se zastavit pro malé plátýnko pro zlepšení nálady, je k nezaplacení.
A tak jsem poprvé malovala na plátno.
Zvolila jsem si pro to akrylové barvy, které čistě náhodou prodávali hned vedle pláten. Kvalita tedy nic moc, ale cenově to odpovídalo. Určitě bych ale nekoupila olejové barvy, které měly v nabídce také.
Nikdy už nechci malovat nikam jinam než na plátno. Právě včera jsem malovala levnýma temperama na nejobyčejnější čtvrtku, kterou můžete sehnat.
První dva "obrazy" ve tvaru čtverce mají velikost 30x30 a ten třetí 50x75 (hádám).
Svým způsobem si připadám nyní jako umělec, neboť ten největší obraz byl pro mou spolužačku, které už visí doma v pokoji.
 


Proč změna

12. april 2017 at 20:49 | Christelle |  Personal crap
Přepadla vás někdy nálada, myšlenka, kdy jste chtěli něco změnit? Především sami sebe, to mám na mysli. Protože mě jo. A nemůžu se toho zbavit.
Nejlehčím způsobem jak začít se svou "změnou" bych řekla, je vizuální podoba. Spousta z nás si nechá ostříhat vlasy, začne cvičit, změní svůj šatník. Ačkoliv se o všechno z toho pokouším, nic z toho nedokáže změnit způsob jakým myslím, jakým způsobem se vypořádávám se svými problémy. Přestože toužím po něčem novém, neumím ovlivnit tok svých myšlenek, které jsou pořád stejné. A taky proč bych to měla dělat, proč bych ze sebe měla dělat něco jiného, když právě takováhle jsem měla být.
Možná prostě taková nechci být.
Je tak jednoduché si říct, že chci být jiná, že se chci změnit, ale popravdě, kolik z nás se doopravdy změnilo? Já si to říkám neustále. Při každé příležitosti, pokaždé když dostanu možnost. Když potkávám nové lidi, dostávám se do nové společnosti.
Stejně pokaždé skončím u toho samého já, na které jsem chtěla zapomenout. Kvůli kterému píšu tenhle článek. Kvůli kterému se dokážu nenávidět.
Změna vizáže není všechno. Dokud člověk nezmění své myšlení, pořád to bude on. A když se mu to podaří změnit, už to on není. V čem spočívá to vítězství?

Být sám sebou

Fotky jako od profesionála

30. march 2017 at 18:57 | Christelle |  Inspiration
Nedávno jsem se rozhodla, že zkusím menší změnu. Možná to bylo z nudy a nebo z neustálého přemýšlení nad mnou samou. težko říct, co mě k tomu dovedlo, avšak nic na tom nezměnilo moje odhodlání. Později bych se k tomu mohla vyjádřit trochu jiným způsobem, teď ale jde o něco jiného. Abych přestala psát omáčku, napíšu to rovnou. Nechala jsem se ostříhat, ne jako nakrátko, jak jsem tu dříve psala (k tomu možná dojdu časem) ale upravila střih.
Normálně bych o tom sem nepsala, ale byla jsem s jednou vyjímečnou dívkou, jež fotí, udělat nějaké fotečky a já nemám kam jinam je dát. Respektive mám, ale plnit tím své sociální sítě nehodlám. Nicméně, ty fotky se mi zdají vážně povedené, nechtěla bych aby zůstaly jen v mém počítači (proto jich je tolik). Alespoň se můžete podívat, jaká příšerka píše tyhle články.
#nejvicegiostickyclanek Ještě bych podotkla, že se an většině fotkách tvářím úplně stejně. Záměr to nebyl, ale nedokázala jsem na svým úžasným ksichtu vytvořit nic jiného.
A nakonec můj undercut, díky kterýmu mě matka nenávidí a já miluju.
Doufám, že vás moje fotky nějak nepoznamenaly.

Zkouším se vypsat z písniček

20. march 2017 at 20:46 | Christelle |  Inspiration
Zajímavým způsobem mě při cestě ve vlaku napadlo, že bych mohla vyzkoušet takový pokus. Nebo nevím jak jinak to nazvat. Jde o to, že při cestování nikdy nedám dopustit na svá sluchátka. Kamkoliv jedu či jdu, pokaždé mám v uších puštěnou hudbu. A tak mě jednou napadlo při poslouchání svých skladeb, že bych jednou mohla sepsat, jak je vlastně vnímám. Zní to směšně, ale napadlo mě z toho udělat takový malý pokus, jestli se tu najde někdo se stejným vnímáním jako třeba já.
Je dost možný, že mi sem nikdo nenapíše, ale proč to nezkusit, že. Dám sem dvě písničky, na které pokaždé popíšu své city, své vnitřní démony, když to řeknu trochu poeticky. Vy si to můžete vyzkoušet taky.

Zavřete se mnou oči, pusťte si muziku do uší, ztlumte světla. Vezměte tužku do ruky a k tomu papír, otevřete si nějaký blok v počítači a přiložte své prsty ke klávesnici anebo se prostě jen uvolíte a nechte roztančit svou mysl. Poté si můžete přečíst to mé, nebo taky to můžete udělat předtím a vykašlat se na tohle divadélko.

Nebudu to okecávat, jen si potřebuju vypsat duši, proto to berte s rezervou.

/možná jsem malinko ovlivněná, že ten klip znám nazpaměť/
Do očí se mi hrnou pomalu slzy. V hrudi mám obří díru, ze které se hrne jen temnota. Každou sekundou se to prázdné místo vyplňuje, ale nevím čím. Jsem v uzavřené malé místnosti, ze které cítím stísněnost, možná náznaky klaustrofobie. Ale všechno se to mění, když mě z ničeho nic ozáří neonově růžové světlo. Vzduch tu je plný kouře, dýmu. Je to kouř z jointa, který se mi nasává do všech skulinek mého těla. A já svým tělem, jež jako bych neovládala, se vlním do rytmu. Téměř dokážu cítit, jak se mi růžový kouř vsakuje do lesklé kůže. Už žádná temnota, žádný pocit prázdnoty. Všechno se zbarvilo do růžových oblých tvarů, které se spolu se mnou vlní. Poslední chvíle, kdy ze sebe vydechuji ještě svobodné myšlenky. Mozek mi zaplavil mlžný opar, ale i přesto se cítím lépe než nikdy dřív. Světla tlumí svou barvu a mě zaplavuje černý dým.

Vidím jen temnotu, která se mi vkrádá do těla. Ticho, které tady panovalo, bylo tak nebezpečně tiché. Chtěla jsem řvát, ačkoliv se mi pokaždé z hrdla vyzněl slabý tón, chtěla jsem zavolat o pomoc, ačkoliv jsem neuměla slova. Klečela jsem objímajíc své tělo a zírala do pustého prostoru přede mnou. Každičká část mého těla chtěla utéct, udělat cokoliv, ale má mysl se vzpouzela. Nemohla jsem nic. Bylo to, jako kdyby mě někdo ovládal. Opět jsem se pokusila o křik, nic jsem neslyšela. Nemohla jsem nic udělat, nedokázala jsem svými myšlenkami nic ovládat.

Černá barva

14. march 2017 at 19:55 | Christelle |  Poetic moments

V temnotě, kde každá hrana měla svůj odstín černé, jsem zahlédla záblesk. Malinké světlo, jež mě zostra udeřilo do očí. Jiskra ale trvala jen chvíli, po ní tu zbyl akorát ještě větší pocit prázdnoty. Naděje, která mi ulpěla na mysl, opět utichala do pozadí a mě pohlcovala tma. Můj známý, můj jediný přítel.
Neměla jsem sílu něco udělat. Zachránit se, vyplout z noční oblohy na rozjasněné moře. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala se pomalu sžírat těžkou mlhou kolem sebe. Mlhou tak tíživou, že jediné, co jsem cítila, byl pocit tíhy na prsou. Úzkost, která mi svírala hrdlo, přičemž jsem se nemohla pořádně ani nadechnout. Temná síla, jež mě škrtí, jež mě jednou uškrtí úplně.
Kéž by se to světýlko alespoň na jeden okamžik vrátilo. Stačila by minuta, pár sekund, kdy by mě něco jasného oslepilo a já přestala vnímat černou barvu všude kolem sebe. Kéž bych tomu dokázala nějak pomoci.

Závislost i před usnutím

4. march 2017 at 19:50 | Christelle |  Weekly topic
O sociálních sítích jsem chtěla psát už dřív, ale díky tématu týdne "Před usnutím" jsem se k tomu konečně dostala, neboť
Mnoho z nás tráví svůj volný čas, možná i čas, který bych volným nenazvala, na sociálních sítích. A kdy jindy je více volného času, než v době, kdy si lehnete do postele, připojíte nabíječku ke svému mobilu a pustíte hudbu do sluchátek. Alespoň já takhle mám téměř každý večer.

Nejvíce času před usnutím trávím na Instagramu. Dřív jsem tuhle aplikaci pro sdílení fotografií používala jen pro stalkování kamarádů a různých lidí, co znám, ale čím déle na ní jsem, zjišťuji, že tam nemusím koukat jen na lidi ze svého okolí, nečekaně, ale objevuji spoustu zajímavých a talentovaných lidí, kteří si tu pozornost vážně zaslouží. Celkově je to moje asi nejpoužívanější aplikace v mobilu.

Další, co používám, stejně jako každý v téhle době je Facebook. I když v téhle době bych to spíše pojmenovala Messengerem, neboť samotnou aplikaci téměř nepoužívám, profil mi slouží čistě ke konverzování s ostatními lidmi. Ale když už mluvím o chatování, tak to probíhá po celý den, ne jen večer. ukázkový případ člověka, který je závislý na internetu.


Třetí v pořadí volím Snapchat. Nemám tu aplikaci ráda, nerada ji používám, ale stejně se každý večer podívám, jak si kdo užíval předešlý den. Možná ji nemám moc ráda z důvodu, že tam mám přidaných velmi málo lidí, které znám, v podstatě jen ty, které znám. V tomhle mi přijde Snapchat docela v nevýhodě oproti předešlým aplikacím. Každá vám nabídne návrhy lidí, které možná znáte, vy se můžete podívat na jejich profil, posoudit, zda je znáte a pak jim poslat žádost či je začít sledovat. Nene, na Snapchatu má každý svou přezdívku, žádnou profilovou přibližující fotku, tudíž vám návrhy okruh lidí nezvětší. Přesto ji mám v mobilu a používám ji. Je to hlavně kvůli tomu, že ho používá můj crush, ale shhh.

Svůj "divoký" večer ukončuji nově nainstalovaným Twitterem, který jsem si asi zamilovala. Trochu mě jen mrzí, že neznám příliš mnoho lidí, kteří ho používají a naopak, lidi neví, že ho používám i já. Nedivím se, když tam nemám ani vlastní jméno. Ale miluji psát krátké tweety, které zvěční lehkou myšlenku, chvilkový pocit anebo zážitek.

Máte ještě nějakou oblíbenou sociální síť? Co používáte nejčastěji vy? Doufám, že nejsem jediný závislák, který chvíli před spaním tráví na mobilu, přiznejte se prosím.
Pokud byste mě chtěli jakkoli poznat prostřednictvím výše zmíněných sociálních sítí, stačí kamkoliv do vyhledávače napsat @kristynaprav, měla bych se vám poté zobrazit (nebo klikněte na obrázek, ten vás rovnou přesměruje, platí jen u dvou). Ráda vám oplatím sdílení, především na Twitteru, tam postrádám nějaké to sledování. Dělám si srandu, neberte tenhle článek jako žebrání o sledování. Je to chabý pokus o aktivnost na blogu.

Obrázky z fixů

12. february 2017 at 11:16 | Christelle |  Inspiration
Jak se říká období, kdy je člověk sám se sebou naprosto (alespoň trochu v mém případě) spokojený, tvůrčí a baví ho komunikovat s lidmi? Ne, že já bych trpěla nějakou určitou psychickou poruchou, ale mám dojem, že jsem do podobného období vklouzla. A poněkud šťastně.
Možná to je tím, že se ve škole cítím více začleněná, víc než kdy jindy jsem se někde cítila. No, to možná ne, ale aspoň nemám nálady, kdy bych se zavřela sama v prázdném pokoji, koukala do zdi a prosila o více času o samotě, neboť jsem nechtěla nikoho vidět a s nikým mluvit. V tom mě ta škola traumatizovala (snad používám vhodná slova, aby nedošlo k mylnému myšlení). Každý den, každé ráno s nechutí jsem vstávala, předstírala zájem a doslova jen přežívala ty odporné hodiny, kde mě stejně nic nebavilo. Jenže něco se změnilo, zlomilo, a teď už mi tak špatně není. I když ranní vstávání bych vyškrtla pokaždé, kdyby se někdo zeptal.
K tomu se pojí hlavní myšlenka tohoto článku, neboť jsem na začátku zmínila slovo tvůrčí, ke kterému se to váže. Tím, že mám poněkud lepší "psychický stav" mám chuť i něco dělat. Jakože tvořit. Svůj á-čtyřkový blok už mám téměř pokreslený a tak jsem se rozhodla, že si pořídím ještě jeden menší blok na skicy, především určený do školy, kde dokážu všechno v hodinách hezky ignorovat, až mě to začíná děsit. Tak jsem si koupila á-pětkový, který mám v plánu brát všude s sebou. Při objednávce jsem docela hleděla na peníze, tudíž při rozbalovaní (jsem mohla jako pravá blogerka udělat haul, že?) jsem byla zklamaná, když jsem uviděla obyčejný docela nekvalitní papír. Achjo. Přikoupila jsem si k tomu obyčejné tenké centropeny a šedý fix. A asi jsem objevila svou novou úchylku.
Nikdy víc mě snad nebavilo si hrát s tužkou a fixy jako teď. Asi beru svoji budoucnost docela vážně, nebo spíše nechci, aby to dopadlo bídněji než v mých představách. Tím chci říct, že svůj bloček mám už solidně pokreslený a to ho vlastním od začátku tohohle měsíce.
Zvláštním způsobem mě to uklidňuje a naplňuje zároveň. Vtipný je, že ačkoliv to není příliš umělecké a téměř všechno je kresleno podle předloh, líbí se mi to. Do jisté míry.
Mimochodem věděli jste jak lahodný je černý čaj bez cukru, citronu a mléka? Jen samotný čaj.
Svým způsobem nesnáším kritiku. Hnusí se mi myšlenka, že si někdo prohlíží, momentálně čte, mé výtvory a přemýšlí, hodnotí a dělá si svůj názor na mou osobnost. Samozřejmě je mi jasné, že to má takhle hodně lidí. Já se negativních myšlenek docela bojím. Nahání mi strach, že se mě někdo snaží pochopit skrze "mou duši" (tak bych nazvala veškerá má díla) ačkoliv mě buď nezná anebo zná úplně odlišným způsobem. Nicméně je lepší se svému strachu postavit, a proto vám vkládám svých pár prvních obrázků, které mají místo v mém skicáku, abyste se "pokochali" a mohli to i okomentovat. Je asi hloupost na konec tohohle odstavce napsat, že si přeju upřímnou kritiku, že?
Těžko říct, jestli jsem sama se svými výtvory nějak extra spokojená. Spíše ne, pořád je co zdokonalovat. Avšak nevím, jestli je správně si po každém dokončeném obrázku říkat, jak je to odporné a mít chuť to vytrhnout a spálit.


Chybný krok není chyba

24. january 2017 at 18:03 | Christelle |  Weekly topic
Chtěla jsem se tu rozepsat o jedné ze svých největších špatných životních rozhodnutí, jenže když jsem se začala prohrabovat myšlenkami, začalo mi pomalu docházet, že by možná bylo lehčí se rozepsat o svých rozhodnutích, které byly správné, neboť jsem nepřišla k žádnému kladnému výsledku. Aktuálně bych mohla jako jednu ze svých chyb zmínit příchod na gymnázium, jelikož už od prvního měsíce školy tu všichni brečíme. Ale upřímně nevím, jakou jinou školu bych si byla tenkrát zvolila. Teprve nedávno mi došlo, že můj život tak úplně možná beze smyslu není a že bych měla zájem i o kvalitní budoucnost, kterou už mám docela jasnou, a to jsem před rokem neměla ještě ani tušení. V podstatě jsem si nedokázala ani uvědomit, že by měl můj život pokračovat. Že budu i za deset let stále existovat.
Při tomto dumání mi došlo, že ačkoliv jsem už spoustu chyb udělala, ty největší teprve mohou přijít. Mám tím na mysli svoji velice nízkou odvahu něčemu čelit se slovy ne. Nastala chvíle, kdy začínám vidět svoji budoucnost dvěma směry a tím jedním je právě to, že skončím na drogách a můj život ztratí smysl. Vtipný na tom je jedna věc a tou je, že i když se tomu budu v duši spírat a říkat si, jak veliký hnus to je, stejně to při nejbližší nabídce přijmu. Ať je to cokoliv, nenechám se dlouho přemlouvat. To asi není úplně dobře, že?
Ale vždyť skoro každý opravdový umělec je vyfetovaný nebo ochlasta. A já chci být jednou umělcem, jednou chci, aby se lidé podívali na mé jméno a měli ho spojený s pocity, které v nich vyvolávají má díla, ať to bude bůhví jak veliký bullshit.
Těžko říct, jestli to bude špatný krok, když se nechám svést na tuhle temnou stranu. Co když byl už jen chybný krok ten, že jsem se narodila? Že jsem tu prostě jen neměla být?
Chyby člověk nemůže hledat v budoucnosti, vždyť tu si pokaždé vykreslíme podle vlastních představ, i když někdy bývá poněkud černá, alespoň u mě. Chyby se udělaly v minulosti. Ale chyby udělá každý, nehledě na to, že to jsou vždycky triviální záležitosti, které možná tak zamrzí, jako když věnujete svůj první polibek někomu, kdo si to nezaslouží, zvolíte si špatnou školu (možná tohle je už krapet větší chybička), odevzdáte své panenství v opilosti, zkusíte drogy, cokoliv. Ale to není chybný krok, ten je takový, že do toho jdete s vědomím, jaké následky vás čekají. Máte na výběr několik cest, ale jen jedna je plná netopýrů, ostrých kamenů a bláta. A tu si nakonec vyberete.
Chybný krok je jen ten poslední.

Kresbičky Zavři oči a otevři mysl

21. january 2017 at 12:13 | Christelle |  Inspiration
Ačkoliv jsem (S)novou výzvu nedokázala splnit do zadaného termínu, začátek ledna, přidám sem své malé kresbičky. Také mi přijde, že by vypadalo lépe, kdybych vytvořila i haiku, abych zažila pocit něčeho splňěného. Jak jsem se dříve zmiňovala, na výzvy jsem fakt k ničemu, protože je prostě nědokážu splnit. A je to tu zase.

1. obrázek byl kreslen podle předlohy, trvala mi cca 2 hodinky, když jsem ještě večer (ráno?) nechtěla jít spát. Sranda. Kresleno tužkou. Nevím, co ještě by se mělo sem napsat.
2. obrázek byl také podle předlohy a tužkou. Čas si tak úplně nepamatuji, ale mám dojem, že s tímhle jsem se patlala mnohem déle, i když vážně nechápu proč.
Obě fotky jsou přidané už déle na mém instagramu, pokud o mém profilu víte, tak jste to i viděli. Nicméně, pokud nevíte, tak jsem tam jako kristynaprav.
A také se chci zmínit, že vím, že téma, které jsem k těmto kresbičkám zvolila, zavři oči a otevři mysl není úplně vhodný, ale já prostě nedokážu něco vytvořit jen ze slov. Nedokážu malovat ani kreslit bez předlohy, všechno to jsou fotky stažené z weheartit. Docela mě to mrzí, ale co už. Kdybych to tady nezmínila, tak by vás ani nenapadlo o o tom přemýšlet.
Pokud by se vám obrázky zalíbily více, než vůbec doufám, prosím vás, nekopírujte je. Já si to kreslím do osobního skicáku, který nikomu neukazuji, tudíž tam nedávám svůj podpis, který by tam měl být, když to takhle šířím. A kroutit hlavou můžete i v případě, když mi budete chtít poradit, že stačilo to dát do editoru a vložit tam mé jméno. Ano, vím o tom, jen jsem byla líná. Děkuji za pochopení.

Stín

20. january 2017 at 13:28 | Christelle |  Poetic moments
Na tmavé noční obloze vidím tvůj stín. Ptáš se, jak je to možné? Jak mohu vidět ve tmě stín? A přesto ho vidím. Nenechám se odradit těmi řečmi, jen abys byl spokojený.
Zkus mě pochopit. Vyslechni mě.
a stejně to neuděláš. Říkáš, že jo, ale jen proto, abych se s tím spokojila. Sám od sebe bys to neudělal. A přesně o to tady jde.
Jsi pouhý stín bez jakékoli svobodné vůle, jsi svázaný a jdeš za ostatními. Nedokážeš se odpoutat, o tom tu mluvím. Já jsem se totiž už oprostila, já nejsem stín jako vy všichni ostatní.

Where to go next