Obrázky z fixů

12. february 2017 at 11:16 | Christelle |  Inspiration
Jak se říká období, kdy je člověk sám se sebou naprosto (alespoň trochu v mém případě) spokojený, tvůrčí a baví ho komunikovat s lidmi? Ne, že já bych trpěla nějakou určitou psychickou poruchou, ale mám dojem, že jsem do podobného období vklouzla. A poněkud šťastně.
Možná to je tím, že se ve škole cítím více začleněná, víc než kdy jindy jsem se někde cítila. No, to možná ne, ale aspoň nemám nálady, kdy bych se zavřela sama v prázdném pokoji, koukala do zdi a prosila o více času o samotě, neboť jsem nechtěla nikoho vidět a s nikým mluvit. V tom mě ta škola traumatizovala (snad používám vhodná slova, aby nedošlo k mylnému myšlení). Každý den, každé ráno s nechutí jsem vstávala, předstírala zájem a doslova jen přežívala ty odporné hodiny, kde mě stejně nic nebavilo. Jenže něco se změnilo, zlomilo, a teď už mi tak špatně není. I když ranní vstávání bych vyškrtla pokaždé, kdyby se někdo zeptal.
K tomu se pojí hlavní myšlenka tohoto článku, neboť jsem na začátku zmínila slovo tvůrčí, ke kterému se to váže. Tím, že mám poněkud lepší "psychický stav" mám chuť i něco dělat. Jakože tvořit. Svůj á-čtyřkový blok už mám téměř pokreslený a tak jsem se rozhodla, že si pořídím ještě jeden menší blok na skicy, především určený do školy, kde dokážu všechno v hodinách hezky ignorovat, až mě to začíná děsit. Tak jsem si koupila á-pětkový, který mám v plánu brát všude s sebou. Při objednávce jsem docela hleděla na peníze, tudíž při rozbalovaní (jsem mohla jako pravá blogerka udělat haul, že?) jsem byla zklamaná, když jsem uviděla obyčejný docela nekvalitní papír. Achjo. Přikoupila jsem si k tomu obyčejné tenké centropeny a šedý fix. A asi jsem objevila svou novou úchylku.
Nikdy víc mě snad nebavilo si hrát s tužkou a fixy jako teď. Asi beru svoji budoucnost docela vážně, nebo spíše nechci, aby to dopadlo bídněji než v mých představách. Tím chci říct, že svůj bloček mám už solidně pokreslený a to ho vlastním od začátku tohohle měsíce.
Zvláštním způsobem mě to uklidňuje a naplňuje zároveň. Vtipný je, že ačkoliv to není příliš umělecké a téměř všechno je kresleno podle předloh, líbí se mi to. Do jisté míry.
Mimochodem věděli jste jak lahodný je černý čaj bez cukru, citronu a mléka? Jen samotný čaj.
Svým způsobem nesnáším kritiku. Hnusí se mi myšlenka, že si někdo prohlíží, momentálně čte, mé výtvory a přemýšlí, hodnotí a dělá si svůj názor na mou osobnost. Samozřejmě je mi jasné, že to má takhle hodně lidí. Já se negativních myšlenek docela bojím. Nahání mi strach, že se mě někdo snaží pochopit skrze "mou duši" (tak bych nazvala veškerá má díla) ačkoliv mě buď nezná anebo zná úplně odlišným způsobem. Nicméně je lepší se svému strachu postavit, a proto vám vkládám svých pár prvních obrázků, které mají místo v mém skicáku, abyste se "pokochali" a mohli to i okomentovat. Je asi hloupost na konec tohohle odstavce napsat, že si přeju upřímnou kritiku, že?
Těžko říct, jestli jsem sama se svými výtvory nějak extra spokojená. Spíše ne, pořád je co zdokonalovat. Avšak nevím, jestli je správně si po každém dokončeném obrázku říkat, jak je to odporné a mít chuť to vytrhnout a spálit.

 

Chybný krok není chyba

24. january 2017 at 18:03 | Christelle |  Weekly topic
Chtěla jsem se tu rozepsat o jedné ze svých největších špatných životních rozhodnutí, jenže když jsem se začala prohrabovat myšlenkami, začalo mi pomalu docházet, že by možná bylo lehčí se rozepsat o svých rozhodnutích, které byly správné, neboť jsem nepřišla k žádnému kladnému výsledku. Aktuálně bych mohla jako jednu ze svých chyb zmínit příchod na gymnázium, jelikož už od prvního měsíce školy tu všichni brečíme. Ale upřímně nevím, jakou jinou školu bych si byla tenkrát zvolila. Teprve nedávno mi došlo, že můj život tak úplně možná beze smyslu není a že bych měla zájem i o kvalitní budoucnost, kterou už mám docela jasnou, a to jsem před rokem neměla ještě ani tušení. V podstatě jsem si nedokázala ani uvědomit, že by měl můj život pokračovat. Že budu i za deset let stále existovat.
Při tomto dumání mi došlo, že ačkoliv jsem už spoustu chyb udělala, ty největší teprve mohou přijít. Mám tím na mysli svoji velice nízkou odvahu něčemu čelit se slovy ne. Nastala chvíle, kdy začínám vidět svoji budoucnost dvěma směry a tím jedním je právě to, že skončím na drogách a můj život ztratí smysl. Vtipný na tom je jedna věc a tou je, že i když se tomu budu v duši spírat a říkat si, jak veliký hnus to je, stejně to při nejbližší nabídce přijmu. Ať je to cokoliv, nenechám se dlouho přemlouvat. To asi není úplně dobře, že?
Ale vždyť skoro každý opravdový umělec je vyfetovaný nebo ochlasta. A já chci být jednou umělcem, jednou chci, aby se lidé podívali na mé jméno a měli ho spojený s pocity, které v nich vyvolávají má díla, ať to bude bůhví jak veliký bullshit.
Těžko říct, jestli to bude špatný krok, když se nechám svést na tuhle temnou stranu. Co když byl už jen chybný krok ten, že jsem se narodila? Že jsem tu prostě jen neměla být?
Chyby člověk nemůže hledat v budoucnosti, vždyť tu si pokaždé vykreslíme podle vlastních představ, i když někdy bývá poněkud černá, alespoň u mě. Chyby se udělaly v minulosti. Ale chyby udělá každý, nehledě na to, že to jsou vždycky triviální záležitosti, které možná tak zamrzí, jako když věnujete svůj první polibek někomu, kdo si to nezaslouží, zvolíte si špatnou školu (možná tohle je už krapet větší chybička), odevzdáte své panenství v opilosti, zkusíte drogy, cokoliv. Ale to není chybný krok, ten je takový, že do toho jdete s vědomím, jaké následky vás čekají. Máte na výběr několik cest, ale jen jedna je plná netopýrů, ostrých kamenů a bláta. A tu si nakonec vyberete.
Chybný krok je jen ten poslední.

Kresbičky Zavři oči a otevři mysl

21. january 2017 at 12:13 | Christelle |  Inspiration
Ačkoliv jsem (S)novou výzvu nedokázala splnit do zadaného termínu, začátek ledna, přidám sem své malé kresbičky. Také mi přijde, že by vypadalo lépe, kdybych vytvořila i haiku, abych zažila pocit něčeho splňěného. Jak jsem se dříve zmiňovala, na výzvy jsem fakt k ničemu, protože je prostě nědokážu splnit. A je to tu zase.

1. obrázek byl kreslen podle předlohy, trvala mi cca 2 hodinky, když jsem ještě večer (ráno?) nechtěla jít spát. Sranda. Kresleno tužkou. Nevím, co ještě by se mělo sem napsat.
2. obrázek byl také podle předlohy a tužkou. Čas si tak úplně nepamatuji, ale mám dojem, že s tímhle jsem se patlala mnohem déle, i když vážně nechápu proč.
Obě fotky jsou přidané už déle na mém instagramu, pokud o mém profilu víte, tak jste to i viděli. Nicméně, pokud nevíte, tak jsem tam jako kristynaprav.
A také se chci zmínit, že vím, že téma, které jsem k těmto kresbičkám zvolila, zavři oči a otevři mysl není úplně vhodný, ale já prostě nedokážu něco vytvořit jen ze slov. Nedokážu malovat ani kreslit bez předlohy, všechno to jsou fotky stažené z weheartit. Docela mě to mrzí, ale co už. Kdybych to tady nezmínila, tak by vás ani nenapadlo o o tom přemýšlet.
Pokud by se vám obrázky zalíbily více, než vůbec doufám, prosím vás, nekopírujte je. Já si to kreslím do osobního skicáku, který nikomu neukazuji, tudíž tam nedávám svůj podpis, který by tam měl být, když to takhle šířím. A kroutit hlavou můžete i v případě, když mi budete chtít poradit, že stačilo to dát do editoru a vložit tam mé jméno. Ano, vím o tom, jen jsem byla líná. Děkuji za pochopení.
 


Stín

20. january 2017 at 13:28 | Christelle |  Poetic moments
Na tmavé noční obloze vidím tvůj stín. Ptáš se, jak je to možné? Jak mohu vidět ve tmě stín? A přesto ho vidím. Nenechám se odradit těmi řečmi, jen abys byl spokojený.
Zkus mě pochopit. Vyslechni mě.
a stejně to neuděláš. Říkáš, že jo, ale jen proto, abych se s tím spokojila. Sám od sebe bys to neudělal. A přesně o to tady jde.
Jsi pouhý stín bez jakékoli svobodné vůle, jsi svázaný a jdeš za ostatními. Nedokážeš se odpoutat, o tom tu mluvím. Já jsem se totiž už oprostila, já nejsem stín jako vy všichni ostatní.

New year new me aneb další mainstreamový článek?

13. january 2017 at 21:02 | Christelle |  Personal crap
Sice už je po prvním dni v novém roce, ale to neznamená, když jsem to nestihla předtím, že to nemůžu napsat teď. Vždyť je pořád leden, tak se to počítá ne?
Nemám na mysli přání úspěšného nového roku, ale spíš komentování tohohle druhu článků. Nicméně na úvod bych vám chtěla sdělit něco o mém novém já. Letos jsem se rozhodla být trochu sobec a nedoprošovat se každému. Nedělat ze sebe naivku, která by se pro každého rozkrájela, ale trochu víc se uzavřít. Tak jsem začala činem, kdy jsem nikomu na tom slavném facebooku nikomu nepopřála. Hezké bylo vidět, kolika lidem se chtělo popřát nový rok mně, aniž bych jim to napsala první. Vtipný, smutný, v podstatě i milý počet byl pět. Možná šest. Ale o číslo nejde, jde o to, kdo to byl a s tím jsem do jisté míry spokojená. Potvrdila se mi domněnka, kdo jsou mí praví přátelé a se kterýma to chci táhnout i dál.
Nicméně tenhle mainstreamový článek o novém roce nedělám kvůli odstavci výše, ale kvůli věcem, obrázkům a článkům, které na toto téma vyšly. Je plno, nebo spíš bylo, jak už jsem dřív psala, je možná už trochu pozdě, vtipných a sarkastických obrázků na téma nový rok. A všechny ve stylu, že 2k16 stálo za nic, tak ať 2k17 je lepší. Anebo horší, záleželo na typu stránky, která tyto obrázky publikovala. Samozřejmě, že já jako člověk, jenž byl stále doma v menších depresích, všechno tohle označoval srdíčky, ale co mě dohnalo k myšlenkám na sebevraždu - nadsázka, prosím vás - byly články na různých blozích a podobně o tom, jak jejich 2k16 byl tím nejúžasnějším rokem všech dob.
Pokud to píšou šestnáctileté dívky tak ok, já sama mám tento věk, takže musím dát za pravdu, že za tak krátkou dobu se nedá vybrat lepší rok, než ten který právě proběhl, neboť každým rokem člověk vyzrává a vidí svět jinak. Pokud chápete. Samozřejmě, že chápete. Nicméně pokud každý přidává fotografie z xx zemí, které v ten rok navštívil, s miliony přátel, který si v ten rok vytvořil, a se spousty dalších úžasných věcí, tak mi to nepřijde jako nic jiného než vychloubání. A k tomu napsat, otázku, proč si všichni na tento rok stěžují, když byl tak úžasný.
Můj rok nebyl ani nejlepší, ale asi ani nejhorší. Jak jsem řekla, nemůžu tolik posuzovat, neboť v hlavě mám zapamatované asi jen předchozí tři roky. I když prosinec byl pro mě trochu krušnější, než bych si přála. V podstatě se to táhlo už od října až do teď, což sami můžete posoudit z mé publikované tvorby, které za tu dobu příliš není. S novým rokem bych to chtěla zase vrátit do tempa, které jsem vedla v létě již minulého roku. Akorát jsem ztratila zájem se nějak vyjadřovat k mým zážitkům a podobně, mně to nic nedá a vy jen zjistíte, že jsem extrémně nudný člověk - ne, že bych chtěla.
Nevím, čím to je, ale až příliš se poslední dobou zabývám pocity a jejich vizualizací, což mě děsí, protože barvu, kterou bych pro moji náladu zvolila za poslední měsíc je #47485B.
Jaký máte názor vůči článkům, kde každý shrnuje svůj úžasný předešlý rok? Schvalujete to, nebo vás to otravuje, či to vůbec nečtete?

Temně rudý, kalný, černý

6. january 2017 at 22:41 | Christelle |  Poetic moments
Proč?
A zase.
Nesrozumitelný šepot se náhle proměnil v křik. V křik, kde slova nejsou důležitá, jde o barvu. Proměnilo se to. Býval šedofialový, krásně sladký jako něco, po čem toužíte. Dává vám naději, vyžene z vás tu temnou modř.
Jenže, v tom je ten problém, on ztratil barvu. Je jako kalná černá voda. Je průhledná, ale jen do určitého množství. Jako když malujete s akvarely.
To není krásné.
Ale mohlo by být.
Stačilo by ho jen trochu utišit, vložit do něj kapičku z barevné růže. Stal by se z něj temně rudý hlas, který by nás probudil.
Ale teď se vás musím zeptat. Jak z temné vody udělat čirou, nedej bože zářivě žlutou?
Ach, písek se usazuje. Jenže tam i zůstane. Zůstane čekat, dokud ten hlas zase nerozchvěje své okolí a neprobudí v nás černou smršť.

|drabble| Chladné prsty

23. december 2016 at 10:48 | Christelle |  Poetic moments
Zastudilo mě to. Přesto mě mráz neodradil, tak jsem to vytrhla. Zůstalo mi to v ruce chladíc mé prsty.
Připomnělo mi to chvíle s nimi, kdy jsem se takhle cítila celá. Chladná a studená vůči ostatním. Narozdíl ode mě, led začal pomalu rozmrzávat. Drobné kapky mi stékaly po kůži až k lemu rukávu, do kterého se vsákly. Z dlouhého pahýlu mi po chvíli nezbylo nic víc, než louže v mé dlani.
Vzala jsem si další. Bylo zajímavé sledovat, jak dokážu něco rozmrazit. Šlo to pomalu, ale dokázala jsem to.
Tak jako to chci dokázat se svou myslí.

Povrchní svátky a tak podobně

17. december 2016 at 15:55 | Christelle |  Personal crap
Konečně jsem si mohla dnes oddychnout. Dokoupila jsem poslední dárky, které mi na Vánoce chyběly, a musím říct, že jsem na sebe docela pyšná. Pamatuji si minulý rok, kdy jsem ještě dvaadvacátého prosince běhala po obchoďáku naprosto zoufalá a bez nápadů. Nicméně názor na svátky klidu a míru se u mě nezměnil. Jen tak na okraj, kolik z vás už se stihlo během těchto svátků s kýmkoliv pohádat? U mě to je už téměř každoročním zvykem. Oprava, v naší rodině je to zvykem. Nervózní mamka, která se celý štědrý den snaží všechno uvařit, jen aby to do večera stihla, otravný bratr, který má neustále připomínky a do každého rýpe a impulzivní táta, který už bratrovy kecy do večera nevydrží. Plus já, která si celý den stěžuju, že si nemůžu v televizi pustit oblíbenou pohádku (protože na to já právo nikdy nemám, vždycky se musím dívat na něco, co chce někdo jiný nikoliv já, takhle to je po celý rok, tak na konci prosince už to přestávám snášet a chci taky něco podle sebe), tomu taky moc nepomůžu.
Snad nejsem jediná, kdo si myslí, že Vánoce jsou povrchní. Alespoň já je tak vnímám a každým rokem je to čím dál víc. Před Vánoci neřešíte nic jiného, než jaký dárek koupit, mnozí z nás si musí všechno pečlivě rozpočítat, abychom neskončili v bankrotu. Samozřejmě, Vánoce nejsou o dávání a dostávání dárků, nemusíte mi to připomínat, však já vím své. V rodině, teď mám na mysli jen rodiče a bratra, máme spíš skromné vánoční svátky, neboť když něco potřebujeme, pořídíme si to ihned a nečekáme na nějaký svátek, jestli chápete. Takže pod stromečkem nám nejde o to mít hromadu balícího papíru plného zbytečných krámů, ale o pár maličkostí, které dokáží udělat radost. Nicméně mezi příbuznými to je trošičku jinak. Nechci tvrdit o sobě, že jsem žárlivá, to opravdu ne, ale pokud do vás celý pětadvacátý prosinec někdo, přesněji mé sestřenice, cpe svůj seznam dárků, jež dostaly, a pořád opakují, jak moc toho bylo, že už to ani nespočítají, tak to prostě ve vás nějaké ty pocity vyvolá.
Ale tohle jsem sem psát nechtěla. Jen jsem chtěla naznačit, že pro mě ty Vánoce jsou opravdu jen o dárcích a pohádkách v televizi. Možná to je věkem, možná taky ne. Copak jsem snad jediná, co ty svátky vnímá jako povrchní a většinou nikdy jí tím zmiňovaným klidem nezalijou?
Na druhou stranu musím uznat, že bez volných dnů proležených doma v posteli bych se neobešla. Jednou za čas potřebuji dospat hodiny, které během pracovního týdne ztratím, hlavně že chodím na půlnoční premiéru nových Star Wars, tak ať se nedivím, že to nemůžu dospat, žejo.
Stejně je strašidelné, že už je půlka posledního měsíce v roce za námi. Pro mě to je vždycky emotivní, když si to uvědomím. Hlavně když si uvědomím první leden, kdy jsem si dala jistá předsevzetí a nic se opět nepovedlo. Slibuji, že na příští rok si dám splnitelná přání, abych za rok přesně v tento den mohla mít úsměv na tváři a říkat si, že tenhle rok stál fakt za to. A ne jako dnes, kdy se mi akorát chce neustále brečet. Ne doslova. Možná trochu.

Zima je příjemnější než podzim

4. december 2016 at 19:58 | Christelle |  Inspiration
Již jsem psala, že při podzimu se příliš neraduji, ale přitom u zimy je to podobné. Zima, častěji deště než sněhové vločky, hrabání sněhu z chodníku... Najde se toho spousta. A je pravda, že mě se většinou líp hledají záporné body než ty kladné plusové.
Nicméně dneska, respektive včera, dostatečně mrzlo a celé naše okolí se proměnilo na zamrzlou krajinu jako z Mrazíka. Teda až na sníh, ten chyběl. Rozhodla jsem se podívat do přírody, protože to vypadalo všude opravdu kouzelně. Něco jsem si i vyfotila, tak mě napadlo to hodit do (S)nové výzvy, kde jsem formu fotografie ještě nesplnila. Doufám, že když nebudete příliš nároční, tak se vám i něco zalíbí. Doufejme.

Asi to nevypadá tak kouzelně, jako když jsem na tu rozhlednu vyšplhala a viděla to naživo. Trochu mi to připomnělo léto a cestu letadlem, kdy taky vidíte pod sebou oblaky, které vytvoří jezero. Nebo něco v tomhle smyslu. Pro představu, pod tou mlhou to vypadalo líp, protože všude to bylo zmrzlé a krásně bílé, tady už díky slunečním paprskům tolik námrazy nebylo.




Upřímně, nevím, jestli se k těm fotkám něco píše, fotoblogy nesleduji. Přesto doufám, že ty fotky nejsou natolik špatné, abych je musela vymazat.
Na téma: Ticho

Všichni jsme ovládáni

25. november 2016 at 18:20 | Christelle |  Personal crap
Nedávno jsem si vzpomněla, že jsem se přihlásila k (S)nové výzvě, pamatuje si to ještě někdo? Já na to málem zapomněla a to ještě nemám vše splněno. Zpětně jsem se podívala, jaká témata a formy mi zbývají. Nemilé překvapení, vážně. Na vytvoření haiku nemám dostatečné znalosti, v podstatě ani nevím co to je a to jsem se dívala na xx definicí. Fotografie, ach, neberu v potaz, že nemám kvalitní foťák, ale na focení nemám žádnou inspiraci a prostor. Ikdyž mě možná něco teď napadlo, nicméně pak tu je nevyplněná kresba/malba, která mě děsí ještě víc. Jestli mi někde chybí nějaký nápad, tak určitě je to tady. A k tomu všemu jsem se mé anilinky propadly do země, neboť nikde nejsou. Zbývá mi tu úvaha a bonus v podobě recenze. Já nikdy nebyla ta, co dělala věci navíc, bonusové, dobrovolné úkoly. Ne, to nejsem já.
V tom případě na dnešní článek spadá úvaha.
Kdyby si někdo chtěl přečíst předešlé články z této výzvy, najdete je zde.


Vždycky se mi líbilo něco ovládat. Nechci říkat, někoho, protože to se mi asi ani nepovedlo, ale něco je to správný slovo. Kdo by neznal hru The Sims, že ano. Vytvoříte si svět, kde řídíte celé město, vztahy mezi obyvateli, vlastní rodinu. Z jediné postavy během několika málo hodin dokážete udělat nejnenáviděnějšího zloděje nebo nejbohatší zpěvačku v celém městě. Snad každý má tu hru rád, něčím si ji zamiloval. Ať už to jsou editory nebo flirtování s každým ve městě, každý si našel svoje. Tohle ale nemá být článek o The Sims.
Chtěla jsem tím jen vyjádřit, že každý má rád něco ovládat. Nehledě na to, co to je. Určitě dokonce znáte někoho, kdo ovládá lidi. Takový ten vyšší horší level. Protože já znám, někdy si to ani neuvědomují, prostě dělají jen to, co zrovna dělají. Ale ovládat lidi je zlý a krutý. Nicméně každý z nás je někým ovládán. Možná rodiči, možná přáteli. Kolik z nás je ale ovládáno samo sebou?
Kolik z nás nehledí na ostatní a jede si svoje?
No, to už trochu zavání sobeckostí. Přitom i nevinné gesto, kdy člověk udělá psí oči a škemrá o váš souhlas je tak trochu ovládání. Není to tak zlé a kruté, jak si asi každý představí, když se řekne něco o ovládání lidí. Přesto to vnímám jako jistý druh kontroly nad ostatními. Chceš ho donutit k něčemu, co je vhodné pro tebe. Ach, zase to vyznělo, jako kdybych mluvila o sobečtích lidech.
Možná je to tak lepší, že nás ostatní řídí. Stejně nikdy nebudeme dostatečně svobodní. Pořád tu bude nad námi stát někdo, kdo nám bude ukazovat cestu, kterou si my slepě zvolíme v domněnce, že je to naše volba. Ale je to tak lepší. Když někdo vždycky drží v ruce všechny provázky a hezky vás tahá a ovlivňuje vás.
Jen si představte, že najednou na vás nespadají žádné zákony, vaši blízcí jsou vám totálně lhostejní a nemusíte brát ohled na ostatní. Co byste dělali? Já totiž nemám tušení.

Začarovaný kruh

20. november 2016 at 18:54 | Christelle |  Personal crap
Omlouvám se, že jsem nic v poslední době nepřidala. Není to ani tak selhání pro blog jako pro mě osobně, to mi věřte. Nějak ale nemám žádný nápady a vůbec, nevím jak se donutit k psaní. Od té doby, co už nevlastním Word na svém počítači, jsem ztratila chuť psát. Chce se mi plakat, že už nikdo není ochotný, aby to po mně četl a opravoval jak pravopisný hrubky, tak gramatiku.
Na druhou stranu jsem začala opět malovat. No, ne úplně opět, ale myslím to tak, že mě políbila múza a já z toho omamného polibku žiju už nějaký ten týden. A poprvé to myslím docela vážně. Sice asi mé jméno slavné nebude, a to by ani nešlo, kdo by chtěl ztratit pět vteřin života jen aby vyslovil mé jméno, ale abych nebyla příliš sebekritická, tak mé výtvory zlé taky nejsou. Zlatá střední cesta průměru. Achjo, zase jsem ten průměr.
Taky máte takové nálady, momenty, kdy vás něco opravdu baví a věnujete tomu až příliš času? A po nějaké době vás to omrzí a už tu činnost nemůžete ani cítit, dokud se vám po tom nezačne stýskat. A tak jste v začarovaném kruhu, ze kterého není úniku. Že to s nějaou aktivitou máte podobně? Protože já jsem na sobě vypozorovala nějaký druh koloběhu, kdy se u mě střídají dny, týdny, vyjímečně to je i nějaký ten měsíc, kdy jsem svým způsobem přivázaná k jedné ze tří činností, které pak v podstatě praktikuji každičký volný moment. Aby to dávalo smysl, mám na mysli malování, psaní a hra na klavír. Na nějakou z těchto tří věcí si zasednu a nedělám nic jiného.
Určitě to nění nic špatného, ale snad ani nejde, aby jeden člověk zvládal tohle všechno perfektně. Už jen z mého vyjadřování se slovy můžete rozpoznat, že asi nikdy nebudu mít na obálkách svých knih, pokud nějaké někdy budou, zlatavou pečeť autora bestsellerů, pokud víte, co mám na mysli.
U hraní to je podobně. I kdybych jednou někde měla koncert, tak by nikdo kromě mé mamky nepřišel, protože by stačilo vidět to šíleně dlouhé jméno a každýho by ta nálada se jít podívat přešla. Dělám si srandu, tak dlouhé to jméno není, ale kolik z vás má osm slabik ve jméně?
Sice tvrdím, že teď to malování myslím vážně, protože to nedělám kvůli svému "koloběhu" ale opravdu to myslím vážně. Je brzo tvrdit, co bych chtěla v životě jednou dělat, ale myslím, že já dosáhla toho bodu. Bod, u kterýho jsem si uvědomila, že asi až vyrostu tak nebudu na účet dostávat kapesné od rodiču ani od nějakého bohatého děduly, nýbrž z práce. A já už žiju v takovém snu, kdy si nepřipouštím jiné varianty, než že se stanu vynikající architektkou a budu navrhovat, ještě nevím co, bohatým lidem, nedejbože budoucímu manželovi, díky němuž klesne počet slabik mého jména na šest. Je fakt hezké žít v tomhle vysněném světě.
Nicméně musím si přiznat, že aby chtěl někdo mou pomoc, tak potřebuju zlepšení. Nakoupila jsem si na mě docela dost výtvarných pomůcek, hlavně moje konto z toho plakalo, zvlášť když to bylo pro dárky na Vánoce, a nádhernej blok plný čtvrtek. K tomu si neustále přehrávam v hlavě chvíli, až si někoho pozvu domů, omylem na něj vytáhnu své kresby a malby a on bude na to hledět s úžasem v očích. A já budu dělat skromnou, že nejsem tak dobrá a že to není nic extra, a on mi to bude rozmlouvat až to skončí úplně někde jinde. Haha.
Jen čekám na chvíli, kdy mě tahle náladička opustí a já zas na štětec nesáhnu měsíce. Místo toho budu sedět u počítače a psát svůj budoucí bestseller, takže vlastně nevím, zda to má nějakou nevýhodu. Možná, že když nebudu tužkou jezdit po papíře, tak nebudu ani jezdit v mnou navrženým baráku po princovi.
Nějak začínám přemýšlet zvráceně a to se mi nelíbí, takové myšlenky tu nechci.
Zkusím teď psát častěji, slibuju, mě samotnou to baví a uklidňuje. Jen už nemám nápady o čem. No, uvidíme.

Krátké vlasy nejsou špatné

1. november 2016 at 20:35 | Christelle |  Personal crap
Za pár dní mě čeká cesta ke kadeřnici, se kterou se uvidím po šesti měsících. Když jsem její kadeřnictví naposled opouštěla, vlasy jsem měla kratší, ale ne natolik, jak bych chtěla teď. Měla jsem krátké mikádo, které bylo nesmírně pohodlné a nenáročné na úpravu, nyní moje vlasy už splývají pod ramena. Místo toho, abych měla radost, jak říkají někteří, že konečně si mohu udělat hezký vysoký drdůlek, tak už se nemohu dočkat až si to nechám zkrátit. Ale hlavou mi bloudí pár otázek, která sice jsou napsány velkými písmeny, ale za to ma šedou barvu, jež není na mé černobílé mysli pořádně vidět.
Proč si chci zkrátit vlasy? Líbí se ostatním na holkách krátké vlasy? Proč chci na sebe upozornit?
Mít krátké vlasy má spoustu výhod a navíc to je pohodlné, to musí uznat každý. Nic vám neleze do obličeje, na to já obzvláště trpím, ať si dám pěšinku doprostřed či si udělám patku, pořád mi to padá do očí. Nemusíte každý den řešit co s vlasy, jelikož na vás žádný účesy tvořit fakt nejdou. To by někdo mohl považovat jako nevýhodu, ale já se svými nešikovnýmiprsty jsem ráda, že si udělám alespoň jednoduchý culík. Když jsem ještě mívala delší vlasy, tak jsem nenáviděla, když mi vlezly do zipu u bundy. Vlastně kamkoliv, kde se zasekly, to bylo velice nepříjemné. To jsem s krátkým mikádem mohla přestat řešit, díky bohu.
Neustále teď projíždím galerie a kolekce s různými fotkami dívek s krátkými vlasy. Za tu dobu už jsem pochytila, že módním hitem je mikádo, ale těch úplně na chlup stejných fotek je neskutečně mnoho! Jak má pak člověk najít inspiraci, když vidí tucty stejných holek se stejným účesem. Asi bych mohla začít litovat, že jsem se se svým krátkým bobem tenkrát taky nepochlubila. Nicméně občas tam najdu opravdupěkné slečny, kterým krátký účes sluší. Jenom začínám mít strach, že já v tom nebudu vypadat tak elegantně a přitom žensky. Nechám se překvapit, možná to nedopadne jako fiasko. A i kdyby jo, tak do půl roku mám opět mikádo a co je šest měsíců? Vždyť to uteče tak rychle, že pár lidí ani nepostřehne mou změnu.
Jenom nechápu sama sebe, proč jsem se rozhodla do toho jít. Spoustu lidí mi radilo, abych se o to ani nepokoušela, ale když jsem k nim přišla se svým krátkým bobem, tak nakonec uvážili, že se mýlili. Ale jít "na kluka" je něco jiného, i když v plánu si vyholit půlku hlavy nemám. Možná je zatím hlubší důvod, než že je to pohodlné. Možná toužím po změně, možná toužím po něčí pozornosti, možná prostě doufám v něco nového.
Ale proč? Holkám vždycky sluší dlouhé vlasy.

Where to go next