Koho je škoda

Yesterday at 14:01 | Christelle |  Poetic moments
Co znamená láska, city k někomu, zamilovanost?
Jde právě o tohle v našem životě, jde o to někoho milovat?
Proč nás společnost nutí někoho milovat.
Kdyby na nás společnost nijak netlačila, nechala nám vlastní myšlení, názory, nic a nikoho by neovlivňovala a my bychom mohli být sami sebou, milovali bychom? Jistěže ano. Ale bylo by to mnohem vzácnější, bylo by to cennější, než když nás po světě obklopují miliony a miliony věcí, textů, obrazů plné lásky. A všichni ji chtějí.
Všichni chtějí zažít ten pocit výjimečnosti, kdy si člověk myslí, že našel někoho, pro koho se narodil.
Není škoda někoho takového hledat v každém?
Není škoda, že společnost po nás chce někoho takového najít co nejdříve?
Je škoda těch, kteří to hledání vzdali příliš brzo.
A je škoda těch, co si myslí, že pro ně nikdo takový není.
Je škoda mě nebo jsem jen nepochopila poselství společnosti?
 

Listopadový playlist

6. november 2017 at 19:55 | Christelle |  Inspiration
Šílená nostalgie mnou právě prochází a já se vracím k článkům, které jsem už jednou psala, ke konceptům, které jsem nikdy nijak nezrealizovala. Několikrát už jsem psala články s odkazy na písně, které jsem v tu dobu poslouchala a přišlo mi to jako dobrý nápad, pokud tam nebudu dávat nejnovější skladby ze světových hitparád, které každý zná, nebo alespoň jednou slyšel. A jelikož už jsem dlouho nic takového nezveřejnila (toť kvůli mé menší pauze), mám hlavu a přehrávač plný pro mě nových písní.
Upřímně, nevím kde začít. Všechno, co teď poslouchám se do jednoho článku nevejde a ani nechci. Ale kvůli tomu, že se to má vztahovat k měsíci podzim, nebudu vybírat nic elektro ani techno, ale spíše indie a celkově klidnější písně. Nicméně, nebudu to zdržovat a vložím vám sem má oblíbená hudební videa za měsíc listopad.


Silversun Pickups - Dots and Dashes (Enough Already)

Pale Waves - Television Romance

Cigarettes After Sex - Nothing's Gonna Hurt You Baby

The Neighbourhood - Sadderdaze

Hayley Kiyoko - Feelings

The Hunna - She's Casual

Znáte některou z písniček? Dá se to poslouchat, nebo to není zrovna váš šálek kávy? Já osobně každou z uvedeních písní mám opravdu ráda a jsem schopna je poslouchat pořád dokola. Ale každý má jiný vkus, to já nikomu neberu. Nicméně, pokud se vám některá zalíbila, jsem ráda, že jsem vám to mohla pomoct najít.

Cítit se štastně

1. november 2017 at 21:09 | Christelle |  Personal crap
Vždycky jsem zvláštním způsobem záviděla těm, co o sobě dokázali napsat, že jsou šťastní. Ne vždycky, ale nějaké ty měsíce, nějaký ten rok ano. Přijde mi toho škoda. Upřímně, proč se v tak mladém věku lidé, děti, nechtějí cítit šťastní?
Já například ani nedokážu říct, co si pod pojmem štěstí představuji. Je to chvíle, kdy se cítím dobře, spokojeně, nemám důvod mít chmury? Dřív jsem tomuhle stavu říkala "chvilkové opojení", neboť jsem se slovem štěstí měla problémy. Ani nevím, proč o tom mluvím v minulém čase, nejde mi to říct ani dnes. Ale uniká mi důvod proč. Proč tomu tak je. Proč se tomu tak bráním.
V poslední době se cítím dobře. Spokojeně. Fajn. Až na výjimky, ale ty se objeví v každém životě i tomu nejoptimističtějšímu člověku. Když to tak vezmu, nikdy jsem na tom nebyla špatně, jen jsem vždycky dávala větší váhu věcem, momentům, které byly špatné a měly na mě negativní dopad. To hezké se skrčilo vždycky do rohu a radši neřeklo ani slovo, abych je náhodou z mé mysli definitivně nevyhodila.
Já nevím, jestli to je dnešní trend nebo jestli se všichni doopravdy cítí tak hrozně. Přitom to je z většiny případů zbytečné. Přiznejme si to, takhle by to u mladých lidí asi být nemělo.
A já se chci pokusit to změnit. Vytěsnit tu černou díru z mého nitra a začít znova jako barevný človíček s barevnou duší. Ale i když chci, mám z toho strach, mám strach, že to nedokážu, že už nedokážu přes všechno se přenést a cítit se doopravdy šťastná. Občas mám pocit, že už jsem tak docela vyhasla. A taky mám strach z toho, že už jsem se všem zapsala do hlavy taková, jaká jsem byla, ne taková, jaká chci být. Teď doopravdy, chci taková být? Šťastná.
Ono to v podstatě není tak hrozné se cítit hrozně. Při osamění člověk přijde na spoustu věcí, protože má čas jen a jen na sebe. Není důvod mít strach z pocitu smutku. Nevím, jestli to funguje, když se cítím šťastná, pokud se tak někdy cítím, ale když jsem smutná, tak jsem svým způsobem kreativní. A to beru jako plus. Já nevím, jestli je to nakonec doopravdy tak zlé, když i na neštěstí vidím pozitiva. Je to protože chci začít vidět svět pozitivně a nebo proto, že mám tyhle stavy ráda?
Při psaní jsem se sama několikrát zarazila. Opravdu chci nebo to je jenom póza opačného trendu, který teď každý tak prosazuje, tzv. selflove? Ne. Píšu to pro to, abych si uvědomila, že to není správný a že správný je se cítit dobře. Protože i když moje hlava to ví, ten vnitřek ne. Anebo nechce.
Pojďme posbírat všechny nešťastné duše a obarvit je na růžovou a zelenou a žlutou. Na modrou ne, ta je smutná.
 


Fotografie ze staré mlíkárny

28. october 2017 at 13:02 | Christelle |  Inspiration
Asi před půlrokem jsem přidávala fotky mé maličkosti, dnes bych sem pár nových opět přidala a podělila se s nimi. Stejně jako minule mě fotila Kája. Ráda bych sem vložila její instagram, neboť má velice pěkné fotky.
Byly jsme se spolu podívat do staré mlékárny na kraji města Česká Lípa. Dnes už je to polorozpadlá budova bez jakéhokoliv využití, nicméně, jen za jedno odpoledne jsme tam spolu potkaly dohromady asi šest lidí. Taková menší atrakce pro ty, co rádi fotí a nebo pijou. Těch flašek tam všude leželo fakt nespočet.
Ráda bych sem přidala samotné fotky toho místa, ale ty nemám. Dostalo se mi do rukou jen ty se mnou, kde samotné prostředí moc nevynikne.
Celkově focení bylo na přání paní fotografky pojaté tak, aby si mohla vyfotit někoho s cigaretou. A jelikož asi nemá slečna ve svém okolí nikoho, kdo by pro ni vykouřil téměř půlku krabičky jenom kvůli pár fotkám, tak jsem přišla na řadu já.


Portréty / akvarel

26. october 2017 at 20:42 | Christelle |  Inspiration
Už jsem tu jednou, dvakrát věnovala článek zaměřený na mé kresby, malbičky. Troufám si říct, že od té doby jsem se zlepšila. A to fakt o dost. Sice ze mě žádnej profesionál asi nikdy nebude, ale těší mě, když vidím, jak se po malých krůčkách zlepšuji. Tetokrát sem vložím pár portrétů dělané akvarelem. Musím říct, že mě malovat touhle technikou baví, vlastně vždycky bavilo. Doteď používám anilinky, které jsem si koupila už v 7. třídě. Ale anilinkami se nedá moc pracovat, takže jsem se tomu začala věnovat až v poslední době, když jsem si pořídila opravdové akvarelové barvy.


Není to perfektní, ale můžu říct, že techniku začínám zvládat a chyba je spíše v předkreslení, neboť mi nejde tak úplně dokonale zachytit reálnou podobu modelek. Nicméně, já jsem hrozně sebekritický člověk, ale pokaždý, když dokončím něco akvarely, jsem spokojená. To například u akrylu nedokážu říct, v podstatě ani i u kresby.
Ale člověk se učí. Tak se učím i já. Tak bychom se mohli učit všichni. Když i takové neschopné kopyto jako já se dokáže naučit kreslit a malovat, dokážou všichni cokoliv budou chtít. tím chci říct, že pokud vám něco nejde, nepřestávejte, pokračujte. A pokud se nedokážete dostaatečně namotivovat, začněte spíše s něčím, u čeho pokrok uvidíte na první pohled. Já si zvolila malování, zlepšení vlastně vidím každým obrázkem a můžu říct, že to je jedno z mála, co mě v poslední době naplňuje.

Vzkaz mému mladšímu já

21. october 2017 at 21:01 | Christelle |  Inspiration
Nedávno jsem projížděla pinterest a spoustu motivačních citátů, rad, jak se mít víc ráda a dokázat se o sebe starat. Spousta výzev, otázek, abych se lépe poznala. Všechno jsem si uložila a stáhla. Našla jsem prázdný sešítek, diář s pevnými deskami a konečně jsem pro něj našla uplatnění. Bude to takovej můj malej deník, ale nebudu tam psát každý den o tom, co se mi stalo, kdo mi co udělal, jak se kvůli čemu cítím. Inspirovala jsem se a jako první jsem začala s třiceti otázkami, abych se lépe poznala. Přesně je to "30 otázek pro sebepoznání - deníková výzva k hledání sebe sama"
Rozhodně se o to nechci dělit, proto jsem si k tomu vyhradila zvláštní deník. Chci to mít napsané rukou. Nechci to dávat mezi lidi, protože to beru jako něco, co má být pro mě, ne pro ostatní. Avšak otázka "Co bys vzkázala svému mladšímu já?" se mi zalíbila natolik, že bych ji tu chtěla zvěčnit.

Co bys vzkázala svému mladšímu já?

Měj se ráda.
Netrap se kvůli zbytečnostem.
Žij svůj život a nenech si dát nálepky jako flákač, depkař, lesba, ošklivá, falešná, ta, co neumí být šťastná.
Nejsi totiž ani jedno.
Jsi svá.
Jsi krásná, chytrá, talentovaná, ikdyž si to nemyslíš.
Jsi.
Nenech se zničit okolním světem.
Nespadni do zbytečných depresí, protože nevíš kdo jsi, nejde ti to zrovna ve škole, myslíš si, že jsi bez kamarádů. Máš kamarády, ve škole ti to pořád jde dobře, známky neovládají tvůj život, a víš kdo jsi. Vždycky jsi to věděla, tak v sobě nehledej cizí.
Nestojí ti to za to.
Miluj se.
Miluj.
Nikdy nevíš, co se může zítra změnit, co se může stát. A budeš akorát litovat.
Dávej do každé chvíle maximum, těš se na věci, raduj se z nich.
Snaž se být šťastná.
Buď šťastná.
Nauč se to. já vím, že ty to dokážeš, ty to umíš.
Snaž se žít.

Ztracena

8. october 2017 at 18:12 | Christelle |  Weekly topic
Ztratila jsem se.
Ne, že bych nenašla cestu domů nebo že bych v nákupním centru nenašla rodiče (tohohle se bojím ještě teď), ale ztratila jsem se ve smyslu, že nevím kam dál, nevím, kde jsem, co jsem. Čím déle nad tím přemýšlím, ztrácím se ještě víc. Svět kolem ztrácí barvy a já se ztrácím spolu s ním. Jako kdyby ty barvy života odcházely i ze mě.
Čekala jsem, že to je jen chvilková fáze, hloupá nálada, která spolu s počasím se zlepší. Není to chvilková fáze, trvá to příliš dlouho, a ani to není pouhá nálada, tohle je hlubší. Pomalu ztrácím všechno kolem sebe, od přátel po vůli něco se sebou udělat, snažit se, snít. Jsem tím vším unavená.
Ačkoliv na druhou stranu, za celý svůj život konečně vím, co chci po škole dělat, dokážu si představit, co se ze mě může stát, když o to začnu bojovat. Ale zas jsem skončila u toho bojovat, chtít, věřit. Propadla jsem myšlenkám, že i kdybych chtěla, tak to stejně nedokážu. Na světě je mnohem lepších, talentovanějších, chytřejších lidí, proč bych jim měla brát tu šanci. Samozřejmě, takhle to funguje vždycky, že je někdo lepší, naopak myslet si, že není, je taky špatné. Ale závidím těm lidem to sebevědomí.
Přitom já jsem tak jednoduchej člověk. Mně by pomohla trocha lásky, která mi vždycky chyběla. Mně by stačilo, kdyby holka, pro kterou jsem schopna obětovat všechno, občas sama od sebe za mnou přišla a cenila by si mne aspoň z půlky tak jako já ji, kdyby rodiče nekoukali na mě jako na objekt, který by nejraději převychovali, protože nejsem taková jako oni, kdyby tu byl někdo, pro kterého bych něco znamenala, ne jen další v řadě, který přijde a odejde.
Cítím, že by to stejně nepomohlo tím způsobem, kterým potřebuji. To by teprve bylo chvilkové opojení, pár dní, týdnů, při štěstí měsíců, kdy bych si namlouvala štěstí a žila s brýlemi na očích. Nemůžu tvrdit, že by to tak bylo, když jsem to nikdy nezažila, jen odhaduji svou reakci.
Znám se, každým dnem se poznávám detailněji a zjišťuji, že mně se tohle líbí. Stav, kdy kolem mě lítají bezbarvé tmavé myšlenky, barvy opouští mé tělo, chuť něco dělat se snižuje. Já to vlastně chci mít. Připadám si pak víc jako já, než když jsem zalitá sluncem. Já vlastně tolik tu lásku nechci, když se mi líbí být sebedestruktivní.

Možná se vracím

17. september 2017 at 20:27 | Christelle
Je to hrozně divnej pocit.
Po tom všem co se stalo, nestalo.
Po tom všem co jsem chtěla, nechtěla.
Nebudu dramatizovat, jen mám po několika týdnech, můžeme říct i měsících opět chuť psát. Psát sem na blog. Nevím, co mě donutilo nebo naopak, co mě rozhodlo přestat, ale mám pár teorií. Buď to je proto, že jsem neměla o čem psát, jelikož se v mým životě nedělo nic zajímavýho, co bych mohla sdílet do světa, anebo proto, že jsem to málo co se mi v mém životě stalo, přestala chtít sdílet mezi lidi.
Budu upřímná, je to tak půl na půl. Psát bych mohla, vždycky se najde něco, o čem bych mohla psát, i když to nebude úplně to nejzajímavější. Psát jsem sem ale asi moc nechtěla, protože najednou o tomhle blogu vědělo nějak hodně lidí z mého okolí. Nejdřív jsem myslela, že to ví tak kolem tří, nicméně, když mi jedna osoba, se kterou jsem doopravdy mluvila až někdy kdoví kdy, řekla, že četla můj blog, a to mě ani doopravdy neznala, připomínám, tak jsem se doopravdy zarazila.
Zrušit, nezrušit?
A tak jsem vždycky rozklikla svůj blog a viděla poslední článek. Už jenom kvůli němu jsem to zrušit nemohla. Jenže tu je až moc myšlenek, který nechci sdílet s lidmi ze svého okolí.
A tak asi budu pokračovat. Chci se někam vypsat, protože jsem přišla na to, že moje malá zkažená duše se potřebuje vždycky někomu otevřít. Vlastně to vyjde nastejno, protože se svěřuju téměř každýmu na potkání, tak proč to rovnou nenapsat veřejně.
Achjo.
Tak jsem asi oficiálně zpátky? Možná. (Za chaotický článek se omlouvat nebudu, přestože jsem za něj zodpovědná)
Přeji hezký zbytek dne
Je to hrozně divnej pocit.
Po tom všem co se stalo, nestalo.
Po tom všem co jsem chtěla, nechtěla.
Nebudu dramatizovat, jen mám po několika týdnech, můžeme říct i měsících opět chuť psát. Psát sem na blog. Nevím, co mě donutilo nebo naopak, co mě rozhodlo přestat, ale mám pár teorií. Buď to je proto, že jsem neměla o čem psát, jelikož se v mým životě nedělo nic zajímavýho, co bych mohla sdílet do světa, anebo proto, že jsem to málo co se mi v mém životě stalo, přestala chtít sdílet mezi lidi.
Budu upřímná, je to tak půl na půl. Psát bych mohla, vždycky se najde něco, o čem bych mohla psát, i když to nebude úplně to nejzajímavější. Psát jsem sem ale asi moc nechtěla, protože najednou o tomhle blogu vědělo nějak hodně lidí z mého okolí. Nejdřív jsem myslela, že to ví tak kolem tří, nicméně, když mi jedna osoba, se kterou jsem doopravdy mluvila až někdy kdoví kdy, řekla, že četla můj blog, a to mě ani doopravdy neznala, připomínám, tak jsem se doopravdy zarazila.
Zrušit, nezrušit?
A tak jsem vždycky rozklikla svůj blog a viděla poslední článek. Už jenom kvůli němu jsem to zrušit nemohla. Jenže tu je až moc myšlenek, který nechci sdílet s lidmi ze svého okolí.
A tak asi budu pokračovat. Chci se někam vypsat, protože jsem přišla na to, že moje malá zkažená duše se potřebuje vždycky někomu otevřít. Vlastně to vyjde nastejno, protože se svěřuju téměř každýmu na potkání, tak proč to rovnou nenapsat veřejně.
Achjo.
Tak jsem asi oficiálně zpátky? Možná. (Za chaotický článek se omlouvat nebudu, přestože jsem za něj zodpovědná)
Přeji hezký zbytek dne

Jeden rok na internetu

30. april 2017 at 0:01 | Christelle
Jeden rok
365 dní
Tak takhle je dnes starý můj blog. Musím uznat, že jsem před rokem nepočítala s tím, že tenhle článek budu psát. Jsem člověk, který u ničeho nevydrží dlouho, tudíž tohle je pro mne výhra.
V jednom článku už jsem psala, proč jsem si opět blog založila, takže to psát znova asi nemusím. Ale můžu napsat, že jsem opravdu ráda, že ho mám, ačkoliv článků moc nepřibývá.
To ale neznamená, že s tím chci skončit. Dosáhla jsem bodu, kdy můj blog není jen bezcená adresa, na kterou chodím sama a chci toho využívat.
Dneškem bych chtěla poděkovat svému blogu, že tu se mnou je, ačkoliv to za poslední měsíce není tolik vidět, jak už jsem zmiňovala.
Tenhle článek nebude nést žádné poselství ani nebude mít nikterak veliký význam. Jen bych tím chtěla vyjádřit svůj dík lidem, kteří na můj blog občas zavítají.
Jsem opravdu ráda, že někdo takový tu je a nepíšu si to pro sebe. Vytváří to ve mně pocit, že možná nejsem tak bezcenná a možná mám i budoucnost. Těžko říct.
Přestanu s pesimistickými řečmi a radši vás pozvu na nějaký drink k oslavování. Však to jsou narozeniny jako ostatní, možná jen trochu bezvýznamnější, ale jak pro koho. Pro mě to znamená pomalu víc jak ty moje. Takže na zdraví!



Schválně, jestli za rok tu bude podobný článek nebo to vzdám úplně.

Příběhy z dialogů

18. april 2017 at 20:37 | Christelle |  Poetic moments
Nedávno jsem někde narazila na takovou domácí výzvu nebo spíše nápady pro tvořivé psaní. Dlouho jsem to nechávala ladem, ale přepadla mě múza a tak jsem si ty témata pečlviě přečetla. Jelikož si už nepamatuji, odkud jsem tohle vzala, nebudu to nějak moc popisovat, ale témata tam jsou úžasná. Je jen škoda, že tyhle poetický chvilky nemám častěji.
Nejvíc mne zaujal nápad vytvoření příběhu jen z dialogů. Bez žádného okecávání, pouze přímá řeč. A já, jelikož nemám lidi, se kterými bych tyhle hluboké dialogy mohla vést, jsem to pojala tak, že jsem psala z duše. Asi jsem se blbě vyjádřila, ale doufám, že se to dalo pochopit.
Možná bych v tomhle mohla i pokračovat. Zajímavým způsobem vytvořený dialog, který možná i pomůže, především mně, že se budu moci vypovídat. K tomu stylu psaní, psala jsem pomlčky, neboť tolik uvozovek mi nepřišlo esteticky hezké.


-Jsem tady, jak sis přála.
-Ach Ashi.
-To je všechno? Já si nepřišel pro pár pohledů a rozklepaný hlas.
-Já vím. Taky pro to tu nejsi, na to máš jiný lidi, co?
-Přestaň. Nemám náladu.
-Hlavně, že na ni náladu máš, co? Hele, já ti nic vyčítat nechci. Chtěla jsem si jen rozumně promluvit.
-A proto tu jsem.
-Ano. Proto jsi přišel.
-Ano.
-Nevím jak začít, Ashi. Všechno se pokazilo, takhle to nemělo být.
-Tak to ani nikdo nechtěl, nemáš si co vyčítat, díky tobě je mi líp.
-Já vím, ale… vyčítám si to. Trpím. A bolí mě to.
-Co ti na tom tak vadí? Víš, měla sis uvědomit, co chceš, dřív než bylo pozdě, protože teď už je. Já jsem spokojenej, ona taky.
-Prosím, nemluv o ní.
-Proč bych neměl? Jsme spolu, tvoříme pár, zkus to konečně vzít v potaz.
-A ty zkus vzít v potaz, že ji nenávidím! Kdykoliv ji s tebou vidím, chce se mi křičet, řvát, brečet. Ona tam neměla být, neměla stát vedle tebe, držet se s tebou za ruku, dotýkat se tě…
-Když ne ona tak kdo jiný?
-Chceš to vědět?
-Ano.
-Proč to chceš slyšet? Ty víš, jak mě to ničí, jak si nepřeju nic jinýho, ale stejně, proč?
-Protože chci, aby sis konečně uvědomila, že to co je teď, je realita a ne hloupý sny. A cokoliv řekneš, na tom nic nezmění.
-Já to ale vím!
-V tom případě sakra nevím, o co ti jde! Chceš, abych se s ní rozešel a byl šťastnej s tebou? Sakra holka, probuď se. I kdybych s ní nebyl, tak s tebou taky ne. Vždyť jsme úplně jiný… ty to nevidíš?
-Ale nebýt jí, mohli jsme to aspoň zkusit.
-Nemohli. Asi jsi zapomněla, díky komu jsem teď šťastnej.
-Byla to chyba…
-Ale tys ji udělala z vlastní vůle, tys mě s ní seznámila, tys chtěla, abych s ní trávil čas. Tak a máš to, co jsi chtěla. Oba bychom měli být spokojení, ne?
-To mi děláš schválně, nebo prostě seš tak zabedněnej?
-Cože?
-Panebože Ashi, to fakt nevidíš, že… že…
-Že co?
-Kdyby tu nebyla ta holka, tak bych tě políbila.
-Ach. Tak štěstí, že tu je.
-Proč mi to děláš? Proč to nechceš ani zkusit? Copak jsem tak špatná?
-Měla by sis uvědomit, že my dva k sobě prostě nepatříme. Ty jsi někdo jinej, já jsem někdo jinej. Vždyť by tě to akorát se mnou zničilo, ty víš, že jo.
-To nemůžeš vědět.
-Ale já to vím! Ty potřebuješ k sobě někoho jinýho. Já pro tebe nejsem ten pravý. A přestaň s tím už, jsi hrozně povrchní.
-Povrchní? To jako vážně? Ze všech vlastností si vybereš zrovna povrchnost?
-No a ne? Proč jsem se ti začal líbit, proč jsi mě chtěla, když jsi mě ještě ani neznala?
-Jak můžeš vědět, že si se mi líbil už dřív? Není to pravda.
-Opravdu už s tímhle přestaň. Sice jsem zabedněnej, ale ne slepej.
-Tak mi sakra řekni, proč jsi tady.
-Protože jsi se mnou chtěla mluvit.
-Neměl jsi za mnou chodit.
-To už ale nemyslíš vážně, že ne?
-Ano myslím. Když jsi to celou dobu věděl, proč si mi neustále dával tu naději? Proč jsi mě nechával žít ve lži, myslet si, že by z nás mohlo být něco víc, že ke mně možná i něco cítíš?
-To nebyla lež…
-Tak mi už řekni, proč jsi přišel!
-Protože mi chybíš. Toužím po tobě jako nikdy víc. Chci tě. Ale taky chci jí, jí mám milovat, s ní mám být šťastný. A taky že jsem. Však se podívej na nás… stojíme tu ve tmě, tobě se chce brečet, mě pomalu taky. Takhle štěstí nevypadá, ne?
-Ne… ale může se to všechno změnit, spolu to štěstí potkáme!
-Pusť mě, spolu ho právě že nikdy nepotkáme. A já už spokojenej jsem, ty brzo budeš taky. Najdeš si někoho, kdo k tobě bude sedět líp než já a taky budeš šťastná.
-Já ale nikoho nechci kromě tebe. Chci tebe.
-To nepůjde. A ty to víš. Bolí mě to, ale musím odejít. Omlouvám se.
-To mě tu takhle necháš? Proto jsi přišel? Zničit mě ještě víc, než jsem byla doposud?
-Sbohem.

Akrylové obrazy

13. april 2017 at 20:20 | Christelle |  Inspiration
Nedávno jsem přišla na to, že v Jysku mívají plátna. Už napnutá, zašepsovaná, připravena přímo k malbě. Sice to není úplně nejlevnější, vyplatilo by se mi pár kousků objednat z internetu, jenže to ztrácí kouzlo. Přece jen, když jdete ze školy domů a máte možnost se zastavit pro malé plátýnko pro zlepšení nálady, je k nezaplacení.
A tak jsem poprvé malovala na plátno.
Zvolila jsem si pro to akrylové barvy, které čistě náhodou prodávali hned vedle pláten. Kvalita tedy nic moc, ale cenově to odpovídalo. Určitě bych ale nekoupila olejové barvy, které měly v nabídce také.
Nikdy už nechci malovat nikam jinam než na plátno. Právě včera jsem malovala levnýma temperama na nejobyčejnější čtvrtku, kterou můžete sehnat.
První dva "obrazy" ve tvaru čtverce mají velikost 30x30 a ten třetí 50x75 (hádám).
Svým způsobem si připadám nyní jako umělec, neboť ten největší obraz byl pro mou spolužačku, které už visí doma v pokoji.

Proč změna

12. april 2017 at 20:49 | Christelle |  Personal crap
Přepadla vás někdy nálada, myšlenka, kdy jste chtěli něco změnit? Především sami sebe, to mám na mysli. Protože mě jo. A nemůžu se toho zbavit.
Nejlehčím způsobem jak začít se svou "změnou" bych řekla, je vizuální podoba. Spousta z nás si nechá ostříhat vlasy, začne cvičit, změní svůj šatník. Ačkoliv se o všechno z toho pokouším, nic z toho nedokáže změnit způsob jakým myslím, jakým způsobem se vypořádávám se svými problémy. Přestože toužím po něčem novém, neumím ovlivnit tok svých myšlenek, které jsou pořád stejné. A taky proč bych to měla dělat, proč bych ze sebe měla dělat něco jiného, když právě takováhle jsem měla být.
Možná prostě taková nechci být.
Je tak jednoduché si říct, že chci být jiná, že se chci změnit, ale popravdě, kolik z nás se doopravdy změnilo? Já si to říkám neustále. Při každé příležitosti, pokaždé když dostanu možnost. Když potkávám nové lidi, dostávám se do nové společnosti.
Stejně pokaždé skončím u toho samého já, na které jsem chtěla zapomenout. Kvůli kterému píšu tenhle článek. Kvůli kterému se dokážu nenávidět.
Změna vizáže není všechno. Dokud člověk nezmění své myšlení, pořád to bude on. A když se mu to podaří změnit, už to on není. V čem spočívá to vítězství?

Být sám sebou

Where to go next