Zkouším se vypsat z písniček

Monday at 20:46 | Christelle |  Inspiration
Zajímavým způsobem mě při cestě ve vlaku napadlo, že bych mohla vyzkoušet takový pokus. Nebo nevím jak jinak to nazvat. Jde o to, že při cestování nikdy nedám dopustit na svá sluchátka. Kamkoliv jedu či jdu, pokaždé mám v uších puštěnou hudbu. A tak mě jednou napadlo při poslouchání svých skladeb, že bych jednou mohla sepsat, jak je vlastně vnímám. Zní to směšně, ale napadlo mě z toho udělat takový malý pokus, jestli se tu najde někdo se stejným vnímáním jako třeba já.
Je dost možný, že mi sem nikdo nenapíše, ale proč to nezkusit, že. Dám sem dvě písničky, na které pokaždé popíšu své city, své vnitřní démony, když to řeknu trochu poeticky. Vy si to můžete vyzkoušet taky.

Zavřete se mnou oči, pusťte si muziku do uší, ztlumte světla. Vezměte tužku do ruky a k tomu papír, otevřete si nějaký blok v počítači a přiložte své prsty ke klávesnici anebo se prostě jen uvolíte a nechte roztančit svou mysl. Poté si můžete přečíst to mé, nebo taky to můžete udělat předtím a vykašlat se na tohle divadélko.

Nebudu to okecávat, jen si potřebuju vypsat duši, proto to berte s rezervou.

/možná jsem malinko ovlivněná, že ten klip znám nazpaměť/
Do očí se mi hrnou pomalu slzy. V hrudi mám obří díru, ze které se hrne jen temnota. Každou sekundou se to prázdné místo vyplňuje, ale nevím čím. Jsem v uzavřené malé místnosti, ze které cítím stísněnost, možná náznaky klaustrofobie. Ale všechno se to mění, když mě z ničeho nic ozáří neonově růžové světlo. Vzduch tu je plný kouře, dýmu. Je to kouř z jointa, který se mi nasává do všech skulinek mého těla. A já svým tělem, jež jako bych neovládala, se vlním do rytmu. Téměř dokážu cítit, jak se mi růžový kouř vsakuje do lesklé kůže. Už žádná temnota, žádný pocit prázdnoty. Všechno se zbarvilo do růžových oblých tvarů, které se spolu se mnou vlní. Poslední chvíle, kdy ze sebe vydechuji ještě svobodné myšlenky. Mozek mi zaplavil mlžný opar, ale i přesto se cítím lépe než nikdy dřív. Světla tlumí svou barvu a mě zaplavuje černý dým.

Vidím jen temnotu, která se mi vkrádá do těla. Ticho, které tady panovalo, bylo tak nebezpečně tiché. Chtěla jsem řvát, ačkoliv se mi pokaždé z hrdla vyzněl slabý tón, chtěla jsem zavolat o pomoc, ačkoliv jsem neuměla slova. Klečela jsem objímajíc své tělo a zírala do pustého prostoru přede mnou. Každičká část mého těla chtěla utéct, udělat cokoliv, ale má mysl se vzpouzela. Nemohla jsem nic. Bylo to, jako kdyby mě někdo ovládal. Opět jsem se pokusila o křik, nic jsem neslyšela. Nemohla jsem nic udělat, nedokázala jsem svými myšlenkami nic ovládat.
 

Černá barva

14. march 2017 at 19:55 | Christelle |  Poetic moments

V temnotě, kde každá hrana měla svůj odstín černé, jsem zahlédla záblesk. Malinké světlo, jež mě zostra udeřilo do očí. Jiskra ale trvala jen chvíli, po ní tu zbyl akorát ještě větší pocit prázdnoty. Naděje, která mi ulpěla na mysl, opět utichala do pozadí a mě pohlcovala tma. Můj známý, můj jediný přítel.
Neměla jsem sílu něco udělat. Zachránit se, vyplout z noční oblohy na rozjasněné moře. Schoulila jsem se do klubíčka a nechala se pomalu sžírat těžkou mlhou kolem sebe. Mlhou tak tíživou, že jediné, co jsem cítila, byl pocit tíhy na prsou. Úzkost, která mi svírala hrdlo, přičemž jsem se nemohla pořádně ani nadechnout. Temná síla, jež mě škrtí, jež mě jednou uškrtí úplně.
Kéž by se to světýlko alespoň na jeden okamžik vrátilo. Stačila by minuta, pár sekund, kdy by mě něco jasného oslepilo a já přestala vnímat černou barvu všude kolem sebe. Kéž bych tomu dokázala nějak pomoci.

Závislost i před usnutím

4. march 2017 at 19:50 | Christelle |  Weekly topic
O sociálních sítích jsem chtěla psát už dřív, ale díky tématu týdne "Před usnutím" jsem se k tomu konečně dostala, neboť
Mnoho z nás tráví svůj volný čas, možná i čas, který bych volným nenazvala, na sociálních sítích. A kdy jindy je více volného času, než v době, kdy si lehnete do postele, připojíte nabíječku ke svému mobilu a pustíte hudbu do sluchátek. Alespoň já takhle mám téměř každý večer.

Nejvíce času před usnutím trávím na Instagramu. Dřív jsem tuhle aplikaci pro sdílení fotografií používala jen pro stalkování kamarádů a různých lidí, co znám, ale čím déle na ní jsem, zjišťuji, že tam nemusím koukat jen na lidi ze svého okolí, nečekaně, ale objevuji spoustu zajímavých a talentovaných lidí, kteří si tu pozornost vážně zaslouží. Celkově je to moje asi nejpoužívanější aplikace v mobilu.

Další, co používám, stejně jako každý v téhle době je Facebook. I když v téhle době bych to spíše pojmenovala Messengerem, neboť samotnou aplikaci téměř nepoužívám, profil mi slouží čistě ke konverzování s ostatními lidmi. Ale když už mluvím o chatování, tak to probíhá po celý den, ne jen večer. ukázkový případ člověka, který je závislý na internetu.


Třetí v pořadí volím Snapchat. Nemám tu aplikaci ráda, nerada ji používám, ale stejně se každý večer podívám, jak si kdo užíval předešlý den. Možná ji nemám moc ráda z důvodu, že tam mám přidaných velmi málo lidí, které znám, v podstatě jen ty, které znám. V tomhle mi přijde Snapchat docela v nevýhodě oproti předešlým aplikacím. Každá vám nabídne návrhy lidí, které možná znáte, vy se můžete podívat na jejich profil, posoudit, zda je znáte a pak jim poslat žádost či je začít sledovat. Nene, na Snapchatu má každý svou přezdívku, žádnou profilovou přibližující fotku, tudíž vám návrhy okruh lidí nezvětší. Přesto ji mám v mobilu a používám ji. Je to hlavně kvůli tomu, že ho používá můj crush, ale shhh.

Svůj "divoký" večer ukončuji nově nainstalovaným Twitterem, který jsem si asi zamilovala. Trochu mě jen mrzí, že neznám příliš mnoho lidí, kteří ho používají a naopak, lidi neví, že ho používám i já. Nedivím se, když tam nemám ani vlastní jméno. Ale miluji psát krátké tweety, které zvěční lehkou myšlenku, chvilkový pocit anebo zážitek.

Máte ještě nějakou oblíbenou sociální síť? Co používáte nejčastěji vy? Doufám, že nejsem jediný závislák, který chvíli před spaním tráví na mobilu, přiznejte se prosím.
Pokud byste mě chtěli jakkoli poznat prostřednictvím výše zmíněných sociálních sítí, stačí kamkoliv do vyhledávače napsat @kristynaprav, měla bych se vám poté zobrazit (nebo klikněte na obrázek, ten vás rovnou přesměruje, platí jen u dvou). Ráda vám oplatím sdílení, především na Twitteru, tam postrádám nějaké to sledování. Dělám si srandu, neberte tenhle článek jako žebrání o sledování. Je to chabý pokus o aktivnost na blogu.
 


Obrázky z fixů

12. february 2017 at 11:16 | Christelle |  Inspiration
Jak se říká období, kdy je člověk sám se sebou naprosto (alespoň trochu v mém případě) spokojený, tvůrčí a baví ho komunikovat s lidmi? Ne, že já bych trpěla nějakou určitou psychickou poruchou, ale mám dojem, že jsem do podobného období vklouzla. A poněkud šťastně.
Možná to je tím, že se ve škole cítím více začleněná, víc než kdy jindy jsem se někde cítila. No, to možná ne, ale aspoň nemám nálady, kdy bych se zavřela sama v prázdném pokoji, koukala do zdi a prosila o více času o samotě, neboť jsem nechtěla nikoho vidět a s nikým mluvit. V tom mě ta škola traumatizovala (snad používám vhodná slova, aby nedošlo k mylnému myšlení). Každý den, každé ráno s nechutí jsem vstávala, předstírala zájem a doslova jen přežívala ty odporné hodiny, kde mě stejně nic nebavilo. Jenže něco se změnilo, zlomilo, a teď už mi tak špatně není. I když ranní vstávání bych vyškrtla pokaždé, kdyby se někdo zeptal.
K tomu se pojí hlavní myšlenka tohoto článku, neboť jsem na začátku zmínila slovo tvůrčí, ke kterému se to váže. Tím, že mám poněkud lepší "psychický stav" mám chuť i něco dělat. Jakože tvořit. Svůj á-čtyřkový blok už mám téměř pokreslený a tak jsem se rozhodla, že si pořídím ještě jeden menší blok na skicy, především určený do školy, kde dokážu všechno v hodinách hezky ignorovat, až mě to začíná děsit. Tak jsem si koupila á-pětkový, který mám v plánu brát všude s sebou. Při objednávce jsem docela hleděla na peníze, tudíž při rozbalovaní (jsem mohla jako pravá blogerka udělat haul, že?) jsem byla zklamaná, když jsem uviděla obyčejný docela nekvalitní papír. Achjo. Přikoupila jsem si k tomu obyčejné tenké centropeny a šedý fix. A asi jsem objevila svou novou úchylku.
Nikdy víc mě snad nebavilo si hrát s tužkou a fixy jako teď. Asi beru svoji budoucnost docela vážně, nebo spíše nechci, aby to dopadlo bídněji než v mých představách. Tím chci říct, že svůj bloček mám už solidně pokreslený a to ho vlastním od začátku tohohle měsíce.
Zvláštním způsobem mě to uklidňuje a naplňuje zároveň. Vtipný je, že ačkoliv to není příliš umělecké a téměř všechno je kresleno podle předloh, líbí se mi to. Do jisté míry.
Mimochodem věděli jste jak lahodný je černý čaj bez cukru, citronu a mléka? Jen samotný čaj.
Svým způsobem nesnáším kritiku. Hnusí se mi myšlenka, že si někdo prohlíží, momentálně čte, mé výtvory a přemýšlí, hodnotí a dělá si svůj názor na mou osobnost. Samozřejmě je mi jasné, že to má takhle hodně lidí. Já se negativních myšlenek docela bojím. Nahání mi strach, že se mě někdo snaží pochopit skrze "mou duši" (tak bych nazvala veškerá má díla) ačkoliv mě buď nezná anebo zná úplně odlišným způsobem. Nicméně je lepší se svému strachu postavit, a proto vám vkládám svých pár prvních obrázků, které mají místo v mém skicáku, abyste se "pokochali" a mohli to i okomentovat. Je asi hloupost na konec tohohle odstavce napsat, že si přeju upřímnou kritiku, že?
Těžko říct, jestli jsem sama se svými výtvory nějak extra spokojená. Spíše ne, pořád je co zdokonalovat. Avšak nevím, jestli je správně si po každém dokončeném obrázku říkat, jak je to odporné a mít chuť to vytrhnout a spálit.


Chybný krok není chyba

24. january 2017 at 18:03 | Christelle |  Weekly topic
Chtěla jsem se tu rozepsat o jedné ze svých největších špatných životních rozhodnutí, jenže když jsem se začala prohrabovat myšlenkami, začalo mi pomalu docházet, že by možná bylo lehčí se rozepsat o svých rozhodnutích, které byly správné, neboť jsem nepřišla k žádnému kladnému výsledku. Aktuálně bych mohla jako jednu ze svých chyb zmínit příchod na gymnázium, jelikož už od prvního měsíce školy tu všichni brečíme. Ale upřímně nevím, jakou jinou školu bych si byla tenkrát zvolila. Teprve nedávno mi došlo, že můj život tak úplně možná beze smyslu není a že bych měla zájem i o kvalitní budoucnost, kterou už mám docela jasnou, a to jsem před rokem neměla ještě ani tušení. V podstatě jsem si nedokázala ani uvědomit, že by měl můj život pokračovat. Že budu i za deset let stále existovat.
Při tomto dumání mi došlo, že ačkoliv jsem už spoustu chyb udělala, ty největší teprve mohou přijít. Mám tím na mysli svoji velice nízkou odvahu něčemu čelit se slovy ne. Nastala chvíle, kdy začínám vidět svoji budoucnost dvěma směry a tím jedním je právě to, že skončím na drogách a můj život ztratí smysl. Vtipný na tom je jedna věc a tou je, že i když se tomu budu v duši spírat a říkat si, jak veliký hnus to je, stejně to při nejbližší nabídce přijmu. Ať je to cokoliv, nenechám se dlouho přemlouvat. To asi není úplně dobře, že?
Ale vždyť skoro každý opravdový umělec je vyfetovaný nebo ochlasta. A já chci být jednou umělcem, jednou chci, aby se lidé podívali na mé jméno a měli ho spojený s pocity, které v nich vyvolávají má díla, ať to bude bůhví jak veliký bullshit.
Těžko říct, jestli to bude špatný krok, když se nechám svést na tuhle temnou stranu. Co když byl už jen chybný krok ten, že jsem se narodila? Že jsem tu prostě jen neměla být?
Chyby člověk nemůže hledat v budoucnosti, vždyť tu si pokaždé vykreslíme podle vlastních představ, i když někdy bývá poněkud černá, alespoň u mě. Chyby se udělaly v minulosti. Ale chyby udělá každý, nehledě na to, že to jsou vždycky triviální záležitosti, které možná tak zamrzí, jako když věnujete svůj první polibek někomu, kdo si to nezaslouží, zvolíte si špatnou školu (možná tohle je už krapet větší chybička), odevzdáte své panenství v opilosti, zkusíte drogy, cokoliv. Ale to není chybný krok, ten je takový, že do toho jdete s vědomím, jaké následky vás čekají. Máte na výběr několik cest, ale jen jedna je plná netopýrů, ostrých kamenů a bláta. A tu si nakonec vyberete.
Chybný krok je jen ten poslední.

Kresbičky Zavři oči a otevři mysl

21. january 2017 at 12:13 | Christelle |  Inspiration
Ačkoliv jsem (S)novou výzvu nedokázala splnit do zadaného termínu, začátek ledna, přidám sem své malé kresbičky. Také mi přijde, že by vypadalo lépe, kdybych vytvořila i haiku, abych zažila pocit něčeho splňěného. Jak jsem se dříve zmiňovala, na výzvy jsem fakt k ničemu, protože je prostě nědokážu splnit. A je to tu zase.

1. obrázek byl kreslen podle předlohy, trvala mi cca 2 hodinky, když jsem ještě večer (ráno?) nechtěla jít spát. Sranda. Kresleno tužkou. Nevím, co ještě by se mělo sem napsat.
2. obrázek byl také podle předlohy a tužkou. Čas si tak úplně nepamatuji, ale mám dojem, že s tímhle jsem se patlala mnohem déle, i když vážně nechápu proč.
Obě fotky jsou přidané už déle na mém instagramu, pokud o mém profilu víte, tak jste to i viděli. Nicméně, pokud nevíte, tak jsem tam jako kristynaprav.
A také se chci zmínit, že vím, že téma, které jsem k těmto kresbičkám zvolila, zavři oči a otevři mysl není úplně vhodný, ale já prostě nedokážu něco vytvořit jen ze slov. Nedokážu malovat ani kreslit bez předlohy, všechno to jsou fotky stažené z weheartit. Docela mě to mrzí, ale co už. Kdybych to tady nezmínila, tak by vás ani nenapadlo o o tom přemýšlet.
Pokud by se vám obrázky zalíbily více, než vůbec doufám, prosím vás, nekopírujte je. Já si to kreslím do osobního skicáku, který nikomu neukazuji, tudíž tam nedávám svůj podpis, který by tam měl být, když to takhle šířím. A kroutit hlavou můžete i v případě, když mi budete chtít poradit, že stačilo to dát do editoru a vložit tam mé jméno. Ano, vím o tom, jen jsem byla líná. Děkuji za pochopení.

Stín

20. january 2017 at 13:28 | Christelle |  Poetic moments
Na tmavé noční obloze vidím tvůj stín. Ptáš se, jak je to možné? Jak mohu vidět ve tmě stín? A přesto ho vidím. Nenechám se odradit těmi řečmi, jen abys byl spokojený.
Zkus mě pochopit. Vyslechni mě.
a stejně to neuděláš. Říkáš, že jo, ale jen proto, abych se s tím spokojila. Sám od sebe bys to neudělal. A přesně o to tady jde.
Jsi pouhý stín bez jakékoli svobodné vůle, jsi svázaný a jdeš za ostatními. Nedokážeš se odpoutat, o tom tu mluvím. Já jsem se totiž už oprostila, já nejsem stín jako vy všichni ostatní.

New year new me aneb další mainstreamový článek?

13. january 2017 at 21:02 | Christelle |  Personal crap
Sice už je po prvním dni v novém roce, ale to neznamená, když jsem to nestihla předtím, že to nemůžu napsat teď. Vždyť je pořád leden, tak se to počítá ne?
Nemám na mysli přání úspěšného nového roku, ale spíš komentování tohohle druhu článků. Nicméně na úvod bych vám chtěla sdělit něco o mém novém já. Letos jsem se rozhodla být trochu sobec a nedoprošovat se každému. Nedělat ze sebe naivku, která by se pro každého rozkrájela, ale trochu víc se uzavřít. Tak jsem začala činem, kdy jsem nikomu na tom slavném facebooku nikomu nepopřála. Hezké bylo vidět, kolika lidem se chtělo popřát nový rok mně, aniž bych jim to napsala první. Vtipný, smutný, v podstatě i milý počet byl pět. Možná šest. Ale o číslo nejde, jde o to, kdo to byl a s tím jsem do jisté míry spokojená. Potvrdila se mi domněnka, kdo jsou mí praví přátelé a se kterýma to chci táhnout i dál.
Nicméně tenhle mainstreamový článek o novém roce nedělám kvůli odstavci výše, ale kvůli věcem, obrázkům a článkům, které na toto téma vyšly. Je plno, nebo spíš bylo, jak už jsem dřív psala, je možná už trochu pozdě, vtipných a sarkastických obrázků na téma nový rok. A všechny ve stylu, že 2k16 stálo za nic, tak ať 2k17 je lepší. Anebo horší, záleželo na typu stránky, která tyto obrázky publikovala. Samozřejmě, že já jako člověk, jenž byl stále doma v menších depresích, všechno tohle označoval srdíčky, ale co mě dohnalo k myšlenkám na sebevraždu - nadsázka, prosím vás - byly články na různých blozích a podobně o tom, jak jejich 2k16 byl tím nejúžasnějším rokem všech dob.
Pokud to píšou šestnáctileté dívky tak ok, já sama mám tento věk, takže musím dát za pravdu, že za tak krátkou dobu se nedá vybrat lepší rok, než ten který právě proběhl, neboť každým rokem člověk vyzrává a vidí svět jinak. Pokud chápete. Samozřejmě, že chápete. Nicméně pokud každý přidává fotografie z xx zemí, které v ten rok navštívil, s miliony přátel, který si v ten rok vytvořil, a se spousty dalších úžasných věcí, tak mi to nepřijde jako nic jiného než vychloubání. A k tomu napsat, otázku, proč si všichni na tento rok stěžují, když byl tak úžasný.
Můj rok nebyl ani nejlepší, ale asi ani nejhorší. Jak jsem řekla, nemůžu tolik posuzovat, neboť v hlavě mám zapamatované asi jen předchozí tři roky. I když prosinec byl pro mě trochu krušnější, než bych si přála. V podstatě se to táhlo už od října až do teď, což sami můžete posoudit z mé publikované tvorby, které za tu dobu příliš není. S novým rokem bych to chtěla zase vrátit do tempa, které jsem vedla v létě již minulého roku. Akorát jsem ztratila zájem se nějak vyjadřovat k mým zážitkům a podobně, mně to nic nedá a vy jen zjistíte, že jsem extrémně nudný člověk - ne, že bych chtěla.
Nevím, čím to je, ale až příliš se poslední dobou zabývám pocity a jejich vizualizací, což mě děsí, protože barvu, kterou bych pro moji náladu zvolila za poslední měsíc je #47485B.
Jaký máte názor vůči článkům, kde každý shrnuje svůj úžasný předešlý rok? Schvalujete to, nebo vás to otravuje, či to vůbec nečtete?

Temně rudý, kalný, černý

6. january 2017 at 22:41 | Christelle |  Poetic moments
Proč?
A zase.
Nesrozumitelný šepot se náhle proměnil v křik. V křik, kde slova nejsou důležitá, jde o barvu. Proměnilo se to. Býval šedofialový, krásně sladký jako něco, po čem toužíte. Dává vám naději, vyžene z vás tu temnou modř.
Jenže, v tom je ten problém, on ztratil barvu. Je jako kalná černá voda. Je průhledná, ale jen do určitého množství. Jako když malujete s akvarely.
To není krásné.
Ale mohlo by být.
Stačilo by ho jen trochu utišit, vložit do něj kapičku z barevné růže. Stal by se z něj temně rudý hlas, který by nás probudil.
Ale teď se vás musím zeptat. Jak z temné vody udělat čirou, nedej bože zářivě žlutou?
Ach, písek se usazuje. Jenže tam i zůstane. Zůstane čekat, dokud ten hlas zase nerozchvěje své okolí a neprobudí v nás černou smršť.

|drabble| Chladné prsty

23. december 2016 at 10:48 | Christelle |  Poetic moments
Zastudilo mě to. Přesto mě mráz neodradil, tak jsem to vytrhla. Zůstalo mi to v ruce chladíc mé prsty.
Připomnělo mi to chvíle s nimi, kdy jsem se takhle cítila celá. Chladná a studená vůči ostatním. Narozdíl ode mě, led začal pomalu rozmrzávat. Drobné kapky mi stékaly po kůži až k lemu rukávu, do kterého se vsákly. Z dlouhého pahýlu mi po chvíli nezbylo nic víc, než louže v mé dlani.
Vzala jsem si další. Bylo zajímavé sledovat, jak dokážu něco rozmrazit. Šlo to pomalu, ale dokázala jsem to.
Tak jako to chci dokázat se svou myslí.

Povrchní svátky a tak podobně

17. december 2016 at 15:55 | Christelle |  Personal crap
Konečně jsem si mohla dnes oddychnout. Dokoupila jsem poslední dárky, které mi na Vánoce chyběly, a musím říct, že jsem na sebe docela pyšná. Pamatuji si minulý rok, kdy jsem ještě dvaadvacátého prosince běhala po obchoďáku naprosto zoufalá a bez nápadů. Nicméně názor na svátky klidu a míru se u mě nezměnil. Jen tak na okraj, kolik z vás už se stihlo během těchto svátků s kýmkoliv pohádat? U mě to je už téměř každoročním zvykem. Oprava, v naší rodině je to zvykem. Nervózní mamka, která se celý štědrý den snaží všechno uvařit, jen aby to do večera stihla, otravný bratr, který má neustále připomínky a do každého rýpe a impulzivní táta, který už bratrovy kecy do večera nevydrží. Plus já, která si celý den stěžuju, že si nemůžu v televizi pustit oblíbenou pohádku (protože na to já právo nikdy nemám, vždycky se musím dívat na něco, co chce někdo jiný nikoliv já, takhle to je po celý rok, tak na konci prosince už to přestávám snášet a chci taky něco podle sebe), tomu taky moc nepomůžu.
Snad nejsem jediná, kdo si myslí, že Vánoce jsou povrchní. Alespoň já je tak vnímám a každým rokem je to čím dál víc. Před Vánoci neřešíte nic jiného, než jaký dárek koupit, mnozí z nás si musí všechno pečlivě rozpočítat, abychom neskončili v bankrotu. Samozřejmě, Vánoce nejsou o dávání a dostávání dárků, nemusíte mi to připomínat, však já vím své. V rodině, teď mám na mysli jen rodiče a bratra, máme spíš skromné vánoční svátky, neboť když něco potřebujeme, pořídíme si to ihned a nečekáme na nějaký svátek, jestli chápete. Takže pod stromečkem nám nejde o to mít hromadu balícího papíru plného zbytečných krámů, ale o pár maličkostí, které dokáží udělat radost. Nicméně mezi příbuznými to je trošičku jinak. Nechci tvrdit o sobě, že jsem žárlivá, to opravdu ne, ale pokud do vás celý pětadvacátý prosinec někdo, přesněji mé sestřenice, cpe svůj seznam dárků, jež dostaly, a pořád opakují, jak moc toho bylo, že už to ani nespočítají, tak to prostě ve vás nějaké ty pocity vyvolá.
Ale tohle jsem sem psát nechtěla. Jen jsem chtěla naznačit, že pro mě ty Vánoce jsou opravdu jen o dárcích a pohádkách v televizi. Možná to je věkem, možná taky ne. Copak jsem snad jediná, co ty svátky vnímá jako povrchní a většinou nikdy jí tím zmiňovaným klidem nezalijou?
Na druhou stranu musím uznat, že bez volných dnů proležených doma v posteli bych se neobešla. Jednou za čas potřebuji dospat hodiny, které během pracovního týdne ztratím, hlavně že chodím na půlnoční premiéru nových Star Wars, tak ať se nedivím, že to nemůžu dospat, žejo.
Stejně je strašidelné, že už je půlka posledního měsíce v roce za námi. Pro mě to je vždycky emotivní, když si to uvědomím. Hlavně když si uvědomím první leden, kdy jsem si dala jistá předsevzetí a nic se opět nepovedlo. Slibuji, že na příští rok si dám splnitelná přání, abych za rok přesně v tento den mohla mít úsměv na tváři a říkat si, že tenhle rok stál fakt za to. A ne jako dnes, kdy se mi akorát chce neustále brečet. Ne doslova. Možná trochu.

Zima je příjemnější než podzim

4. december 2016 at 19:58 | Christelle |  Inspiration
Již jsem psala, že při podzimu se příliš neraduji, ale přitom u zimy je to podobné. Zima, častěji deště než sněhové vločky, hrabání sněhu z chodníku... Najde se toho spousta. A je pravda, že mě se většinou líp hledají záporné body než ty kladné plusové.
Nicméně dneska, respektive včera, dostatečně mrzlo a celé naše okolí se proměnilo na zamrzlou krajinu jako z Mrazíka. Teda až na sníh, ten chyběl. Rozhodla jsem se podívat do přírody, protože to vypadalo všude opravdu kouzelně. Něco jsem si i vyfotila, tak mě napadlo to hodit do (S)nové výzvy, kde jsem formu fotografie ještě nesplnila. Doufám, že když nebudete příliš nároční, tak se vám i něco zalíbí. Doufejme.

Asi to nevypadá tak kouzelně, jako když jsem na tu rozhlednu vyšplhala a viděla to naživo. Trochu mi to připomnělo léto a cestu letadlem, kdy taky vidíte pod sebou oblaky, které vytvoří jezero. Nebo něco v tomhle smyslu. Pro představu, pod tou mlhou to vypadalo líp, protože všude to bylo zmrzlé a krásně bílé, tady už díky slunečním paprskům tolik námrazy nebylo.




Upřímně, nevím, jestli se k těm fotkám něco píše, fotoblogy nesleduji. Přesto doufám, že ty fotky nejsou natolik špatné, abych je musela vymazat.
Na téma: Ticho

Where to go next